František Běhounek - Akce L

Krátká těsná chodba vedla k výtahu, který se pohyboval vose rakety. Dopravil je ve skupinách po pěti do kabiny, umístěné v nejširší části rakety. Hoši znali z plánů dopodrobna zařízení lunární rakety pro cestující, a proto je neudivily poměrně malé rozměry kabiny.

Byla nízká, kruhová, s průměrem necelých osm metrů, bez oken, s umělým osvětlením. Tři řady křesel s připoutávacími popruhy, jakých se kdysi používalo v letadlech, byly rozestaveny v kruhu jedna těsně vedle druhé. Střed kabiny zaujímala malá kruhová kabinka, podobná širokému sloupu, kuchyňka a příslušenství.

„V letadle to bylo pohodlnější,“ podotkl Petr.

„Snad to těch deset hodin vydržíš, nemyslíš?“ řekl usměvavý mladý mechanik, také Čech, který měl v novém sídlišti doplnit technickou posádku. Toto sídliště se budovalo několik set kilometrů od jižního pólu, na odvrácené straně Luny, neviditelné ze Země, v mohutném valovém kráteru, který byl nazván podle slavného teoretika fyziky dvacátého století Einsteina. „Víš vůbec, proč je kabina tak malá?“ zkoušel Petra, sedaje si na volné křeslo vedle něho.

„Abych nevěděl! Mohl bych ti namalovat celý plán rakety zpaměti,“ chvástal se Petr.

„A se zavázanýma očima!“ smál se mechanik a pověděl hochům své jméno, a odkud je Michal Žďárský, z Jihlavy?

„Kabina tvoří vrchlík koule, která se bude s námi otáčet, aby vzniklo umělé gravitační pole, umělá přitažlivost. Nad námi je menší kabina, řídicí, kde je radar, rádio a všechno ostatní,“ odříkával hbitě Petr. „A na stropních obrazovkách uvidíme, co je venku,“ ukázal na dvě kruhové plochy. Měly v průměru metr a svými okraji se dotýkaly. „Levá je pro ocasní směr rakety, pravá pro hrotový, na levé uvidíme, co je pod námi, na pravé, co máme před sebou.“

„Popřípadě i po stranách,“ doplňoval mechanik Michal. „Vidím, že znáš raketu opravdu zpaměti. To už se tě ani nebudu vyptávat, čím a jak se pohání,“ dodal s úsměvem.

Petr se mu zalíbil na první ráz a uzavřeli mlčky spolu přátelství, které se brzy osvědčilo ve chvíli pro hochy velmi osudné. Ačkoli se nevyptával na pohon rakety, točil se hovor po větší část cesty kolem raketového spojení s vesmírem a kolem osudu prvních průkopníků.

Přestože myšlenka raketového pohonu byla stará, bylo třeba urazit velmi dlouhou a nebezpečnou cestu od prvních raket ke kosmickým korábům. Už v roce 1849 ruský vojenský inženýr Tretěskij navrhoval reaktivní pohon letadel lehčích než vzduch. Jeho krajan Ciolkovskij propočítalo sedmdesát let později deset typů meziplanetárních raket, poháněných kapalným kyslíkem. Od něho pochází také návrh „raketového vlaku“, složené rakety, která by se postupně zbavovala prázdných nádrží od pohonných látek. Jeho krajanům zůstala také vyhrazena nepominutelná sláva, že byli první, kdo dali Zemi umělý Měsíc — Sputník, první, kdo vyslali do vesmíru raketu s kosmickou rychlostí — luník, první, jejichž raketa bez posádky dosáhla Luny s výsostnými znaky Svazu sovětských socialistických republik a jimž se podařilo ofotografovat neznámou, stále odvrácenou tvář Luny.

Všechny tyto neobyčejné úspěchy byly umožněny nejen velkými pokroky v konstrukci raket samotných, ale i v konstrukci automatických počítacích strojů, které propočetly předem do nejmenších podrobností dráhu raket a všechny časové údaje potřebné k odpálení jejich jednotlivých stupňů.

Tyto úspěchy sovětské vědy a techniky šly neobyčejně rychle za sebou. Sputnik I byl uveden na svou oběžnou dráhu kolem Země s rychlostí 8 kilometrů za vteřinu 4. října 1957 a přesně za dva roky již fotografoval Lunik III, obíhající rychlostí 11,2 km za vteřinu mezi Zemí a Lunou, neznámou polovinu Luny. Svět žasl nad těmito výsledky a také nad vysokou váhou sputníků a luníků, činící kolem půldruhé tuny, které se podařilo Rusům hned zpočátku dosáhnout.

Američané byli ve vývoji raket velmi pozadu a vysílali do světového prostoru satelity, jejichž váha dlouho nepřesáhla jedno sto kilogramů. Tehdy byl svět ještě rozdělen a vývoj ves mírových raket v dožívajícím kapitalismu byl převážně záležitostí vojenskou. Rakety byly tehdy velice drahé a náklad na vyslání umělého satelitu Země se odhadoval na tolik, kolik bylo potřebí k vybudování města pro 10 000 obyvatel.

Sovětské sputníky a luníky vzbudily všude nesmírné nadšení a veliký optimismus. Většina lidí sdílela názor, že let člověka na Lunu je otázkou několika nejbližších let. Odborníci zachovávali však klid a rozumovou střízlivost. Věděli dobře, že nejprve je potřebí vyšetřit, jak bude svědčit živým tvorům pobyt v satelitech. Dvojí nebezpečí je tu ohrožovalo, v prvé řadě velké tíhové urychlení na počátku letu a stejně velké tíhové zpoždění na jeho konci. A tak bylo provedeno velmi mnoho pokusů s raketami, vystřelovanými až do výše 500 km a zase se vracejícími zpět na zemský povrch s pomocí padáků. Nesly v sobě různé živočichy, od much a myšek až po opice.

Výsledky byly uspokojivé, ale teprve Sputnik II s živým psem Lajkou podal závažnou odpověď na otázku, jaký vliv má na živý organismus dlouhotrvající stav beztíže. Lajka snesla let velmi dobře. Při startu, kdy ji velké zrychlení tíže tisklo k podlaze kabiny, dýchala rychleji a také její tep se zrychlil. Když potom sputník dosáhl své konečné rychlosti 8 km za vteřinu a dostal se do beztížného stavu, psův dech se zpomalil, jeho tep se vyrovnal a jeho omezené pohyby — byl připoután — se děly bez nesnází a zcela rovnoměrně.

O všem tom podávaly samočinné přístroje na rádiových vlnách zprávu na Zemi, takže badatelé byli dokonale informováni o každém sebemenším Lajčině hnutí a jejím životním projevu. Pes, který se tolik proslavil v dějinách vývoje techniky, snášel let kolem zeměkoule, kterou obletěl vždy za půldruhé hodiny celou, bez jakýchkoli potíží po celých pět dní. Potom nadešla neodvratná smrt udušením, ježto zásoby elektrické energie pečující o obnovování vzduchu v kabině došly.

Tím byl vyřešen jeden velký problém. Bylo jasné, že co snese pes, snese i člověk. Nikdo však nemohl obětovat člověka, bylo třeba zajistit mu bezpečný návrat na Zemi. Nejprve ovšem zase ze Sputníka, ze zemského satelitu, pak se teprve mohlo pomýšlet na návrat z vesmíru, jehož řešení bude daleko obtížnější.

Zde zase sovětská věda a technika šly příkladem napřed. V roce 1960 byl vystřelen mohutný satelit, který obdržel od novinářů poněkud přehnaný název „kosmický koráb“. Byl to spíše jen „ionosférický člun“, kroužil kolem Země ve výšce 320 km a vážil čtyři a půl tuny.

V něm byla uzavřena vzduchotěsná kabina, která sama vážila dvě a půl tuny. Obsahovala všechna zařízení potřebná k tomu, aby člověk v ní mohl pobývat, a zvláštní přístroje hlásily opět na Zemi, jak tato zařízení pracují za letu korábu.

Po čtyři dny obíhal koráb kolem Země a potom byl dán rádiovým signálem ze Země povel k oddělení kabiny od korábu. Kabina přesně uposlechla, oddělila se od korábu a začala se snášet spirálou k Zemi.

Nedospěla až k jejímu povrchu, podle plánu shořela už vysoko nad ním. Její tření o vzduch vyvinulo vysokou teplotu, která ji vznítila a proměnila v prach a kouř. Všechna zařízení v kabině pracovala bezvadně a první nejdůležitější krok v problému návratu rakety k Zemi byl zásluhou sovětské vědy vyřešeno o rok později, 12. dubna 1961, letí už člověk v raketě na oběžné dráze kolem Země. Je to Rus Jurij A. Gagarin. První kosmonaut, první člověk, jenž se odpoutal od zemské tíže, pronikl několik set kilometrů do vesmíru a živa zdráv se vrátil podle dráhy předem přesně vypočtené do kosmodromu v Bajkonuru.