František Běhounek: Akce L

„Neučinil jsem to z toho důvodu, nevyletíme do povětří, pokus se musí podařit,“ pravil podrážděně profesor Compton.

„A proč tedy?“ nechápal italský vědec.

„Abychom byli pod střechou tribuny zajištěni před špióny!“

„Před špióny? Ale to by musili být v letadle a nad vaše šťastné město nepronikne žádný stroj führera nebo duceho!“ řekl udiveně profesor Fermi.

Policejní kapitán, který naslouchal jejich rozhovoru, se usmál. „Quién sabe, mistře Fermi?“ vmísil se do rozmluvy. „Zapomínáte, že ve Spojených státech žije deset miliónů bývalých Němců, že mnozí z nich v minulé válce prováděli špionáž pro císaře Viléma a že civilní letecká doprava je u nás v ustavičné činnosti!“ Jako na dotvrzení jeho slov zazněl vysoko nad jejich hlavami melodický hlas leteckých motorů. „Pensylvánský ranní, je dochvilný,“ prohodil jeden z detektivů, dívaje se na své náramkové hodinky. Letoun se pomalu přesunul přes hřiště a ve chvilce zmizel v šedých nízkých mracích.

Prohlídka mezitím skončila. Brána se do široka otevřela a jeden vůz za druhým vjížděl na hřiště. Zarazily těsně u tribuny a pod její vysokou střechu začala posádka aut vykládat obsah vozů. Byla tu řada větších i menších bedniček s přesnými citlivými přístroji, které vědečtí spolupracovníci obou profesorů nesvěřili nezkušeným rukám nosičů a sami je ukládali na rozestřenou nepromokavou plachtu pod tribunu. Nosiči a šoféři aut měli ostatně plno práce s ostatním nákladem. Bylo tu několik set malých, ale velmi těžkých bedniček s kovovým uranem a s kysličníkem uraničitým a stejně mnoho větších a značně lehčích beden s krychličkami šedé tuhy.

Stovky rukou se zúčastnily díla a práce šla velmi rychle kupředu.

Fermi živě pobíhal od skupiny ke skupině, a sotva bylo vybaleno prvních několik desítek beden, dal povel k zahájení vlastního pokusu.

„Ale nejsme ještě hotovi s montáží detektorů neutronů, profesore!“ namítl první asistent profesora Comptona.

„Co na tom?“ odsekl neklidně Fermi. „Škoda času! Jen si hezky klidně montujte své detektory, na prvních padesát vrstev je vůbec nebudeme potřebovat!“ Asistent se vrátil ke své práci a za pomoci několika druhů rychle vybaloval a zkoušel složité přístroje s mnoha elektronkovými okruhy. K jednomu jejich konci připojovali dlouhými tenkými ohebnými kabely malé kovové válečky, naplněné plynem fluoridem boritým, k druhému, z něhož vybíhala dlouhá tenká páka opatřená inkoustovým hrotem, montovali svislé kovové válce, poháněné hodinovým strojem. Byl na nich navinut milimetrový papír, zcela podobný papíru, který se vkládá do přístrojů na plynulé zapisování změn tlaku vzduchu nebo teploty.

Pod vedením Fermiho začali zatím nosiči skládat na zemi podivnou stavebnici. Z malých šedých betonových kostek sestavili nejprve veliký čtverec, jehož každá hrana měřila dva a půl metru. Do středu tohoto čtverce položili další s půlmetrovou hranou, sestavený z tuhových černých kostek, a zbytek plochy doplnili betonovými kostkami.

Potom budovali třetí vrstvu, která byla podobná druhé, ale lišila se od ní tím, že nyní byl tuhový čtverec o něco větší a přečníval na každé straně tuhový čtverec předchozí vrstvy. Některé tuhové kostky měly jeden roh ubraný, takže v místě, kde se stýkaly čtyři takové kostky, vznikla jamka. Do té kladli muži malé kusy stříbrolesklého kovového uranu. Práce pokračovala rychle a pokaždé tuhový čtverec nové vrstvy o něco přečníval tuhový čtverec vrstvy, která ležela pod ním.

Compton tiše přihlížel čilému ruchu. Pod jeho vysokým klenutým čelem se rychle honily myšlenky. Čertovský chlapík, ten Fermi, říkal si v duchu, pracuje zpaměti, ani se nepodívá do zápisků. Na okamžik ho pojala závist k slavnému kolegovi. Sám byl schopným experimentálním fyzikem, provedl řadu významných prací, jeden nový fyzikální zákon objasňující, jak se chová elektromagnetický paprsek při setkání s elektronem, dokonce se po něm nazývá. „Comptonův jev“, ale spravedlivě musí uznat, že mozek Fermiho je lepší a že bez jeho pomoci by Spojené státy nikdy nebyly daly celý podnik s atomovou energií dohromady. Aspoň ne tak brzy, opravil se.

„Chcete sestavit z tuhy elipsoid?“ pravil nahlas k Fermimu.

„Tak jest!“ přikývl Ital. „Ale bojím se, že nebude dost kovového uranu!“

„Máte ještě kysličník uranu,“ připomenul Compton.

„Ten nebude tak účinný,“ namítl Fermi. „Ale konečně jaká pomoc.“

Ohromná krychle rychle rostla. Při čtyřicáté vrstvě se tuhové kostky už rozprostřely po celé ploše s hranou dva a půl metru dlouhou. Dělníci už musili používat přenosných žebříků. Tato čtyřicátá vrstva byla kladena s obzvláštní péčí a skládala se z tuhových krychliček, probraných žlábky tak, že bylo možno zasunout až do středu vrstvy jednak komůrky s plynem, který prozradí neutrony, jednak dlouhé úzké pruhy šedobílého kovového kadmia, které neutrony dychtivě pohlcuje. Další tuhové čtverce už se postupně zmenšovaly. Kovový uran docházel, a tak ho začali střídat s kysličníkem uraničitým, který kladli v malých hliníkových plechovkách do jamek v tuze.

„Jak tomu budeme říkat?“ prohodil Compton k Fermimu.

Ital se široce usmál. „No, skládáme to na hromadu, proč tedy bychom tomu nemohli říkat pile, hromada, kupa? Bude to aspoň hezké krycí jméno proti špiónům, nemyslíte?!“ Američan se usmál. Mladí asistenti sdíleli veselí Fermiho, a slovo pile se stalo okřídleným výrazem pro to, čemu se později v Evropě začalo říkat atomový reaktor.

Při padesáté vrstvě Compton zneklidněl. „Co kdybychom zkusili zápis neutronů?“ navrhl. Věděl, jako všichni přítomní vědečtí pracovníci, že uvnitř stále rostoucí krychle z tuhy, uranu a betonu probíhá podivuhodný pochod. Pronikají do ní neutrony, základní částice hmoty, které spolu s protony skládají atomová jádra všech prvků. Ty neutrony vylučuje ze vzduchu a z každé hmoty, s kterou se setká kosmické záření. Přichází k nám z dalekých končin vesmíru a ve dne v noci nepřetržitě, bez ustání bombarduje povrch zeměkoule a všechno, co je na něm. Do jejich kupy vlétnou neutrony rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu, ale jakmile se setkají s tuhou, začnou se rychle brzdit. Odevzdávají svou energii atomům uhlíku, z nichž je tuha utvořena, a jejich rychlost v okamžiku klesne na pouhé dva kilometry za vteřinu. Compton jako by viděl ten nápor neutronů. Potom už se pohybují neutrony tuhou celkem nerušeně, a jakmile se setkají s atomovým jádrem uranu, stane se zvláštní věc: jádro se pod jejich náporem rozštípne na dvě velké trosky a na několik neutronů! Trosky se rozletí od sebe rychlostí několika tisíc kilometrů za vteřinu, ale poněvadž se pohybují v tuhé hmotě a mají značný elektrický náboj, jsou elektrickými náboji neporušených atomových jader velmi rychle zabrzděny. Brzděním každého pohybu vzniká teplo, a tak jako se zahřívá kolo vozu, jehož pohyb zastavujeme utahováním brzdy, tak se také zahřívá uran a tuha, zastavující pohyb trosek atomového jádra uranu. Je pravda, že trosky atomů jsou nesmírně nepatrné a že na jediný milimetr by se jich vešlo bilión, milión miliónů, kdybychom je nakladli těsně vedle sebe. Teplo, které vznikne jejich zabrzděním, je nesmírně nepatrné, ale těch trosek je zase nesmírně mnoho.

A tak nakonec je z toho pořádná teplota, poněvadž se všechny ty pochody odehrávají závratnou rychlostí. Neutron rozštípne atomové jádro a zabrzděné trosky ohřejí místo, kde došlo k rozštěpení, o tak nepatrný zlomek stupně, že neexistuje přístroj dosti citlivý, aby to změřil. Ale z jádra se současně oddrobí nejméně dva neutrony a těm trvá jen stomilióntinu vteřiny, než se setkají s jinými jádry uranu a rozštěpí je. Pak už tu jsou dvě nová rozštěpená jádra, dva nové ohřáté body a zároveň čtyři nové neutrony — ty dva staré, uvázly v troskách obou rozštěpených uranových jader. Tyto čtyři nové neutrony rozštěpí za stomilióntinu vteřiny čtyři nová jádra a vyloučí z nich osm nových neutronů a tak to jde dále. Comptonovi je z té představy horko. Celý pochod se ani na okamžik nezastaví, pokračuje bez ustání dále, množství rozštěpených jader závratně roste, za milióntinu vteřiny už jich je kvintilión, číslo s třiceti nulami, a teplota už dosáhne miliardy stupňů, uvolněné energie, kterou představuje vyrobené teplo, jsou miliardy kilowattových hodin!