František Běhounek - Akce L

„Ah tak!“ usmál se otec nepřítomně. Oklepl popel z cigarety do velké onyxové misky a po krátkém rozmýšlení začal vyprávět.

Poslední den byl v podstatě vyhrazen už jen volným návrhům, protože hlavní rozhodnutí o plánu zabezpečení výživy zeměkoule na příštích pět set let už vlastně padlo. Byl přijat — dosti malou většinou — velmi pracný plán Worsleyova kolektivu na etážová pole.

Znamenalo to něco podobného, jako bývaly před tisíci lety visuté zahrady Semiramidiny, jen s tím rozdílem, že se budou obdělávat obě plochy ležící nad sebou. Ploše dolní, zastíněné proti slunci, dodají všechno světlo potřebné k fotosyntéze, to jest k výrobě složitých živných látek z kysličníku uhličitého a z vody, penitinové zářivky, ploše horní, nesené pilíři, přímo slunce. Očekává se, že se tím světová úroda zvýší asi o tři čtvrtiny, a poněvadž zbývá dosud polovina nevyužité půdy, která bude teprve obdělána, počítá se, že bude výživa zeměkoule na příštích pět set let zajištěna.

„A co potom?“ přerušil Dostála starší syn.

„Nehledě k tomu, že počet obyvatel na Zemi může být za pět set let vyšší, než se dnes počítá. Vždyť to je víc než tři lidské věky!“ podotkla matka. Petr také hořel s dotazem, ale ukrotil svou netrpělivost.

„To byly také námitky mnohých členů obou rad a nejpůsobivější argument pro můj návrh,“ pravil Dostál. Petr se už neudržel. „A co jsi jim vlastně navrhl?“ vybuchl. Otec se usmál. „Kolonizaci sluneční soustavy. Počátkem bude Měsíc, naše Luna, a můj plán, který byl po dlouhé diskusi přijat jako dodatek k plánu Worsleyovu, obdržel jméno Akce L.“ Zatímco Petr, jenž se necítil radostí, provozoval po místnosti jakýsi podivný starobylý indiánský tanec, Jiří a matka se zatvářili velmi rozpačitě. „Stojí to za tu námahu? Kolik orné půdy se na takové Luně vlastně získá, je-li tam vůbec nějaká?“ pravil povážlivě Jiří.

„A co vzduch a voda? Bez nich je rostlinný život přece nemyslitelný,“ nadhodila matka.

„Život vůbec,“ dodal Jiří. „Pak ty hrozné rozdíly tepelné! V poledne je slunce přímo nad hlavou, je tam žár 110 stupňů nad nulou, a o půlnoci na témže místě hrozný mráz 160 stupňů pod nulou.“ Petr přerušil svůj oslavný tanec a zaraženě naslouchal. Otec zachoval naprostý klid.

„Je vidět, že člověk není prorokem ani ve vlastní rodině, natožpak ve své vlasti, nebo dokonce ve Spojených státech světových,“ pravil s úsměvem. „To chilský delegát Fagarena dokazoval velmi názorně, že zisk bude pranepatrný, i když se připustí, že lze povrch Luny zúrodnit. Předvedl pohotově mapu, na které byl zakreslen pravoúhlý průmět Luny do střední Asie. Zabíral plochu, která byla sotva dvakrát větší než Přední Indie. Měl úspěch právě jen půl minuty, potom se shromáždění dalo do smíchu a bylo ochotno vzít jeho námitku jako dobrý žert.“

„A žert to také jistě byl,“ řekl Jiří, když se dostatečně vysmál.

„Vždyť předvedl pouhý řez měsíční koulí, kdežto povrch Luny je čtyřikrát větší!“

„A potom — v kolonizaci Luny není těžiště mého návrhu. Luna má být jen odrazovým můstkem pro zalidnění sluneční soustavy.

Tam je úniková rychlost, potřebná k překonání měsíční přitažlivosti, jen dva tisíce čtyři sta metrů za vteřinu, kdežto k odletu ze Země do vesmíru musí raketa získat skoro pětkrát větší rychlost, jedenáct tisíc dvě stě metrů za vteřinu. Považte jen, co pohonných látek se ušetří a kolik to bude znamenat při letech do vesmíru, jichž bude v dalších stoletích ustavičně přibývat! Luna bude základní výchozí stanicí těchto letů a už z tohoto důvodu je nutno ji osídlit a založit tam všechen průmysl potřebný pro meziplanetární dopravu.“

„Ale co tedy s atmosférou, vzduch se na Měsíci neudrží,“ umíněně opakoval Jiří.

„Jak to, že ne?“ svraštil otec obočí. „Víš, kolik činí průměrná rychlost molekul kyslíku při nulové teplotě?“

„Na to je jednoduchý vzorec,“ vmísil se Petr dychtivě do rozmluvy.

„A ještě kratší je najít si to v tabulkách,“ usmál se Jiří a vytáhl bez dlouhého hledání z otcovy knihovny příslušnou příručku. Po krátkém listování našel tabulku. „Podívejme se!“ mračil se. „Jen 461 metrů za vteřinu, nebyl bych věřil, že je to tak málo!“ „A je známo, že planeta nebo jakýkoli hmotný útvar podrží svou atmosféru tehdy, je-li tepelná rychlost molekul, z nichž se tato atmosféra skládá, rovna nejvýš pětině únikové rychlosti, to jest pětině rychlosti, při které těleso překoná přitažlivost útvaru a uniká do vesmíru. Těch 461 metrů je méně než pětina lunární únikové rychlosti, nemůže nám tedy kyslík z Luny utéci, až jej tam dáme!“

„Dobrá, ale to je rychlost při nulové teplotě a ta rychlost roste s teplotou,“ nevzdal se Jiří.

„Jen s její odmocninou,“ vpadl mu rychle do řeči Petr.

Dostál přikývl na souhlas. „Pravda. Podívej se do tabulek, kolik je ta rychlost při sto stupních nad nulou, a shledáš, že stále ještě nedosahuje jedné čtvrtiny únikové rychlosti. I kdyby jí dosáhla, pozbyla by Luna poloviny svého ovzduší teprve za padesát tisíc let a to už by se vyplatilo!“

„A proč tedy nemá Luna vzduch jako Země?“ zajímala se Dostálová. „Podle toho, co říkáš, tam podmínky pro udržení ovzduší jsou!“

„Dnes!“ odvětil Dostál. „Kdysi asi nebyly, v době, kdy Luna měla možnost kyslík získat. Snad byla její teplota tehdy tak vysoká, že její nízká přitažlivost nestačila vzdušné molekuly udržet. Stoupne-li rychlost tepelného pohybu molekul na třetinu rychlosti únikové, pak se všechna atmosféra ztratí do vesmíru za několik měsíců. Ostatně Luna není zcela bez ovzduší. To se vědělo už v polovině dvacátého století. Francouzský hvězdář P. P. Bourge upozornil už v roce 1948 na skutečnost, že Luna může čerpat vzduch z plynového chvostu, který se táhne za Zemí a sahá až za dráhu měsíční. Ruský badatel V. G. Fesenkov dokázal už dříve, že tento plynový chvost skutečně vzniká při stálém úniku molekul z nejhořejších vrstev zemského ovzduší, a dokonce se projevuje slabým přísvitem na jasné noční obloze. Jeho krajan J. N. Lipskij potom vypočetl, že hustota lunárního ovzduší je při povrchu Luny asi jedna desetitisícina hustoty zemského ovzduší při staré hladině moře, a že tedy vzduch na Luně má tlak asi osm setin milimetru sloupce rtuti. Jak byl jeho výpočet přesný, dokázala naše první lunární stanice, která naměřila osm a půl setiny.

„To je ale nesmírně málo, k dýchání to nestačí,“ namítl Jiří.

„Nestačí,“ souhlasil otec, „ale díky za to málo. Nebýt tohoto nesmírně řídkého vzdušného pláště, nikdy bychom se nebyli mohli na Luně usadit, meteority by nás byly ubily. Ten řiďounký plášť ovzduší, jaký má Luna, stačí, aby se meteority třením o jeho částice zahřály natolik, že se promění většinou v prach dříve než dopadnou na měsíční povrch. Ba zaněcují se dokonce ve stejné výšce nad povrchem měsíčním jako nad zemským, protože následkem menší měsíční přitažlivosti ubývá tlaku v jeho ovzduší s výškou mnohem pomaleji než nad Zemí. Ve výšce devadesáti kilometrů nad povrchem Luny je stejný tlak jako ve stejné výšce nad Zemí, ačkoli těsně při povrchu Luny je tlak vzduchu desettisíckrát menší než při povrchu zemském.