František Běhounek - Akce L

Po tomto objevu zburcoval Vaška a Dragoljuba. Byli okamžitě na nohou a společně s ním podrobili okolí důkladnější prohlídce, ale i tato námaha zůstala bez výsledku.

„Snad šli napřed pro zkameněliny,“ mínil Vašek. Ale zachmuřený Dragutin byl jiného názoru; usoudil, že mají v úmyslu pokusit se o zakázaný výstup na Bělku. Krátká prohlídka tábora mu dala za pravdu. Chyběla jejich horolezecká výzbroj, kterou k výletu do jeskyně zkamenělin vůbec nepotřebovali. Dragutin ještě dříve než vyřkl své podezření, propátral triedrem ty svahy jehly, které byly viditelné z tábora, ale nikoho nespatřil. To celkem nic neznamenalo, poněvadž tři uprchlíci mohli mít buď už tyto svahy za sebou, jestliže si náležitě přivstali, anebo se pokusili o výstup na straně odvrácené od tábora.

Dragutin byl pohněván a velmi zneklidněn a Vašek mu marně domlouval, aby si z toho nic nedělal, že ti tři jsou dobří lezci a že se zcela jistě vrátí do tábora ještě před obědem, až nahlédnou, že jejich úsilí o zdolání Bělky je marné. Neklidně se procházel po plošině a jeho obavy ještě vzrostly, když objevili při důkladné prohlídce kabiny vrtulníku, podniknuté po rychlé snídani, že si ti tři s sebou nevzali kapesní vysílačku.

„Odešli asi příliš nakvap,“ usuzoval Vašek, ale Dragutin se velmi rozzlobil. „Taková neopatrnost, to už přestává všechno! Kdybych byl věděl, že je mezi vámi tak malá sportovní kázeň, nikdy bych se nebyl s vámi vydal do hor!“ Marně ho rozvážný Vašek uklidňoval, Dragutin neměl stání a rozhodl, že se ještě před obědem vydají za uprchlíky. Vzali jídlo s sebou a po stručném hlášení do tábora, že jsou nuceni se zdržet o den a z jakého důvodu — Dragutin se nedal přemluvit, aby sečkal do odpoledne a ušetřil tři druhy případného trestu —, vydali se na cestu. Za půl hodiny dosáhli úpatí Bělky a začali ji opatrně obcházet, když se předtím připoutali lanem k sobě. Brzy zjistili, že Dragutinovo podezření bylo správné, když spatřili na příkrém úbočí skoby, které jejich druhové zarazili do skály při lezení.

Pustili se po jejich stopách, a poněvadž už měli cestu upravenou, vystupovali poměrně rychle. U prvního převisu shledali, že Jiřina měla přece jen pravdu, když tvrdila, že je tu zářez, po němž lze s náležitou opatrností nepřístupné místo obejít. Učinili tak a brzy nato za pomoci skob svých druhů dorazili k druhému převisu.

Ten byl mnohem horší, a aby ho obešli, nezbývalo než se spustit po svislé stěně šikmo dolů, cestou hodně nebezpečnou. Třebaže jim stopy tří druhů usnadňovaly postup, dalo jim hodně práce, než stanuli na vrcholu jehly.

Sotvaže vydechli, začali se rozhlížet na všechny strany. Shledali především, že Bělka ve skutečnosti není jehla, že jen tak vyhlížela při pohledu z tábora a z níže položených vrcholků. Na druhé straně po krátkém prudkém poklesu se skála rozšiřovala v malou terasu.

A jak se zdálo, potom stupňovitě klesala do velmi hlubokého údolí.

Ale po třech druzích nebylo ani vidu, i skoby, které až dosud zaráželi na nejhorších místech do skály, přestávaly úplně.

„Co teď?“ pravil bezradně Dragoljub. Sundal brýle proti slunci a utíral si zpocený obličej.

„Babo raď!“ zabručel Vašek, který se už začal také zlobit. Dragutin byl naopak nyní už docela klidný, jako vůdce malé čety nesměl ztratit hlavu. Beze slova prohlížel triedrem okolí, potom zarazil důkladně skobu do skály, připoutal na ni lano, zakončil je pevnými smyčkami, které provlékl pod pažemi, a požádal druhy, aby ho spustili přes okraj první terasy. Učinili podle jeho přání a záhy jej ztratili z dohledu. O několik minut později na ně zavolal, že vystupuje zase nahoru, aby pomalu lano přitahovali.

„Myslím, že je to takhle,“ začal, když opět stanul mezi nimi. „Pod touhle terasou je jiná a z ní vede poměrně pohodlná cesta. Zdá se, že obtáčí hřebínek, z něhož ční Bělka, a že se vrací někam pod náš tábor. Mám za to, že ti tři se po ní spustili, já aspoň bych si ji zcela určitě vybral k návratu.“ „Třeba jsou už zpátky u letadla?“ mínil nadějně Dragoljub. „Zkusme se s nimi spojit!“ Ale volání kapesní vysílačky zůstalo bez odpovědi, a tak se po krátkém odpočinku, při němž se občerstvili několika sousty, jež zapili z polní láhve, pustili cestou, kterou naznačil Dragutin. Jen její počátek byl nesnadný, potom se svah zmírnil a úzký zářez do skály se rozšířil v pohodlnou, ne příliš prudce klesající stezku. Už neztráceli čas rozhlížením se po uprchlících, ostatně bílá skalní stěna omezovala značně jejich obzor. Sestupovali poměrně rychle do neširokého údolí, ale kráčeli sotva půl hodiny, když se Dragutin, jenž šel v čele ostatních, zastavil před úzkým temným otvorem.

„Vypadá to jako vchod do nějaké jeskyně,“ řekl. „Také že to je jeskyně,“ mínil Vašek, „a vane z ní nějaký podivný teplý a vlhký vzduch.“

„Myslím, že bychom se tam měli podívat, co když ti tři sedí klidně uvnitř?“ soudil Dragoljub. Dragutin po krátkém váhání svolil, a sehnut skoro až k zemi, vplížil se do těsného otvoru. Byla tam úplná tma a Dragutin stiskl vypínač malé, ale velmi silné elektrické svítilny, jakou měl každý z nich. Osvětlil těsnou nízkou chodbu.

Z bílých stěn stékaly krůpěje vody a hromadily se v úzkou stružku, odtékající bez hluku do nitra skal. Vlhký teplý a jako plísní prosycený vzduch jim vál do obličeje.

„Je tu divný vzduch,“ poznamenal Dragutin k druhům, kteří kráčeli za ním, „něco takového jsem nikdy v našich jeskyních nenašel, zpravidla je v nich hodně chladno.“ Dali mu za pravdu a tento objev podnítil jejich zvědavost. „Snad je tu nějaký podzemní teplý pramen, řekl Dragoljub. Pokračovali v cestě chodbou, která prudce klesala a byla stále stejně nepohodlná, až došli k místu, kde se rozšiřovala a měnila v rozlehlou krápníkovou jeskyni. V ostrém světle elektrické lampy vrhaly dlouhé krápníky různých tvarů a barev strašidelné stíny do všech koutů. Ale hoši se nezdržovali tímto pohledem. Občerstvili se studenou vodou ze stružky a začali potom pátrat po stopách svých druhů. Obcházeli pomalu podzemní slují, ale nenašli je. Bylo také těžko očekávat, že tvrdá skála přijme otisky jejich kroků. Spoléhali jedině na Míšu, který byl posedlý vášní rýt své jméno na všechny skalní stěny, jichž dosáhli. Ale nebylo tu nejmenších známek Michalovy činnosti, zato však shledali, že z jeskyně vede nejméně pět chodeb dále.

Stanuli bezradně, když skončili svou prohlídku. „Kudy teď, a má to vůbec smysl, pouštět se ještě dál?“ tázal se Dragutin druhů. „Je už dosti pozdě, a nevíme, jak dlouho nám to bude ještě trvat do tábora!“ Pohrával si roztržitě s vypínačem svítilny. Vypínač náhle s cvaknutím zaskočil a vzdoroval všemu úsilí znovu rozsvítit. Na okamžik se rozhostila kolem nich hluboká tma. Vašek a Dragoljub hrabali ve svých vacích, hledajíce svítilny.

„Už ji mám,“ zvolal Vašek, ale Dragutin ho zadržel. „Počkej okamžik, mám dojem, že vidím nějaké světlo!“

„To bude z chodby, kterou jsme přišli,“ mínil Dragoljub.

„Těžko,“ odporoval Vašek. „Zatáčela se několikrát a kromě toho ji máme za zády. Vidím také slabou záři přímo před námi, přichází z některé levé chodby.“

„Půjdeme za ní,“ rozhodl Dragutin, „ale pozor, cesta je velmi nerovná a kluzká!“ Drželi se za ruce a postupovali opatrně k místu, kde viděli velmi slabý a neurčitý přísvit.