František Běhounek - Akce L

Petr stál těsně vedle Jana. Šťouchl do něho loktem a ukázal na bledou Zemi. „Řekl bys, že jsme tam ještě včera touhle dobou byli?“ zašeptal.

„Ba neřekl,“ odpověděl tiše Jenda. „Je ti také takové horko?“ Sluneční paprsky sice zasahovaly jen šikmo dno kráteru, ale přesto již stačily nepříjemně vyhřát bělošedý kámen, který je tak vydatně odrážel na všechny strany, že bylo nutno chránit zrak šedými brýlemi.

„Je, ale to je snadná pomoc, uprav si teplotu na rozdělovači,“ radil Petr. Na levé ruce měli na náramku malý přístroj tvaru hodinek, který řídil úpravu teploty elektrickým proudem. Jiným přístrojkem podobného tvaru, umístěným na ruce nad ním, bylo možno řídit výdej kyslíku. Jan pošinul ručičku upravovatele teploty směrem k nižšímu číslu a obtížný pocit horka záhy zmizel. Rozhlížel se kolem sebe a velmi se podivil, že okolí nijak nepřipomíná kráter Plato z jeho představ. Viděl kamenné brázdy jednu vedle druhé, ojedinělé kopce kuželovitého tvaru a mírně se zvedající vnější svahy několika menších kráterů podobných rozměrů, jako měl kráter H, v němž bylo vybudováno podzemní město. Po souvislém kruhovém valu, obklopujícím kráter Plato, nebylo ani stopy. Jen osamělé šedobílé kopce, zbrázděné četnými stržemi a rýhami, připomínající holé vápencové skály Slovinského krasu, uzavíraly obzor na východě a na západě, na obou ostatních světových stranách se táhly rovnoběžné nevysoké kamenné hřebínky brázd až k černé obloze. Jediným přerušením tohoto jednotvárného obrazu byla několik kilometrů vzdálená plocha, upravená pro start raket. Montážní haly, vypadající na tuto vzdálenost jako domečky z dětské hry, obklopovaly je velikým půlkruhem.

Jako by vytušil Janův údiv, zahájil vedoucí skupiny svůj výklad popisem valového kráteru Plato. Řekl, že tento kráter má sice průměr 98 kilometrů, ale že jeho val jen ojediněle dosahuje výšky 2260 metrů, jinak je všude nižší a v průměru nepřevyšuje 1000 metrů. Ani na Zemi, kde člověk přehlédne dvakrát větší obzor než na Luně, poněvadž povrch Země je méně zakřiven, nemohli by spatřit Platonův okrajový val z místa, kde nyní jsou. Kopce, které je vidět na východním a západním obzoru, patří k Alpám, jež ohraničují Moře dešťů na jeho severní straně. Jak je patrno, mají lunární Alpy zcela jiný tvar než pozemské. Na Zemi jsou to opravdové horské řetězy s dlouhými hřebeny, zde na Luně jen řada víceméně nesouvislých hor. Jsou nižší než pozemské Alpy, jejichž nejvyšší vrchol Mont Blanc měl před snížením hladiny oceánů nadmořskou výšku 4810 metrů, kdežto nejvyšší štít lunárních Alp strmí nad střední úroveň dna Moře dešťů jen do výše 4200 metrů. Uvážíme-li však, že průměr Luny je jen 3476 kilometrů, tedy víc než třikrát menší než průměr Země, který měří 12 748 kilometrů, vidíme, že lunární vrcholy jsou poměrně třikrát vyšší než hory pozemské.

Příčiny jsou dvě. Jednak tu působily mohutnější vnitřní síly sopečné a tektonické než na Zemi, jednak tu není rušivý vliv vody a větrů, které se snaží na Zemi srovnat vrcholy s údolími. Veliké vnitřní síly tvárlivé lunární hmoty s povrchem dosud neustáleným vrhly kdysi, před mnoha milióny let, celé pohoří Alp o osmdesát kilometrů dále na severozápad. Přitom se od nich odtrhly ojedinělé vrcholy, které zůstaly v Moři dešťů i potom, když mocné podzemní síly pozvedly tvárlivé dno „moře“ a přelily je přes osamocené hory.

Horniny na povrchu Luny jsou sopečného původu. Zvláštní žlutočervená až skořicově hnědá barva dna různých „moří“ — která ostatně nikdy moři nebyla a získala toto jméno od prvních astronomů, protože pozorovali Lunu nedokonalými dalekohledy, pochází od zvláštního druhu čediče. Ale na Luně nejsou jen horniny vyvřelé, přetavené v jejím vnitřním ohni, byla tu zjištěna i celá pásma hornin usazených, jako je vápenec. Jejich původ nebyl dosud uspokojivě objasněn. Tato pásma tvoří známé světelné pruhy, táhnoucí se paprskovitě od různých kráterů, jako je například kráter Tycho na jižní polokouli, a jsou hlavním zdrojem pro výrobu vody. Našly se tu mnohé nerosty, například síra nebo zelená skalice. Ta tvoří celé pole právě v kráteru Plato a kdysi zavinila četné spory mezi astronomy.

„Je tu také penitin?“ tázal se Petr.

„Je,“ přisvědčil vedoucí. „Navrtali jsme ho v hloubce dvaceti kilometrů jak zde, v kráteru Plato, tak i na druhé straně Luny, v kráteru Einstein.“

„A je Luna opravdu mrtvé těleso, jak se říkalo?“ dotazoval se jeden ze starších účastníků.

„Není a naprosto být nemůže, vždyť má své vnitřní teplo stejně jako Země. Podobně jako na Zemi je i tady podzemní teplo radioaktivního původu. Je tu tedy možnost roztavit horniny v nevelikých hloubkách pod lunárním povrchem a vytvořit lávu. A láva si najde někudy cestu ven. Přišli jsme na stopy nedávné sopečné činnosti.

Luna zdaleka není mrtvým tělesem, i když má málo vzduchu a téměř žádnou vodu.“ „Dobrá, ale tvrdí se, že zdejší krátery vznikly účinkem dopadu obrovských meteoritů. Na Zemi také máme podobné meteorické krátery, ačkoli jich je méně. V Arizoně je jeden, v Kanadě ještě větší,“ ozval se předchozí tazatel.

„Částečně se tu jistě meteority při tvorbě kráterů uplatnily, ale většina jich je vnitřního sopečného původu, o tom dnes není sporu,“ pravil vedoucí. „Ještě po návratu prvních kosmonautů z Luny v roce 1969 sváděli učenci o tuto otázku vášnivé debaty, přestože už měli v rukou vzorky měsíčních hornin.“ Zakončil tím svůj stručný výklad a vedl je potom na krátkou procházku, při které se učili chodit po rozbrázděném lunárním povrchu. Šlo to velmi těžce a vedoucí stále nabádal k pomalému tempu a k veliké opatrnosti. Třebaže měli podrážky z pružné, pilníkově rýhované oceli, smekaly se na hladkém kameni nohy a chodec si musil pomáhat holí, aby neupadl. Na jiných místech se zase hluboce bořili do měsíčního prachu. Lidé nezvyklí malé tíži často zapomněli, že nejsou na Zemi, a místo kroku učinili veliký skok, který je zaneslo hodně dále, než zamýšleli, a na nečekaná místa. Nechyběly ani pády, ale naštěstí se vesměs obešly bez následků.

Petr byl mezi těmi, kteří nejčastěji pozbyli rovnováhy, ačkoli ho rozvážnější Jan brzdil, jak mohl. Byl ze srdce rád, když vedoucí nařídil návrat a když se zase octli na rovné upravené cestě, která je záhy přivedla do podzemního města.

„Jsem celý otlučený!“ stěžoval si Petr, když svlékl v předsíni skafandr.

„Poněvadž jsi moc ukvapený a zapomínáš mírnit své pohyby,“ vytýkal mu Jan. Později, když seděli vedle sebe u oběda, jemuž se oba věnovali s náležitou chutí, nestačil přítele napomínat. Petr ustavičně zapomínal, že není na Zemi, a většina jeho pohybů u jídla vedla k tak velikým rozmachům, že si oba jeho sousedé od něho jak náleží odsedli, aby jim nevypíchl vidličkou oko nebo neusekl nožem kus nosu.

„Dáme ti dřevěné příbory, jaké v dávných dobách dostávali vězňové,“ prohlásil Jan.

„Jen když nebudeš chtít, abych jedl rukama!“ smál se Petr a snažil se krotit své pohyby. Jan se ostatně tajně obdivoval jeho poctivému úsilí přizpůsobit se nepříjemným podmínkám lunárního života. Petr byl živý hoch, nadšený sportovec a nedostatek pohybu těžce nesl.