František Běhounek - Akce L

Na pařížské konferenci položil francouzský technický výbor požadavek, aby atomového tepla bylo použito k rozpuštění ohromných ledových krunýřů v Grónsku a na antarktické pevnině. Přišel s plánem už podrobně rozpracovaným, který ohnivě prosazoval předseda výboru, mladý ještě nukleární inženýr Jean La Fay.

„Jsme už dnes mnohem dále, než byl Fermi před lety,“ prohlásil. „Energii uvolněnou z atomových jader lehčího uranu a plutonia dovedeme ztisícinásobit, spojíme-li ji s energií, která se vybaví, slučujeme-li atomová jádra středního vodíku, deuteria, s atomovými jádry těžkého vodíku, tritia. Energií jediné kilowattové hodiny roztavíme více než deset kilogramů ledu. Atomová energie je s to poskytnout nám bilióny kilowattových hodin. Po technické stránce je úkol připraven do poslední podrobnosti. Nezbývá, než aby jej Světová technická rada odhlasovala a pověřila svůj francouzský výbor jeho provedením s podmínkou, že výbor obdrží od Světové rady všechny prostředky.“ Po La Fayově projevu se rozpředla mezi přítomnými odborníky velmi živá diskuse. La Fayův plán získal téměř stejný počet přívrženců jako odpůrců. Indický delegát Dandu Sirdar namítl, že La Fayův plán je sice hezký jako nápad, ale číselně že mu nevychází. Grónské a antarktické ledovce byly už dávno probádány, je tu na 30 miliónů krychlových kilometrů ledu. Podle statistiky zásob atomové energie, kterou Světová technická rada vydává každý měsíc, je nanejvýš jasné, že by celá současná světová zásoba atomové energie nestačila k provedení La Fayova plánu, i kdyby bylo možno — a to není myslitelné — pro tento úkol ji uvolnit.

Sovětský delegát Georgij Alexejevič Roginskij se připojil k námitce Dandu Sirdara. „Je tu ještě jedna velmi závažná okolnost, na kterou není v La Fayově plánu pamatováno,“ upozornil. „Je to skutečnost, že roztavením obou ledovců stoupne hladina všech tří moří asi o osmdesát metrů. Nejenže se Severní moře přelije do holandské a severoněmecké nížiny a Baltské moře do ruských a polských nížin, ale prakticky většina přístavů, co jich na světě je, velikým londýnským přístavem počínaje a nejzapadlejším přístavem v dalekém Tichomoří konče, zmizí pod vodou. Národohospodářské škody, které tak vzniknou, nepodaří se dlouho nahradit, i kdyby nakrásně La Fayův plán skončil plným úspěchem.“ Po těchto dvou projevech se zdálo, že La Fayův plán je definitivně pohřben. Ale francouzští delegáti s La Fayem v čele jej hájili velmi důrazně. Námitku indického delegáta vyvracel La Fay poukazem na nedávné úspěšné pokusy, provedené ve francouzských laboratořích s táním ledu pod vysokým tlakem. Led při tání zmenšuje svůj objem a to má za následek, že při vyšším tlaku taje za nižší teploty. Ohromný tlak, který vzniká při bouřlivém uvolnění atomové energie, znásobí tu účinek vyvinuté teploty. Jejich laboratorní pokusy, ty mohly použít jen poměrně nízkých tlaků řádu 100 000 atmosfér, vedly k desateronásobnému účinku. Není pochyb, že tlak, jímž působí zplyněná hmota při atomovém výbuchu a který se odhaduje na miliardy atmosfér, tento násobek ještě mnohokrát zvýší.

„Pokud jde o námitku váženého sovětského kolegy,“ pokračoval La Fay, „vzali jsme ji samozřejmě předem v úvahu. Ale co nám brání v tom, abychom prostě přebytečnou vodu rozložili jakýmkoli způsobem, například elektrickým proudem, na její plynné součásti, kyslík a vodík, které se volně rozptýlí v atmosféře? Náš plán je přece dlouhodobý, nebude uskutečněn ani za rok, ani za deset let. Bude velmi jednoduché postupně se nevítaného vodního přírůstku zbavovat, nehledě ani ke skutečnosti, že máme dosud rozsáhlé bezvodé oblasti, kde by založení ohromných cisteren sladké vody bylo požehnáním pro zemědělství. A v našem případě jde vesměs o sladkovodní ledovce!“ Po této obhajobě se část odpůrců vzdala svých námitek. Přesto však při hlasování neprošel plán v původním rozsahu, zato bylo jednomyslně usneseno, že bude proveden velký modelový pokus o vlivu nadměrných tlaků na tání ledu. O dva měsíce později, za horkého červencového večera, vyplula z Brestu loď Henri Becquerel s početným vědeckým štábem na palubě. Byla stavěna na pohon atomovým reaktorem, bez komínů a s nízkou palubou, kterou bylo možno kdykoli uzavřít souvislým krytem proti přístupu vln, podobala se spíše ponorce než velkým parníkům, jaké brázdily ještě před dvaceti lety vlny oceánů.

Loď byla velmi štíhlá, měla neobvyklou délku sto padesáti metrů při nosnosti pouhých dvaceti tisíc tun. Tuto stavbu si vyžádal její zvláštní náklad plutonia, deuteria a tritia, vesměs látek, které musely být rozděleny do určitých množství, chovaných v předepsaných vzdálenostech od sebe, aby mezi nimi nedošlo k bouřlivé jaderné reakci, která by v okamžiku kratším než milióntina vteřiny vyhodila celou loď do povětří a proměnila ji v beztvarý mrak radioaktivního kouře.

Až k šedesáté rovnoběžce mohla loď bez překážky zachovávat svou průměrnou rychlost padesáti námořních mil, potom se začaly objevovat první plující ledovce. Zpočátku jich bylo málo a neměly velké rozměry, teplé moře je rychle rozpouštělo, ale záhy se rozmnožily a vzrostly. Velmi často se teď Henri Becquerel setkával s velrybami.

Od té doby, kdy se začal tuk vyrábět téměř výhradně chemickou cestou z prvků, z nichž se skládá, velrybářství silně pokleslo a obrovský savec se neobyčejně rozmnožil. Loď míjela kusy, jejichž délku bylo možno odhadnout až na 35 metrů. Přírodopisec výpravy je řadil mezi modré velryby a jeho kolegové se zájmem počítali vysoké úzké sloupy drobných vodních kapiček a páry, chrlené nozdrami obrovských zvířat do chladného vzduchu. „Tady nám rostou nové zásoby masa pro lidstvo,“ prohodil jeden z členů výpravy.

„I fuj!“ odplivl si jeho druh. „Snad byste nejedl velrybu, Ludvíku?“

„A proč ne?“ odpověděl za svého kolegu přírodopisec. „Za druhé světové války krmili nacisté velrybím masem obyvatele okupovaných zemí. Ostatně Eskymáci se živí velrybami dodnes. Sám jsem jedl velrybí kotlety a ujišťuji vás, že je stěží rozeznáte od hovězí svíčkové, jsou-li jen trochu slušně upraveny!“

„A kolik masa dá taková velryba?“ tázal se mladý fyzik Ludvík.

Starší muž pokrčil rameny: „Přesně vám to nepovím, ale lze to odhadnout. Tyhlety kusy, které se prohánějí kolem nás, jsou pořádně veliké, takové bývaly dříve vzácností, poněvadž velrybáři nenechali ubohému zvířeti čas, aby vyrostlo. Váží jistě kolem 150 tun. Většina té váhy však připadá na kostru, asi třetina na tuk, zbytek, kolem jedné pětiny, na maso.“

„To je stále ještě úctyhodné množství 30 000 kilogramů masa,“ pravil s obdivem Ludvík. „Tři sta lidí by mělo maso na celý rok!“

„Jenže by se jim asi brzy přejedlo,“ smál se jeho druh, který předtím projevil ošklivost vůči velrybímu masu. „A kdyby se velryby pěstovaly na maso — kdoví, snad k tomu brzy dojde, bude-li lidí přibývat dosavadním tempem —, vyplácelo by se to, profesore?“ obrátil se s dotazem na přírodopisce.

Starší muž se usmál: „Velryba není králík, příteli, nemnoží se tak rychle. Má jen jedno mládě za rok a to jaksepatří přibývá. Sedm měsíců žije z mateřského mléka a každý den přibere metrický cent.“

„Sto kilo za den, to je budulínek!“ žasl Ludvík.