František Běhounek - Akce L

„Myslím, že má už dost kyslíku, Ivo můžete přístroj zastavit!“ To byla první slova, která dolehla do Dragutinovy mysli, ještě než otevřel oči. Potom spatřil skvěle osvětlenou místnost s narůžovělým stropem z plastické hmoty, na jaký byl zvyklý z domova, a pohnul hlavou. Na jeho známku života reagoval spokojeným výkřikem kdosi stojící za jeho hlavou, takže ho neviděl. Potom se do Dragutinova zorného pole dostaly najednou dvě lidské bytosti, jeden starší a jeden zcela mladý muž, oba odění bílými laboratorními plášti.

„To jsem rád, že už jste v pořádku, kamaráde,“ zahovořil starší muž. „Vaši dva druhové už sedí vedle v jídelně a vesele se živí!“ V tu chvíli pocítil Dragutin obrovský hlad, jako by ho přivolala slova vlídného cizince. Bez pomoci seskočil z úzkého vyšetřovacího lůžka a s úsměvem podával mužům ruku. „Nemusíte se nám představovat, vím, kdo jste, od vašich kamarádů,“ pravil přívětivě starší muž. „To je sice pravda,“ přidal se mladší, „zato my se musíme představit a povědět hostovi, kde vlastně je. Ale to můžeme stejně dobře učinit vedle, u jídla. Je čas na večeři.“ Když zasedli k bohatě prostřenému stolu, vyslechli tři mladí horolezci s velkým napětím vyprávění staršího muže, lékaře z kolektivu profesora Miljutina. Jeho obsah se dal povědět stručně několika větami. Miljutinův kolektiv založil v podzemních jeskyních — které byly ještě uměle rozšířeny — na ploše mnoha set hektarů pravěký les, vypěstovaný ze spor, výtrusů tajnosnubných rostlin, které našla Miljutinova výprava do Střední Asie v třetihorním útvaru. Ačkoli spóry byly staré sto miliónů let, podařilo se je po četných nesnázích a nezdarech přimět k vyklíčení. K zdárnému rozvoji a vzrůstu však potřebovaly ovzduší prosycené kysličníkem uhličitým a zároveň bohatší na kyslík, než je obyčejný vzduch. Proto si právě zvolili k svým pokusům podzemní jeskyni, jejíž ovzduší si mohli snadno upravovat. Účelem tohoto velmi nákladného a pracného zařízení bylo poskytnout přirozené životní podmínky pravěkým ještěrům, kteří patřili do čeledi brontosaurů.

Vejce těchto obrovských tvorů z křídového útvaru byla objevena v Mongolsku už v devatenáctém století. Byla však naprosto zkamenělá a tehdejšími vědeckými prostředky se nezdařilo prozkoumat jejich přesné složení. I Miljutinova výprava do pouště Gobi, která bývala dnem křídového moře, měla jen částečný úspěch. Podařilo se jí objevit vejce brontosaurů, poměrně velmi dobře zachovaná, a analyzovala jejich obsah, ale všechny pokusy o jejich vylíhnutí skončily nezdarem. To, co spatřil Dragutin, dříve než omdlel, nebyl však přelud, byli to ohromní ještěři z masa a krve, ale vznikli umělou cestou.

„Skočili jsme rázem od červů uměle vyrobených k ohromným brontosaurům, z nichž každý když doroste, je s to poskytnout dvě stě metrických centů nejchutnějšího masa,“ pravil s úsměvem mladý muž.

„Brrr! Maso z brontosaura!“ ošíval se Dragoljub. Oba jejich hostitelé vypukli ve smích. „Právě jste měl z něho smažené řízky, a nemýlím-li se, bral jste si dvakrát!“ pravil zlomyslně Ivo, mladší z obou.

Vašek a Slavo se připojili k jejich smíchu a Dragoljub si po krátkém váhání položil na talíř třetí řízek. Když se smích utišil, vyptávali se Dragutin a Vašek, jak se podařilo uměle vyrobit tak ohromného tvora, jako je brontosaurus, a jaké cíle tím Miljutinův kolektiv sledoval.

„Zvířata, která jste viděli, jsou teprve desetiletá a nejsou ještě úplně dorostlá, brontosaurus se může snadno dožít věku dvou set let.

Čím větší tvor, tím déle žije, ačkoli to pravidlo neplatí tak všeobecně.

Ale víte, že i velryba — která váhou ještě předčí veleještěry, bohužel však nemá tak chutné maso jako tito býložravci — dožívá se úctyhodného věku. Že se podařilo brontosaura vyrobit, není nic tak zvlášť divného, uvážíte-li, že přes svou ohromnost má velmi primitivní a jednoduchou nervovou soustavu. Viděli jste, jak malá je jeho hlava.

Má v ní malý nevyvinutý mozek, druhý, větší, na zádech, v místech, kde jsou křížové obratle. Není vlastně správné říkat tomu mozek, je to jen zduření míchy a funkce tohoto útvaru je nesmírně jednoduchá, omezuje se jen na ovládání pohybových orgánů zvířete. Konečný účel pěstování brontosaurů je velmi jasný: chceme jejich chutným masem opatřit lidem víc živočišné potravy,“ vysvětloval Ivo.

„Ale nenajdete pro ně dost velkých jeskyň, kde byste jim mohli připravit pravěké lesy s vhodným ovzduším!“ namítl Vašek.

„Toho také nebude zapotřebí,“ usmál se Ivo. „Zvykneme ještěry poznenáhlu na travnaté močálové lesy a stepi, které se už zakládají právě v oblastech bývalých pouští, kde před milióny let brontosauři žili, v Gobi, v kalaharské poušti jižní Afriky a ve střední Austrálii.“

Takže za nějakých deset nebo dvacet let se tam budou pást stáda brontosaurů, kterých jsme se k smrti polekali,“ prohodil Vašek.

„Zcela zbytečně, jsou naprosto neškodní, touží jen po trávě a jiných zeleninách,“ řekl s úsměvem Ivo.

„Přišli jste právě včas k naší záchraně,“ pravil Slavo a začal jim děkovat.

„Ovšem neohrožovali vás veleještěři, ale ovzduší bohaté na kysličník uhličitý,“ podotkl lékař. „My nosíme vždy částečnou dýchací masku, v které je chemická látka pohlcující kysličník uhličitý a nadbytečný kyslík.“ Dragutin se rozpomněl na své povinnosti. Co je s třemi druhy?

Jen nazdařbůh se pokusil navázat styk s opuštěným vrtulníkem pomocí kapesního rádia a byl radostně překvapen, když uslyšel provinilý hlas Michalův. „Necháme si to na později!“ zarazil Dragutin tok jeho výmluvnosti. Dal mu přesné pokyny, kde je malé letiště skalní laboratoře, a nařídil mu, aby bez prodlení zrušili tábor a přiletěli pro ně.

První díl filmu Vítězný pochod skončil prázdninovým dobrodružstvím tří Čechů a tří Srbů. Janovi hosté se potom rozešli a Petr se vracel domů. Bydlel v 6. bloku Nové Prahy a cesta elektrobusovou linkou A — nejpomalejší, mající rychlost jen 60 kilometrů za hodinu — trvala mu necelých pět minut. Cestou uvažoval, najde-li už otce doma. Akademik Dostál, Petrův otec, geofyzik světové vědecké pověsti, účastnil se ten den zasedání Světové vědecké a technické rady. Konala se v Atlantiku, velkoměstě, které vzniklo před padesáti lety na nové atlantské pevnině. Program zasedání byl velmi důležitý. Šlo o plánování světové výživy na nejbližších pět set let.

Porada trvala vlastně již týden, ale Petrův otec odletěl teprve na poslední den porady, vyhrazený různým návrhům. Připravoval se na něj dlouho a ani členům své rodiny nesdělil, jaký návrh hodlá na poradě přednést. Petr jen tušil, že jde o něco velikého, a z náhodných otcových poznámek usoudil, že jeho návrh podnítí bojovnou diskusi.

Byl právem napjat a s netrpělivostí čekal, až ho dopraví pohyblivý chodník chodby ke dveřím jejich bytu.

Otec byl již doma a celá rodina s matkou, mladší sestrou a starším bratrem architektem dlela s ním v jídelně. Petr si ulehčeně oddechl, když zjistil podle stavu stolu, že právě skončili večeři. Znal otce velmi dobře a věděl, že při jídle zásadně nehovoří. Nemá tedy nic zmeškáno. Netrpělivě odmítl matčinu nabídku, že mu objedná večeři. Řekl, že jedl u Jana, a rovnou zaútočil na otce dotazem. Otec se usmál, rozvážně zasadil cigaretu do jantarové špičky, nekonečně pomalu tak se aspoň zdálo Petrovi — si ji zapaloval elektrickou hubkou, kterou mu podal Jiří, architekt, vyfoukl pravidelné modré kolečko kouře k bílému stropu a potom uvedl Petra do čirého zoufalství lhostejnou otázkou: „A co si vlastně přeješ vědět?“ Petr zalomil rukama, ale pod přísným pohledem. matčiným se okamžitě vzpamatoval a zcela krotce odpověděl: „No, přece to, co jsi navrhl oběma radám při dnešním závěrečném zasedání!“