František Běhounek - Akce L

Nebylo možno tato tělesa osídlit, dokud člověk jejich magnetická pole nezesílil na přiměřenou hodnotu. Pro Lunu to mělo ještě další veliký význam. Teprve magnetické pole ji mohlo přimět k rotaci kolem její osy, „roztočit Měsíček“, jak prohlásil nadšeně Petr, když se dověděl od otce o Akci L.

„Je šestnáct hodin nula nula minut. Pozor, startujeme! Zapněte ochranné pásy!“ ozval se v kabině R-505 hlas reproduktoru.

„To je raketový průvodčí, sedí v pilotské kabině,“ poznamenal Michal, který se účastnil už dvou letů na Lunu.

„Ale ty pásy nebudeme vlastně dlouho potřebovat.“

„Proč ne?“ zajímal se Petr. „Protože tíhové pole se ještě dlouho nebude měnit. Používá se jich při zmenšené tíži, aby někdo náhodou nevyskočil ze sedadla a nevlítl hlavou do stropu,“ vysvětloval Michal.

Hoši ani nezpozorovali, že R-505 opustila svůj velehorský hangár, vznáší se nad Himálajem a vzdaluje se ustavičně od Země. Náhlé vzplanutí obrazovek je na to upozornilo. Na levé viděli temné horské hřbety s nepatrnou, stále se zmenšující stavbou hangárů na Mount Everestu. Na pravé obrazovce se objevilo bezmračné, sytě modré nebe se sluncem, spějícím k západu. Barvy na obou obrazovkách se postupně měnily. Na levé přibylo zelených ploch luk a žluté barvy pouští, jak se obzor pod raketou postupně rozšiřoval a zabíral do obrazu stále vzdálenější a vzdálenější zemské oblasti. Modrá barva pravé obrazovky temněla a slunce dostávalo určitější ohraničení, nevymizelo z ní ani tehdy, když řidnoucí vzduch propustil světlo hvězd a na sametově temnícím se pozadí vyskočily stříbrné body.

„To je krásné,“ obdivoval se Jan.

„Pohled na oblohu je na Luně ještě hezčí!“ ujišťoval ho Michal.

Dříve ještě, než obraz Země, vyplňující stále celou levou obrazovku, nabyl podivné miskovité podoby a poslední podrobnost velehorského letiště z něho zmizela, zaujala Petrovu pozornost oslnivě bílá tečka velikosti špendlíkové hlavičky, zářící v místě, kde byla nejvyšší hora světa.

„To je radarový maják na Mount Everestu, bude řídit náš let po většinu cesty R-505,“ vysvětloval Michal. „Není jediný, protože poměrně rychlý otáčivý pohyb Země jej zanese pod obzor, dříve než skončí jeho úloha pro nás. Podobné majáky jsou ještě v Alpách, na hoře svatého Eliáše na Aljašce a v Kordillerách v Jižní Americe.“ Neobvyklý pocit prázdnoty v žaludku upozornil Petra na zuřivý hlad, který se ho zmocnil. Jeho druhové souhlasili, že by byl čas něco pojíst, a Michal prohlásil, že je to obvyklý pocit cestujících ve vysoké stratosféře. Sotva skončili tuto výměnu názorů, otevřely se dveře střední kabiny a z nich vyšla usměvavá stevardka s ohromným podnosem.

„To si dám líbit!“ pravil pochvalně Petr, když stavěl na opěradla svého sedadla podnos z temně zelené plastické hmoty, stál na něm šálek horké polévky s vejcem, chutně vonící, a vedle něho ležely obložené chlebíčky a tabulky mléčné čokolády. Hoši jedli s hladem, jemuž se sami podivili při vzpomínce na nedávný bohatý oběd, který měli v letadle.

„Tady nahoře chutná!“ smál se Michal, když za malou chvilku vraceli prázdný podnos stevardce. „Ostatně nám dali jídlo právě včas, brzy budeme měnit polohu.“ Došlo k tomu, sotva domluvil, a dříve ještě než hoši měli čas otázat se ho, co tím míní. Náhlý pohyb kabiny zvrátil Jana k stěně a Petr se naklonil stejným směrem. Michal vyrovnával polohu jako motocyklista v zatáčce, vykláněje se na opačnou stranu. Na okamžik ucítili hoši, jak se nadzvedávají na sedadle a napínají zabezpečovací pás, který měli natažený nad klínem od jednoho opěradla k druhému, ale tento pohyb rychle pominul.

Sklesli zpět na sedadlo a podivná síla je začala k němu tlačit. „Změnili jsme polohu,“ vysvětloval Michal. „Navigátor přesunul těžiště na opačnou stranu. Naklonil kouli, na které je namontována naše a pilotní kabina, ve směru letu tak, že nyní směřujeme hlavou k Luně a zády k Zemi.“

„Takže vlastně ležíme na zádech, správněji řečeno — sedíme na zádech,“ smál se Petr. „Ale od toho přece není ten pocit tíže, který nás tlačí k sedadlu?“

„Není!“ souhlasil Michal. „Ten je od postupného urychlování, které nyní dostáváme daleko prudčeji než po startu. Je to stejný pocit, jaký máte ve zdviži, když se začne pohybovat směrem vzhůru. Překročili jsme už výšku pěti set kilometrů. Jakmile se dostaneme 1000 kilometrů od Země, vyskočí číslice na levé obrazovce a tak bude hlášeno každých nových tisíc kilometrů.“ První tisícovka naskočila brzy a další následovaly v přestávkách, které se postupně krátily.

Pocit tíže, tlačící tělo k sedadlu, neustával, ale hoši si na něj záhy zvykli. Pohled na obrazovky je plně zaujal. Na levé se počala rýsovat veliká plastická mapa celé zemské polokoule a všichni tři se předstihovali v určování jednotlivých míst. Pravá obrazovka byla nyní sytě černá, zářivý sluneční kotouč, ostře ohraničený, posunul se až k jejímu kraji a hvězdy svítily stále jasněji.

„Slunce nám brzy z téhle obrazovky zmizí nadobro a už je nespatříme, protože zrušíme vliv zemské rotace na raketu. Poletíme přímo k Luně, která se brzy objeví na obrazovce,“ upozorňoval Michal.

Hoši určovali jednotlivá souhvězdí a okamžik se přeli o nejjasnější hvězdu, která svítila nedaleko slunečního kruhu. „To je přece Merkur nebo Venuše,“ mínil Petr.

„Spíše Venuše. Merkura asi zakrývá Slunce, jinak bychom musili vidět obě planety pohromadě,“ rozhodl Michal.

Let trval již více než hodinu a číslice na obrazovce hlásila, že jsou 12000 kilometrů od zemského povrchu. Se Zemí se zatím stala podivuhodná změna. Její obraz nabyl tvaru půlměsíce s neurčitými šedomodrými okraji. Pevniny na něm vystupovaly jasněji žlutošedou barvou, čapka polárního ledu svítila ostře bíle, moře ztemněla do šedomodra. Na druhé obrazovce se objevila Luna v první čtvrti jako drobný zlatý půlkruh, postavený obráceně než mnohem větší půlkruh zemský. Pouhým okem bylo na něm vidět každou podrobnost. „Tu je máme, Mare Imbrium, Moře dešťů, kde vůbec neprší, Alpy a kráter Plato, kam letíme,“ pravil spokojeně Petr, který znal měsíční mapu zpaměti. U horního kraje půlměsíce, nedaleko čáry dělící světlo od stínu, zřetelně se rýsovala temná oválná skvrna Moře dešťů, ohraničená nahoře světlejším obloukem rozptýlených horských vrchů Alp. V jeho středu se černal malý bod, valový kráter Plato. Dívali se na něj právě všichni tři, když náhle obrazovka ztemněla. Trvalo to necelou vteřinu a potom se na ní objevil opět původní obraz Luny a souhvězdí s planetami.

„Nějaká porucha,“ soudil Petr.

„Vůbec ne,“ odvětil Michal s úsměvem. „To nám šel přes cestu druhý zemský průvodce, Luna číslo dvě.“

„Pravda, jak jsem na to mohl zapomenout,“ divil se Petr. „Vždyť jsem na ni myslel, hned jak se obrazovky rozsvítily. Ze Země ji není vůbec vidět, má jen padesát metrů v průměru.“

„Chtěli na ní kdysi založit mezistanici pro planetární lety, je v docela dobré vzdálenosti 16 000 kilometrů od Země, ale je příliš malá,“ podotkl Michal.

„Je zajímavé, že ji hledali už astronomové dvacátého století,“ ozval se Jan. „Znamenitý americký astronom Pickering se o to pokoušel už počátkem toho století, ze svých výpočtů soudil, že by tu měla být taková druhá družice Země. Padesát let později se o to snažil Tombough, který objevil planetu Pluta, ale také neměl úspěch.“