František Běhounek - Akce L

„Ani my nemůžeme hovořit o nějakém velkém úspěchu,“ řekl Petr.

„Narazili jsme na ni tak říkajíc nosem, několik pokusných raket se na ní rozbilo, jak aspoň se zdá podle času, kdy vyhasly jejich signály.

Později se s ní naneštěstí srazilo i R-15 s posádkou desíti mužů a roztříštila se patrně na kusy. To bylo před dočasným zastavením letů na Lunu. Dnes známe dráhu Luny číslo dvě do podrobností a dovedeme se jí vyhnout.“

„Pozor, zkontrolujte pásy, zda jsou dobře zapjaty!“ ozval se hlas z reproduktoru.

„K čemu to?“ tázali se hoši Michala.

„Přestaneme urychlovat, protože už dosáhneme předepsané cestovní rychlosti patnáct kilometrů za vteřinu. Tím okamžikem by pro nás zmizelo tíhové pole,“ vysvětloval Michal.

„To by bylo báječné, mohli bychom poletovat po kabině,“ liboval si Petr.

„Tak moc báječné by to nebylo,“ soudil Michal.

„Za chvilku by nás bylo všech padesát v jednom chumlu a nikdo by nevěděl, kde má hlavu a kde nohy. Tíže je náramně užitečná věc. A aby k tomu zmatku nedošlo, zavede pilot umělou tíži odstředivým zrychlením.

Kabina se bude s námi otáčet, zpočátku rychle, jednou za šest vteřin, abychom měli stejné tíhové zrychlení, na jaké jsme zvyklí na Zemi, potom čím dále tím pomaleji, až nakonec bude jedna otočka trvat sedmatřicet vteřin. To je proto, abychom si postupně zvykli na tíhové zrychlení na Luně. Je tam asi šestkrát menší než na Zemi.“ Okamžik, kdy urychlování skončilo, splynul tak přesně s počátkem otáčení kabiny, že pocit neobyčejné lehkosti netrval ani vteřinu.

„Teď je mi zase docela dobře u žaludku,“ přiznal poctivě Petr. „Měl jsem ho přece jen těžký po celou tu půlhodinu, co trvalo stálé urychlování.“

Michal s úsměvem řekl: „Připrav se na to znovu, až začneme přibrzďovat během přistávání. Bude to trvat stejně dlouho a je to zrovna tak nepříjemné jako urychlování. Ostatně raketová nemoc postihuje hodně lidí a mnoho si nezadá s mořskou nemocí. Divím se, že v téhle raketě nebyl žádný vážnější případ.“ Petr se zasmál. „Vybraní lidé, Michale,“ pravil. „Veteráni jako ty, nebo nadšení brigádníci jako já a Jenda.“ Chvíli ještě hovořili, ale potom hochy přemohl pocit neodolatelné ospalosti. Usnuli uprostřed řeči. Michal je chvíli s úsměvem pozoroval, ale potom se pohodlně natáhl ve svém křesle a usnul také.

Tíživý pocit v žaludku probudil Petra o hezkých pár hodin později. „Co se děje?“ ptal se ospale.

Protřel si oči a podíval se na své druhy. Oba klidně spali. „Aha, brzdíme, přistáváme,“ rozpomenul se Petr na to, co říkal Michal.

Pohlédl na obrazovku a užasl. Zemský půlměsíc se scvrkl. na průměr sotva čtyřikrát větší, než je průměr Luny v první čtvrti, pozorované ze Země. Obklopovala jej zářivá souhvězdí. Celou druhou obrazovku vyplňovala šedožlutá lunární krajina, jak ji Petr znal z fotografií.

Nesouvislý, rozeklaný, dosti nízký val obklopoval v kruhu krajinu divoce rozbrázděnou a rozrytou četnými krátery, z které tu a tam čněly kuželovité kopce.

Jedno místo upoutalo svou pravidelností pozornost. Byla to širá okrouhlá rovná plocha, která měla nejméně dvacet kilometrů v průměru. Rozkládala se nedaleko malého okrouhlého kráteru a brzy na ní rozeznal temné tečky, pravidelně rozseté. Zvětšovaly se vůčihledě a měnily se v drobné obrazy raket, spočívajících na startovacích plošinách. Neměl čas dlouho si je prohlížet. Mlha zastřela náhle celý obraz, potom pocítil prudký náraz, takže by byl jistě vylétl ze sedadla, nebýt zabezpečovacího pásu. Náraz se opakoval, ale byl již ztlumen. Potom raketa nehybně spočinula na přistávací plošině.

„R-505 právě dorazila k cíli, račte vstávat!“ pravil Petr vesele k oběma druhům, kteří nárazy procitli a udiveně se rozhlíželi.

První týden svého lunárního pobytu strávili Petr a Jan v osadě kráteru Plato. Seznamovali se s lunární krajinou a se způsobem života v novém prostředí. Byl hodně odlišný od toho, na nějž byli zvyklí.

Malá tíže a nedostatek vzduchu byly dva základní činitele určující způsob života na Luně. Ačkoli hoši hned v prvních dnech absolvovali zvláštní tělocvičné hodiny s výcvikem zpomaleného pohybu, prováděli každou chvíli neočekávané skoky a kotrmelce, jakmile na okamžik zapomněli, že žijí v prostředí, kde pozemský kilogram váží necelých osmnáct dekagramů. Poněvadž místnosti i chodby podzemního města byly nízké, utržili mnoho boulí na hlavě, přestože stále nosili čepice s měkkou gumovou výplní.

Rozvážnější a pomalejší Jan byl na tom o něco lépe než prudký Petr, ale ani on se nevyhnul nepříjemnému vlivu malé tíže. „To je všechno moc hezké, že si má člověk ustavičně dávat pozor, ale až se to nejkrásněji naučíme, zakrnějí nám svaly, a až se vrátíme na Zemi, budeme se ploužit jako želvy,“ stěžoval si Petr.

„Tak zlé to nebude,“ smál se Jan. „Až se vrátíme, budeme zase první týden cvičit pohyby na Zemi, jako to dělají jiní lidé, kteří se vrátili z Luny. A aby svaly nezakrněly, na to je jednoduchý prostředek: cvič denně ruce i nohy s pružnými spirálami, zařízení tu na to je!“ Volně se mohli pohybovat jen uvnitř podzemního města. Bylo vzduchotěsně uzavřeno a stroje v něm udržovaly kyslíkovou atmosféru stejného tlaku, jaký je na Zemi, a se stálou teplotou osmnácti stupňů. Jakmile chtěli vyjít ven, musili si obléci skafandr anebo použít zvláštního vozidla, pro něž se ujal název lunobus. Volný pohyb venku byl omezen jen na několik hodin. Na delší dobu jednak nestačily zásoby energie, upravující teplotu uvnitř lehkého skafandru z plastické hmoty, a zásoba kyslíku, jednak — a to byla hlavní příčina — při delším pobytu v beztlakovém prostředí dostavovala se těžká únava, končící většinou mdlobami. Zotavení z tohoto stavu vyžadovalo pak nejméně čtyřiadvacet hodin naprostého klidu na lůžku.

V první den pobytu na Luně byla vycházka pro nové příchozí omezena na jedinou hodinu. Všichni po ní velmi toužili, a když se před nimi otevřela vzduchotěsná vrata přechodové komory, kde si oblékli skafandry, pozdravili tento okamžik radostnými výkřiky. Poněvadž tu bylo padesát osob, z nichž každá měla v kukle skafandru laryngofon na dorozumívání s ostatními, způsobil tento dobře míněný projev radosti ohlušující hřmot, při němž každému zalehly uši.

„Mluvte jen tiše a pohybujte se opatrně a pomalu! Držte se za mnou!“ ozvalo se napomenutí vedoucího. Podpírajíce se o ocelové hole s ostrými hroty, vystoupili bez námahy po vysokém schodišti, vytesaném do příkrých stěn kráteru H, v němž bylo podzemní město. Jejich oděv s dýchacím přístrojem a s upravovatelem teploty vážil sice padesát pozemských kilogramů, ale to bylo na Luně jen malé zatížení. Po upravené rovné a široké cestě, mírně klesající, sestoupili z okraje kráteru H do širokého prostoru valového kráteru Plato. Po několika minutách chůze se zastavili a rozhlíželi se kolem sebe.

V prvé chvíli je plně zaujal pohled na oblohu. Byla temně černá, posetá hvězdami, které se družily do známých skupin souhvězdí. Nepříliš vysoko nad jihovýchodním obzorem se vznášel žhavý sluneční kotouč, ostře ohraničený, a nedaleko něho, posunuta blíže k obzoru, svítila matně několikrát větší Země. Byla v poslední čtvrti, ale přesto mohli slabě vidět i tu část jejího povrchu, která neležela v přímých paprscích slunečních.