František Běhounek - Akce L

„Za půldruhé hodiny jsme u cíle,“ pravil Petr spokojeně, pokládaje triedr na stolek u okna. „Není to báječné? V deset jsme vyletěli z Prahy a před třetí přistaneme na raketovém letišti ve východním Himálaji.

Ale o čem pořád přemýšlíš, Jendo? Ty jsi zábavný společník! Mlčíš jako kapr!“

Jan se vytrhl ze svého zadumání. „Myslím právě na to, co jsi řekl.

Při staneme na hoře Everestu, na raketovém letišti, v nadmořské výšce, která je dnes přes jedenáct kilometrů. A bude to spojeno s menší námahou než cesta z Prahy do Bratislavy, podniknutá v roce 1950, před dvěma sty padesáti lety, přeplněným rychlíkem, kde se lidé tísnili po celých osm hodin na chodbičce a nesedli si ani na minutu.“ Petr pokrčil rameny. „Jsi nenapravitelný snílek!“ řekl káravě. „Na co všechno ty nemyslíš! Nějaký pokrok přece musí být za těch dvě stě padesát let! Snad bys nechtěl jet do Himálaje rychlíkem?“ „A když člověk uváží, že třicet let se horolezci snažili zdolat horu Everest, až se to nakonec po nesmírných útrapách a ztrátách životů podařilo dvěma mužům v roce 1953,“ pokračoval Jan ve svých úvahách, nedbaje přítelova pokárání.

„Novozélanďanu Hillarymu a Nepálci Tenzingovi, čest jejich úsilí a památce!“ přerušil ho Petr. „Ale to přece není důvod k tomu, aby ses rmoutil nad tím, že se dnes dostaneš s veškerým pohodlím z Prahy na Mount Everest za pět hodin?“ „Připadá mi to jako znesvěcení, že ta největší meta horolezců, Everestova hora, byla zbavena nejvyšších vrcholů a proměněna v obyčejné letiště,“ přiznal se Jan.

„Ne právě příliš obyčejné — v letiště pro vesmír,“ opravil ho Petr.

„Na tom není nic divného, že se startuje z nejvyšších míst zeměkoule!

Na hoře Everestu je vzduch skoro čtyřikrát řidší než při mořské hladině. Raketa startuje s mnohem menším odporem vzduchu, spotřebuje méně pohonných látek při startu, méně se zahřívá třením o vzduch a tak dále.“

„To všechno vím, ale přesto mě přeměna Mount Everestu mrzí,“ pravil Jan s povzdechem. Díval se na barevnou fotografii visící na stěně kabiny. Zachycovala majestátní a tak dlouho nepokořenou horu v celé její původní divoké kráse příkrých hlubokých strží, sněhem pokrytých morén a mocných ledovců, připomínajících zmrzlé vodopády. Nic z toho všeho už nespatřili, když za hodinu sestoupil jejich letoun z výšky 25 kilometrů, předepsané pro rychlejší vzdušnou dopravu, do úrovně přistávací plochy. Nebyl tu ani led, ani sníh, Everestova hora byla srovnána s okolními vrcholky do jednotné výšky. Vznikla tak horská plošina přes dvacet kilometrů dlouhá a deset kilometrů široká, na které se tyčily šedozelené vysoké hangáry rychlých letadel a vesmírných raket.

Vzduchotěsně uzavřená vrata vstupní haly se před nimi neslyšně otevřela a stroj vjel zvolna dovnitř. Vrata se za ním opět uzavřela a samočinný upravovač podnebí obnovil v hale za několik vteřin normální tlak vzduchu s teplotou dvaceti stupňů. Teď mohli vystoupit cestující že vzduchotěsně uzavřené kabiny s umělým podnebím.

Bylo jich rovných sto, devadesát mužů a žen a deset hochů a děvčat ve stáří Petrově a Janově. Rozsadili se do dvou elektrobusů, které je měly dopravit z letadlového hangáru do raketového. Obě stavby spojovala chodba dlouhá patnáct kilometrů a cesta z jedné do druhé trvala jen deset minut.

Při krátké jízdě oba hoši mlčeli. Myšlenky každého z nich se braly jiným směrem. Jan vzpomínal na statečné horolezce dvacátého století, jak pracně vystupovali v třicetistupňovém mrazu na nejvyšší horu světa s těžkým kyslíkovým přístrojem na zádech. Technika přetvořila přírodu. Místo zasněžených vrcholů, ovívaných ledovým vichrem, jehož zředěný kyslík nestačil lidským plícím, tyčily se tu mohutné stavby z plastických hmot, vzduchotěsně uzavřené, v jejichž nitru dýchali lidé stejný vzduch jako na jaře v Praze.

Petr přemýšlelo tom, jaká je to báječná věc, že právě oni dva budou přítomni závěru velikého díla. Od večerní rozmluvy, kterou měli doma, když se vrátil od Jana z promítání filmu Vítězný pochod, uplynul právě rok. Akce L se již rozvinula a byla nyní v plném proudu.

Víc než tři sta raket bez posádky, řízených ze Země a z Luny, dopravilo na Lunu potřebné stroje a materiál. V rozlehlém kráteru Plato, který leží nepříliš daleko od severního pólu Luny a téměř uprostřed horského pásu nazvaného podle zemských Alp, vznikla již celá osada s několika sty obyvateli. Je většinou ukryta pod zemí v hloubce deseti až dvaceti metrů, kde je stálá teplota několik stupňů nad nulou. Úprava umělého podnebí s dvacetistupňovou teplotou vyžaduje mnoho energie, která je na Luně ještě vzácná. První vrty hlubinných studní byly zahájeny teprve nedávno, když předběžné sondy dokázaly, že přírůstek teploty s hloubkou je na Luně jen o málo nižší než na Zemi.

Zájemců o lunární brigádu bylo ovšem mnohonásobně více než míst. Byli vybráni jen nejschopnější a los rozhodlo jejich pořadí.

Janovi náhoda přála, měl letět v prvním termínu. Petr však by byl musil rok čekat. To bylo veliké zklamání. Znamenalo to nejen ztratit společnost nejlepšího přítele, ale i promeškat nejvýznamnější chvíli v osídlování Luny, chvíli, kdy se Luna roztočí. Petr zaútočil na otce, aby svou přímluvou dosáhl pořadí v jeho prospěch, avšak otec rozhodně odmítl: „Jak bych mohl? Na to ani nemysli! Protekcionářství už dávno vyhynulo. Jak by k tomu přišli jiní hoši a děvčata?“ Nakonec sáhl Petr k svépomoci. Pro první sled brigády byli v Čechách vylosováni tři hoši a dvě děvčata. Jediný z nich, Jan bydlil v Praze, ostatní čtyři byli roztroušeni po celé vlasti. Petr je objel jednoho po druhém. Hned první návštěva v Brně mu vzala skoro všechnu odvahu. Šlo o dívku, která rozhodně odmítla o něčem takovém jednat.

„Těším se na to už léta, a teď bych měla čekat?“ prohlásila rozhodně.

„Jsi sobecká!“ vytkl jí.

„A co jsi ty?“ smála se. Rozmluva s dalšími brigádníky hochy, byla sice klidnější, ale stejně bezúspěšná. Do poslední návštěvy se mu ani nechtělo. Bylo to opět děvče, Slovenka z Bratislavy. „Děvčata jsou tvrdá, nemá smysl pokoušet se o to,“ říkal si v duchu, když se nakonec přece jen rozhodl do Bratislavy zajet.

„A proč si tolik přeješ jet v prvním sledu, nemůžeš počkat?“ tázala se ho, když jí přednesl dosti mrzutě svou žádost. Tu otázku slyšel už třikrát a pokaždé na ni odpověděl stejně, že by rád byl přítomen závěru díla, k němuž dal podnět jeho otec. Mrzelo ho už opakovat stejný důvod počtvrté. Chvilku mlčel a dívka, hezká tmavovláska, klidně čekala. Její pohled byl zcela přátelský a to snad bylo příčinou, že Petrova odpověď dopadla zcela jinak než v předešlých třech případech. „V tom prvním sledu jede můj nejlepší přítel…,“ začal rozpačitě, poslušen náhlého vnuknutí.

„A ty bys ho nerad opustil,“ přerušila ho s milým úsměvem. Petr mlčky přikývl. Dívka chvilku uvažovala. „Dobrá, vyměním si to s tebou,“ a podala mu ruku na dotvrzení slibu.

„Bezvadné děvče, ta Márijka, pošlu jí radiogram z Luny, hned jak dorazíme,“ vzpomínal na milou Slovenku cestou do raketového hangáru. Neměl čas dlouho u ní prodlévat v myšlenkách, elektrobus právě dorazil k cíli. Vystoupili a po skupinách vyjeli zdviží do pátého patra, odkud vedla dlouhá chodba do raketové haly. Prošli dveřmi a stanuli na okružní galerii. Mohutný stříbrný trup rakety se tyčil před nimi ve středu obrovské kruhové prostory, jejíž posuvná střecha se klenula vysoko nad hrotem rakety. Hoši znali dobře lunární rakety z filmů a televize, ale skutečnost byla přece jen daleko působivější. S obdivem patřili na ohromné těleso, oslnivě odrážející sluneční paprsky, které pronikaly do haly, ztlumeny šedozelenou barvou průsvitných stěn. Mohutné vřetenovité těleso směřovalo hrotem přímo k obloze. Asi v polovině jeho délky čněly z trupu tři pneumatické pružné vzpěry, jimiž se opíralo o kruhovou plošinu, která je obklopovala. Raketa byla osmdesát metrů dlouhá a v největší své šířce dosahovala jí v první třetině délky, počítáno od hrotu — měřila dvacet metrů. V dolní zúžené polovině obepínalo trup deset věnců s nastavitelnými tryskami, jiné dva věnce byly v neveliké vzdálenosti od hrotu. Z ocasu rakety vybíhaly sklopné stabilizační plochy, kterých se používalo jen při startu ze Země. Hoši neměli čas dlouho se raketě obdivovat, vedoucí cestujících vyvolával jména a dělil je ve dvě skupiny. První měla startovat s raketou R-505, kterou si právě obdivně prohlíželi, druhá odešla protějším vchodem okružní galerie do vedlejší haly. Tam byla připravena raketa R-506, která měla odletět o hodinu později. Hoši přešli s ostatními po úzké lávce na kruhovou plošinu a nízkými neširokými dvířky pronikli do nitra rakety.