František Běhounek: Akce L

To je ovšem jen šedá teorie, jak říká Fermi, myslí si Compton, sledující nervózně, jak dělníci kladou padesátou pátou vrstvu. Na to by bylo potřebí čtyř set tun uranu a oni ho mají jen sedm tun.

A i kdyby ho měli tolik, nevyšlo by to. Neutrony se nespotřebují jen na štěpení atomových jader uranu, všechny ostatní hmoty je hltají, některá více a některá méně. A konečně ani všechen uran se neštěpí, jen uran s lehčími atomy, uran s těžšími atomy je pohltí a promění se v nový prvek, plutonium. Jenomže to aspoň je také štěpné pomalými neutrony.

Až dosud končily všechny jejich pokusy nezdarem. Nepodařilo se jim dosáhnout neomezeného množení neutronů, řetězové reakce, jak říká Fermi. Dělníci kladou padesátou pátou tuhovou vrstvu, černý elipsoid má ještě daleko ke svému dokončení, ale Fermi se odhodlává na Comptonovu novou výzvu k první zkoušce. Na jeho pokyn vytahuje mladičký asistent chicagské university kadmiové pruhy z tuhy ven, aby přestaly lapat neutrony, inkoustový hrot se vychýlí z polohy, v které dosud nehybně spočíval, a začíná kreslit svou čáru na papír otáčivého bubnu. Čára malou chvíli strmě stoupá, ale pak se zakřivuje a nakonec se stává vodorovnou — doklad, že neutronů už dále nepřibývá. Compton a jeho asistenti jsou rozmrzeni, ale Fermi zastavuje zápis a sám vsunuje do krychle kadmiové pruhy, zatímco na jeho výzvu dělníci znovu kladou tuhové a Betonové kostky a plní jamky uranem a kysličníkem uraničitým.

Padesátá šestá vrstva leží a Fermi opakuje pokus. Tentokrát vyběhne čára, zaznamenávající intenzitu neutronů, mnohem výše a Fermi dává snížit citlivost přístroje na desetinu. Všech se zmocňuje podivný pocit, jako by něco zvláštního, neobvyklého viselo ve vzduchu. Compton se rozhlédne kolem sebe příšeřím vládnoucím pod tribunou, lesem betonových sloupů, které ji podpírají, a utkví pak strnulým pohledem na stavbě, na hromadě, jak jí říká Fermi. Stále roste, už přestala být krychlí a dosáhla třímetrové výše, ale nyní se už její stavba chýlí ke konci. Snad již příští, osmapadesátá vrstva přinese výsledek, který stál už tolik práce a peněz.

„Stop!“ volá Fermi, jakmile je osmapadesátá vrstva úplná.

V okamžiku, kdy se chápe kadmiových pruhů, zavládne pod tribunou hrobové ticho. I dělníci, starší, pečlivě vybraní spolehliví muži, přistupují po špičkách blíže, aby viděli na zapisující hrot. Nevědí, oč jde, ale podvědomě tuší, že se tu děje něco neobvyklého, co snad bude mít velký význam i pro ně. Fermi s pohledem upřeným na papír uvedený opět do pohybu pomalu vysunuje šedobílé pruhy, ale nic se neděje, dokud nejsou téměř úplně venku. Potom však hrot rychle píše čáru, která postupuje stále výš a výš k okraji papíru ani zdání, že se zase ohne do vodorovného směru! Fermi rychle zasunuje pruhy zpět — opatrnosti nezbývá — a zapisovací hrot klesá zpátky do svého klidu. Fermi pohlédne na hodinky na zápěstí, je deset hodin dvacet minut.

Asistenti volají bouřlivě „Hurá!“ a dělníci se k nim připojují. Compton drtí ruku Fermiho ve své. „Gratuluji vám, dosáhli jsme řetězové reakce!“ praví chraptivě. Jižní temperament Fermiho propukne ve veselém smíchu a živých posuňcích člověka spokojeného se svým dílem, mluví rychle, přeskakuje do své mateřštiny a Compton, asistenti a dělníci, kteří se tísní kolem něho, jen s námahou porozumějí, že vzdává dík všem svým spolupracovníkům. Pochopí to náležitě teprve tehdy, když snědý pohyblivý Ital chodí rychle od jednoho k druhému a každému až do posledního srdečně tiskne ruku. „Grazie mille!“ opakuje a v jeho temné tváři, rozšířené šťastným úsměvem, září bílé zuby.

Je to počátek atomového věku, velmi skromný a nenápadný, neboť tento první reaktor na světě pracuje jen s výkonem několika desítek wattů. Mohl by dát mnohem větší výkon, ale pak by musil být chlazen a ti, kdo jej obsluhují, musili by být chráněni betonovou zdí dva metry silnou proti jeho nebezpečnému záření, neviditelnému, ale zhoubnému, u něho by bez této ochrany onemocněl každý, kdo by se mu přiblížil i na vzdálenost několika metrů.

Čas letí, ve Spojených státech se stavějí veliké reaktory na výrobu atomové výbušniny, ale válka zatím končí porážkou nacistů, vítězná Rudá armáda obsazuje Berlín a v jeho troskách hyne šílený führer s jinými válečnými zločinci, dříve než jsou první atomové pumy hotovy a svrženy na japonská města Hirošimu a Nagasaki. Léta míjejí, veliký italský učenec stárne a onemocní zhoubnou rakovinou, ale přece jen se dočká právě před smrtí mírového plodu své práce:

27. června 1954 Sovětský svaz, který po skončení války vyvinul neobyčejné úsilí na poli atomového bádání, uvádí do chodu první atomovou elektrárnu na světě!

Využívá tepla zabrzděných trosek rozštěpených atomových jader k výrobě páry a k pohonu turbogenerátoru elektrického proudu a pracuje s výkonem 5000 kilowattů, mnohokrát a mnohokrát větším než první skromný reaktor Fermiho. Na celém světě se stavějí nové atomové reaktory. Vyrábějí nejen elektřinu, ale i sta a sta umělých radioaktivních prvků, radioizotopů, jejichž atomová jádra vyzařují neviditelné elektrické a elektromagnetické záření. Radioizotopy docházejí nesmírného využití ve vědě i v praxi, v probádání pochodů, které se odehrávají v živé i neživé hmotě, a v lékařství i v průmyslu zatlačují do pozadí všechny rentgeny. Jim vděčí biologie za veliké objevy a jen s jejich pomocí se podařilo tak rychle objasnit příčiny nejrůznějších chorob a postupně prodloužit lidský věk.

Když zvítězilo úsilí obránců míru, když nenávratně zmizelo nebezpečí atomové války, byly všechny atomové pumy, chované ve zbrojnicích různých států, rozmontovány a jejich náloží bylo použito ke stavbě elektráren a tepláren. V tom byla veliká přednost atomové výbušniny proti výbušninám jiného druhu, že pouhým obratem ruky bylo možno proměnit zdroj zkázy v blahodárný a nejvýš účinný prostředek mírové práce.

Několik tun lehčího uranu nebo plutonia nahradilo stovky vagónů nejlepšího uhlí. V krajích naprosto pustých a tisíce kilometrů vzdálených od ložisek uhlí nebo nafty vyrůstaly atomové elektrárny. Bezvodé pouště se zvolna měnily v úrodná pole, rovníkové pralesy „černé Afriky“ ustupovaly obdělávané půdě, jejich močály, semeniště malárie a spavé nemoci, byly kus po kuse vysušovány a osídlovány zemědělci.

Bylo mnoho lidí, kterým toto přetváření přírody postupovalo příliš pomalu. Namítali — a neměli tak docela nepravdu —, že nyní, když už není válek a kdy nemoci čím dále tím více mizejí a lidský věk se prodlužuje, bude lidstva na zeměkouli tak rychle přibývat, že mu záhy nebude všechna plodná půda stačit k obživě. Volali po velkých a dalekosáhlých pokusech, které by uvolnily pro lidstvo ohromné lány země pokryté až dosud věčným ledem v Grónsku a v Antarktidě. Jen jižní polární pevnina sama je tak velká jako celá Evropa, kolik lidí by na ní našlo obživu!

Světová technická rada sešla se v Paříži a měla o tomto problému bouřlivé rokování. Hoši sledovali tuto část filmu s daleko větším zájmem než jeho počátek. O prvním reaktoru Fermiho a o první atomové elektrárně, postavené v SSSR, učili se obšírně v dějepise, zato dramatický pokus u Ďáblova mysu odbývaly učebnice jen několika řádky. Okamžik, kdy se Fermi pomalu blížil kritické velikosti své kupy, je na chvíli sice zaujal, ale tušili, že osud lodi Henri Becquerel bude mnohem napínavější, a proto netrpělivě přihlíželi, jak se události v rychlém sledu před nimi rozvíjejí.