František Běhounek: Akce L

„Je,“ přisvědčil profesor. „Vždyť se rodí až sedm metrů dlouhé, a jak chcete, aby dorostlo na váhu tisíce nebo tisíce pěti set metrických centů? I po těch sedmi měsících ještě tloustne vydatně, devadesát kilo za den, až do dvou let. Ostatně to není jediná naše potrava pro případ potřeby, tamhle plave jiná!“ Ukázal směrem přes pravý bok lodi, kde se v dálce při obzoru vlnila jakási předlouhá hmota.

„Mořský had!“ zvolali oba jeho společníci jako jedním dechem.

„Snad ne,“ usmíval se přírodopisec. „Kde by se tu vzal a kde by nabral takovou velikost? Uvažte jen tu vzdálenost!“

Ludvík pospíšil do své kajuty a vrátil se za okamžik s triedrem. „Ovšemže to není mořský had,“ pravil, sotva jej přiložil k očím. „Jsou to tuleni a je jich na sta! Plavou hezky v šiku za sebou, a jak tak pravidelně zvedají přední část těla a zase ji noří do vody, vypadá to, jako by se celá ta dlouhá čára vlnila. Podívejte se!“ nabízel triedr profesorovi. Ten jej přijal a prohlížel si tah tuleňů.

Mluvil roztržitě sám k sobě, zapomínaje na své posluchače. „Jak je to podivné, jakou pravdu měl starý ruský akademik Vernadskij, když tvrdil, že tlak života je nesmírný a že život je všudypřítomný! Za mého mládí bylo vzácností potkat v těchto šířkách jediného tuleně, a tady je jich nejméně sto najednou, a možná že víc. Jakmile je člověk přestal pronásledovat — a dlouho-li pak tomu je, jistě ne víc než dvacet let — rozmnožili se nad pomyšlení.“

„Kam to ale plavou?“ vyrušil ho Ludvík z jeho samomluvy.

„Kam? Na sever přece, kam jinam?“ odpověděl profesor rozmrzele. „Je konec července, na jihu jim začalo být teplo, vracejí se od Islandu ke grónským břehům se trochu ochladit. Jsou to přepychová zvířata, mají svůj letní byt a zimní byt, zrovna jako lidé!“ Na počátku třetího dne od odjezdu z Brestu určil kapitán Henriho Becquerela pomocí rádiových signálů z navigačních satelitů přesně svou polohu. V tu chvíli byl na 76. stupni 5. minutě severní šířky a na 18. stupni 11. minutě západní délky. Cíl byl už nedaleko a kapitán volky nevolky musil zabočit k pobřeží. Až dosud se držel v takové vzdálenosti od něho, že mizelo pod západním obzorem, a to z dobrého důvodu. Tyto východní břehy Grónska byly až na malé výjimky jedinou souvislou ledovou hradbou. Na západním pobřeží tohoto ohromného ostrova už pracovaly atomové reaktory a pomalu rozšiřovaly úzký pás obdělané půdy, zde byla stále ještě „zakletá země“ ledu, sněhu a mlh. Jen v Scoresbyho zálivu žila od ne paměti malá družina Eskymáků, jinak byl Angmagssalik, ležící o tisíc kilometrů jižněji, jediným obydleným místem východního pobřeží, které se táhne v délce mnoha tisíc kilometrů od 60. až k 84. rovnoběžce. Za tohoto pozdního léta se co chvíli od pobřežních ledovců oddělovaly celé ohromné ledové hory a rychlostí závodního vozu klouzaly po příkrých svazích do moře. Ledovce se „telily“, jak říkají Seveřané. Pád „telat“ do vody byl provázen hlukem, který v mrtvém polárním tichu bylo slyšet až na palubě Henriho Becquerela, třebaže plul padesát mil daleko od břehu. Bylo tedy jen moudré, že se kapitán držel na širém moři, tím spíše, že se Henri Becquerel železný od přídě až k zádi, málo hodil k plavbě mezi plovoucími ledy.

Nyní však nezbývalo než přiblížit se k nebezpečným břehům. Naštěstí byl už stálý den a z vyhlídkové věže, kterou dal kapitán vztyčit na přídi, byl dobrý rozhled na vzdálenost nejméně desíti mil, pokud v něm nebránila mlha. Počasí plavcům přálo a v poledne třetí den od vyplutí z Brestu spatřili cíl své cesty: nízký, z větší části ledem pokrytý Koldeweyův ostrova hned za ním další ostrov téhož jména. Uzavíraly od východu rozlehlou zátoku, nad níž se tyčil ohromný ledovec, vybraný k pokusu. Henri Becquerel vplul opatrně mezi drobnou ledovou tříšť, hnanou jižním proudem do zátoky, minul jižní cíp menšího ostrova a spustil kotvy míli na západ od skupiny tří malých ostrůvků, ležících nedaleko břehu.

Byl krásný slunný den, spousty polárního ptactva kroužily nad zátokou a plnily vzduch ohlušujícím drsným křikem. Samo úpatí ledovce nebylo přístupné, pevný led uzavíral západní část zátoky a Henri Becquerel nebyl žádný ledoborec. Kapitánovi tato překážka nevadila. Led byl velmi silný a unesl i největší motorové saně. Kapitán naléhal na La Faye, velitele výpravy, aby nemeškali a dali se hned do díla. Tyto končiny jsou velmi zrádné, počasí se může změnit v malé chvíli a krásný den pak vystřídá hustá mlha, která znemožní práci na řadu dní. Kromě toho je tu led ve stálém pohybu, jižní proud může snadno nakupit v zátoce veliké masy ledu a loď nejen uzavřít, ale dokonce i zničit. La Fay sice toužil po činnosti a sdílel kapitánův spěch, ale přesto se po jeho řeči trochu zamrzel. „Povězte mi, to se vším naším pokrokem a s atomovou energií nemáme dosud loď, která by byla s to klást odpor několika mizerným kusům ledu?“ tázal se posměšně.

„Takové lodi máme už dávno, inženýre, a jsou to praobyčejné lodi ze dřeva, stavěné hezky do kulata, aby se vyhouply nad kry, když nalehnou na jejich boky. Taková loď by se ale nehodila k vašemu účelu; neseženete ji v dostatečné délce,“ odpovídá kli~ně starý zkušený kapitán. La Fay už déle nediskutoval a konal chvatné přípravy k velikému pokusu. Lodní jeřáby vyložily motorové saně s. ostrými pásy, které se zakously do ledu a byly s to udržet těžká vozidla i na hodně šikmé ledové stěně. Zanedlouho začaly ledové tanky šplhat po ohromném ledovci. Měly zkušené řidiče a těm, kdo přihlíželi jejich práci z paluby lodi, se zdálo zcela neuvěřitelné, že se jim podařilo zdolat téměř svislou ledovou stěnu. Vystoupily s četnými oklikami až do výše jednoho sta metrů nad moře, do dvou třetin ledové hory. V těchto místech se táhla úzká terasa téměř vodorovně podél ledovce a zde bylo možno zahájit práci.

V záři půlnočního slunce začali razit termitovými bombami šest úzkých dlouhých chodeb v ji s křivě modrém tvrdém ledu. Každá z nich měla být sto metrů dlouhá a vzdálenost jedné od druhé činila dvacet metrů. Za deset hodin byli s tunely hotovi a nyní započala nejchoulostivější etapa celého díla. Šlo o to, bezpečně dopravit atomovou nálož do chodeb.

V každé z nich budou dva díly nálože, vzdálené od sebe deset metrů, a hnací zařízení, které ve vhodném okamžiku vstřelí jednu část do druhé, nehybné. V okamžiku, kdy se obě části sloučí, proběhne v nich jaderná reakce a vybaví milióny kilowattových hodin energie v podobě tepla a ohromného tlaku tříštivé vzdušné vlny. Hnací zařízení bylo uváděno do chodu rádiovými vlnami z paluby lodi. Za dalších deset hodin byly nálože i s pohonem na místě a posádka přikročila k ucpávání chodeb ohromnou zátkou dlouhou osmdesát metrů. Tato práce skončila za necelých pět hodin a potom nařídil k smrti unavený La Fay, jenž sledoval dílo od počátku až do konce po celých pětadvacet hodin, krátký odpočinek. Přírodopisec profesor Rémy se zúčastnil jen počátku prací, a ještě jen ze zvědavosti, jeho zájem se týkal mnohem více zvířeny grónských břehů než atomového pokusu. Tomu rozuměl jen zcela obecně, jako každý člověk té doby. Zatímco se posádka a fyzikové plahočili s atomovou výbušninou, spal klidně ve své kajutě, kde husté záclony, stažené přes okénko, vytvořily příjemné šero. Probudil se po šesti hodinách spánku náležitě osvěžen a obléknuv se odešel do jídelny. Ale tam bylo pusto a prázdno a stejný pohled skýtala rozlehlá čítárna, kde elektrické radiátory šířily příjemné teplo. Poněkud udiven vstoupil profesor na palubu, kde našel osamělou lodní hlídku.