František Běhounek - Akce L

„Vede tu patrně cesta ven a bude jistě kratší než štola, kterou jsme přišli,“ mínil Dragutin. Pohroužili se do chodby, kde byla záře už silnější, a pomalu postupovali kupředu. Chodba byla úzká, ale tak vysoká, že mohli jít vzpřímeně, musili se však ubírat korytem mělké bystřiny, na jejímž hladkém dnu noha stále sjížděla. Chodba ustavičně klesala, jako by vedla do nitra skal, ale světlo přesto stále sílilo, což je velmi udivovalo. Mělo podivnou namodralou barvu a nijak se nepodobalo slunečním paprskům, odraženým od bílých vápencových skalních stěn, teplota stále rostla, vzduch byl velmi vlhký, obtížně se jim dýchalo, ačkoli pochod nebyl příliš namáhavý.

„Připadá mi to jako vzduch ve skleníku, prosycený kysličníkem uhličitým, který vydechují rostliny,“ poznamenal Vašek. „Kde jen se tu takový vzduch bere?“ Nedočkal se odpovědi. Zatím dorazili na konec chodby a to, co spatřili před sebou, vypadalo tak neskutečně, že zpočátku nikdo z nich nebyl schopen slova.

„To je nějaká čarodějná říše?“ vydechl Dragoljub, když se vzpamatovali z prvního údivu. Prostor před nimi se neobyčejně rozšířil, skalní stěny ustoupily tak daleko, že je ani neviděli, a strop sluje se klenul vysoko nad nimi. To však nebylo příčinou jejich úžasu. Ve světle dopadajícím z ohromných zářivek, které se táhly v dlouhých. obloucích po stropě, viděli před sebou celý prales podivných vysokých rostlin a stromů, jaké dosud nikdo z nich nespatřil. Vašek, jenž se rozpomenul na barevné obrazy z učebnice paleontologie, určil je první z nich.

„To jsou stromové kapradiny, plavuně a přesličky z třetihorní doby,“ řekl rozčileně. „Člověk by myslil, že se mu to jen zdá! Kde se tu berou?“

„Jistě tu nezůstaly z třetihorní doby,“ smál se Dragoljub, „tehdy neexistovaly zářivky, ba ani lidé, kteří by je mohli vyrobit.“

Dragutin byl zneklidněn. „Jsme v nějakém ohromném podzemním skleníku, o tom není pochyb,“ pravil. „To světlo se mi nelíbí, budou v něm jistě ultrafialové paprsky. Snad by bylo nejlepší jít zpátky!“ Ale narazil na odpor obou druhů. Dragoljuba lákala podzemní neskutečná, fantastická rostlinná říše a praktický. Vašek měl za to, že v takovém skleníku budou jistě lidé, od nichž se dovědí o nejkratší cestě do tábora. Oba naléhali na Dragutina, aby šli po široké cestě, která se vinula vysokou hustou trávou.

„Dobrá,“ svolil váhavě Dragutin, „ale pak si musíme vzít rukavice, brýle a šátky na obličej, aby ani kousek kůže nezůstal obnažen!“

„A k čemu to?“ ošíval se Dragoljub. „Bude nám v tom pekelné horko, už teď se mi špatně dýchá!“

„Poněvadž v tom světle jsou zcela jistě ultrafialové paprsky, které snad náramně svědčí tady všem těm rostlinám a stromům, ale nám by nebyly zdrávy. Ostatně až přijdeme do stínu, můžeme to zase všechno odložit.“ Váhavě vykročili po široké cestě, na které byla tráva tak udupaná, že půda byla tvrdá jako mlat. Ačkoli cesta byla pohodlná, nedošli daleko. Záhy byli tak unaveni, že Dragutin musil nařídit odpočinek.

Dýchalo se jim obtížně a po zahaleném obličeji jim stékal pot v ručejích. Odbočili od cesty a po úzké pěšince zašli do hustého stínu stromů, kde mohli odložit všechny přebytečné části oděvu.

„Teď se mi lépe dýchá,“ prohlásil s uspokojením Dragoljub, nabíraje dech z plných plic. Oba jeho druzi s ním souhlasili, ale přesto se nikomu nechtělo pokračovat v cestě. Unaveni usedli u úzkého potůčku, který tiše šuměl trávou, a Vašek začal chystat občerstvenÍ. Zatímco Dragoljub se zájmem přihlížel, jak staví kávu na malý elektrický penitinový vařič, Dragutin popošel několik kroků dále po pěšině.

Rozšiřovala se záhy v široký průklest v podivném lese ohromných plavuní, přesliček a kapradin. Obdivoval se jak neobvyklému vzhledu stromů, které vymizely už před mnoha milióny let, tak i nezvyklým rozměrům jeskyně. Věděl, že ve vápencovém krasu nechybějí velké podzemní dutiny s ponornými řekami, jejichž dávno známou ukázkou je i moravská Punkva, ale tato jeskyně přesahovala svými rozměry vše, co znal. Usoudil, že ji pomáhaly zvětšit patrně lidské ruce a pomalu se vrátil k druhům.

S malou chutí snědli několik soust masové konzervy a vypili horký nápoj. Neobčerstvil je a marně bojovali proti únavě.

„Je přece jen velmi brzy na to, jít spát, není ještě pět hodin,“ podivoval se Dragoljub.

„Jedno je jisté, že kamarádi tudy nešli, jinak bychom už byli dávno padli na jejich stopy,“ mínil Vašek, zakrývaje si rukou zívající ústa.

Natáhl se vedle Dragoljuba do měkké trávy a podložil si hlavu tlumokem. „Zdřímneme si trochu, Dragutine,“ nabádal kamaráda.

„Tady na tom nezáleží, budeme-li pokračovat v pochodu za dne nebo za noci, jeskyně má zcela jistě umělé osvětlení ve všech svých částech!“ Dragutin po krátkém váhání ulehl vedle nich. Zpočátku se bránil spánku, nepřál si, aby se jejich zastávka příliš prodloužila, ale nakonec neodolal. Usnul, sotva zavřel oči. Nevěděl, jak dlouho spal, když náhle procitl. Uvědomil si, že ho probudilo temné dunění ne nepodobné hřmění bouře. Tato myšlenka vzbudila jeho úsměv. Neznámí vládci podzemí jistě nehnali napodobení podnebí tak daleko, aby vyráběli umělou bouři! Ale ohromné dunění se ozvalo znovu a zvuk přicházel od místa, kde široký průklest protínal pravěký les.

S námahou se vztyčil. Jeho druzi spali hlubokým a těžkým spánkem. Oddechovali hlučně a s námahou a na čele se jim perlily krůpěje potu. Okamžik nad nimi postál v zamyšlení a potom vykročil po pěšině tím směrem, odkud stále zněly temné zvuky. Dospěl sotva k místu, kde se pěšina měnila v průklest, když stanul úžasem jako vbitý do země a třeštil oči na něco, co vypadalo jako chorobná představa z horečnatého snu. Ohromný tvor se pohyboval zvolna a velmi nemotorně hustou trávou a každé dopadnutí jeho čtyř nohou, přesahujících výšku člověka a připomínajících svým objemem betonové mostní pilíře, bylo příčinou hromového zvuku, který probudil Dragutina ze sna. Příšernost obludného tvora však nebyla v jeho pohybu a hluku, který vzbuzoval, ale v naprostém nepoměru různých částí jeho těla. Sloupům podobné nohy nesly mohutný zavalitý trup, jehož síla přesahovala výšku dospělého muže a délka jistě nebyla menší než deset metrů. Trup končil na jedné straně předlouhým holým, stále se zužujícím ocasem, který se vinul trávou za zvířetem jako had, a vpředu z něho čněl do výše silný ohebný krk, podobný ohromnému slonímu chobotu. Končil směšně malou, do tupého čenichu protaženou tlamou, kterou netvor pomalu spásal listy z vějířovité koruny pravěké stromové přesličky.

Dragutin stál a těžce oddechoval neschopen pohybu a jen upřeně zíral na obludu, která se k němu pomalu blížila. S napětím veškeré vůle odvrátil na okamžik pohled od ní do průlomu, který byl téměř celý vyplněn jejím obrovským tělem. Zdálo se mu, že kus dále za ní se pohybuje jiný takový tvor a že stranou pod ochranou stromů a hodně již vzadu spatřuje lidskou postavu. Ale byl to jen prchavý dojem, který dlouho netrval. Dech, obtížný již od chvíle, kdy vkročili do skleníkového ovzduší ohromné podzemní prostory, byl čím dále tím nesnadnější. Dragutin lapal po vzduchu a křeč mu stáhla srdce.

Před očima mu zatančily černé protáhlé skvrny, které se slily v jedinou temnou clonu. Zahalila vše a ukryla jeho zraku neskutečný fantastický les i s jeho příšernými obyvateli. Pozbyl vědomí a bez jediného výkřiku se zhroutil do měkké trávy.