Arthur Clarke: Konec dětství

Toto byla další z bezesných nocí, kdy naplno pracující mozek guvernéra zklamal. Byl natolik čilý, že raději vylezl z postele. Hodil na sebe župan a šel se projít na zahradní terasu svého skromného příbytku. Málokterý z jeho podřízených nevlastnil příbytek mnohem luxusnější, ale tohle místo jeho potřebám naprosto vyhovovalo. Žádný hmotný majetek či oficiální uznání už nemohly přidat nic víc k pozici, kterou zaujímal.

Byla horká, dusná noc, ale obloha byla jasná a nízko na jihozápadě visel velký měsíc. Deset kilometrů odtud zářila do noci světla New Yorku jako svítání, které ztuhlo v aktu rozbřesku.

Stormgren se podíval na dřímající město a pak očima vyšplhal vzhůru do vzdálenosti, kterou z žijících lidí urazil pouze on sám. Přestože to bylo tak vysoko, byl schopen rozlišit povrch Karellenovy lodi, lesknoucí se v měsíčním svitu. Pomyslel si, co asi Dohlížitel dělá, protože pochyboval o tom, že Vládci vůbec někdy spí.

Vysoko na obloze uviděl meteor, razící si svou cestu dolů z hvězdné kopule. Na chvíli jasně zazářil, pak pohasl a na obloze zůstaly zase jenom hvězdy. Byla to krutá připomínka: za sto let tu stále ještě bude Karellen vedoucí lidstvo k cílům, které zná jen on sám, ale za čtyři měsíce tu už bude jiný generální tajemník. To by Stormgrenovi ani tak nevadilo — ale znamenalo to, že mu už zbývá jenom velmi málo času na to, aby zjistil, co se skrývá za temnou obrazovkou.

Teprve v posledních dnech si dovolil připustit, že je tajemstvím Vládců přímo posedlý. Až donedávna mu víra v Karellena bránila o něm nějak pochybovat; ale nyní si musel připustit, že protesty a požadavky Ligy za osvobození na něj mají svůj účinek. Je pravda, že propaganda o zotročení lidstva je pouhou propagandou. Jenom málo lidí tomu vážně věří anebo si přeje vrátit se zpět ke starým pořádkům. Lidé si zvykli na Karellenovu stěží postřehnutelnou vládu — ale stávali se netrpělivými, protože chtěli vědět, kdo jim vládne. A mohou být klamáni?

Liga za osvobození, třebaže největší, byla pouze jednou z organizací vystupujících proti Karellenovi — a následně proti lidem, kteří spolupracovali s Vládci. Politika a námitky těchto skupin se diametrálně lišily: některé zdůrazňovaly náboženská hlediska, jiné zase podtrhovaly otázku vměšování se do vnitřních záležitostí lidstva. Cítily se — a měly pro to dobré důvody — jako násilně civilizovaní Indiáni devatenáctého století, kteří měli námitky proti britské vládě. Mimozemšťané přinesli Zemi mír a prosperitu — ale kdo ví, za jakou to mělo být cenu? V historii lidstva existovaly četné příklady: dokonce i ty nejmírumilovnější kontakty mezi rasami rozdílných kulturních úrovní měly za následek útlak a diskriminaci té nejslabší z nich. Jednotlivci i celé národy byli nyní konfrontováni s hrozbou, s jakou se nikdy nestřetli. A civilizace Vládců, zahalená v tajemství, představovala tu nejvážnější hrozbu, jaké kdy musel člověk čelit.

Z přilehlé místnosti uslyšel slabé cvaknutí dálnopisu chrlícího přehled nejčerstvějších zpráv, zasílaný sem Centrálním tiskovým úřadem. Stormgren vešel dovnitř a zběžně přelétl očima arch papíru. Kdesi na druhé straně světa měla Liga za osvobození na svědomí ne velmi originální titulek. „JE ČLOVĚK OVLÁDÁN MONSTREM?“ ptal se článek a pokračoval: „President Východní sekce Ligy za osvobození Dr. C. V. Krišnan řekl na dnešním shromáždění v Madrásu: 'Vysvětlení podivného chování Vládců je zcela jednoduché — jejich fyzická forma je natolik cizí a odpudivá, že se lidem prostě neodvažují ukázat. Vyzývám Dohlížitele, aby to přiznal.'„

Stormgren papír znechuceně zahodil. Dokonce i kdyby to byla pravda, co na tom? Byla to stará myšlenka a nikdy mu nedělala starosti. Nevěřil, že existuje nějaká biologická forma, ať už jakkoliv podivná, na kterou by si člověk za čas nezvykl a dokonce ji neshledal zajímavou či krásnou. Hlavní je přece mysl, ne tělo. Kdyby se mu o tomhle podařilo přesvědčit Karellena, Vládci by snad mohli změnit svou politiku. Bylo jasné, že nejsou ani z poloviny tak odporní jak ukazovaly ony nesčetné ilustrace, které se objevily na stránkách novin brzy po jejich příchodu na Zemi!

Stormgren ovšem věděl, že to není pouhá myšlenka na jeho nástupce, co ho nutí trápit se tím, jak tohle všechno dopadne. Byla natolik čestný, aby si dokázal přiznat, že jeho hlavním motivem je prostá lidská zvědavost. Vždy si Karellena představoval jako osobu a nebude spokojen, dokud nepozná, jakou bytostí ve skutečnosti je.

Když příštího rána Stormgren nepřijel ve svou obvyklou dobu, byl Pieter van Ryberg překvapený a trochu rozmrzelý. Ačkoliv generální tajemník často vyřizoval spoustu telefonních hovorů ještě před příchodem do kanceláře, nikdy se o tom nezapomněl předem zmínit. Dnešního rána to bylo o to horší, že tu pro Stormgrena bylo několik naléhavých zpráv. Van Ryberg obtelefonoval půl tuctu nejrůznějších oddělení, aby ho nalezl, ale pak to znechuceně vzdal.

Odpoledne už byl silně znepokojen a poslal ke Stormgrenovu domu vůz. O deset minut později uslyšel houkání policejní hlídky přijíždějící po Rooseveltově třídě. Zpravodajské agentury zřejmě měly v policejním autě své přátele, protože ještě když se díval, jak patrola přijíždí, rozhlas oznamoval světu, že už není pouhým zástupcem generálního tajemníka, ale úřadujícím generálním tajemníkem OSN.

Kdyby toho van Ryberg měl méně na práci, určitě by se pobavil pročítáním reakcí tisku na Stormgrenovo zmizení. Během posledních měsíců se světový tisk rozdělil na dvě protichůdné skupiny. Veškerý západní tisk schvaloval Karellenův plán učinit všechny lidi občany jednoho světa. Východ na druhé straně byl zmítán prudkými a nejednotnými záchvěvy své národní hrdosti. Některé tamější státy byly nezávislé ne déle než jednu generaci a měly strach, že se znovu ocitnou v řetězech. Kritika Vládců byla v těchto zemích všeobecně rozšířená a dost odvážná: po počátečním období extrémní opatrnosti tisk rychle zjistil, že ať jsou proti Karellenovi jakkoliv drzí, nic se jim nestane. A tak se jejich útoky neustále stupňovaly.

Většina z těchto útoků ale nereprezentovala názor velkého množství lidí, ačkoliv byly velmi hlasité. Podél hranic, které měly brzy zmizet navěky, byly zdvojnásobeny stráže — ale vojáci se jeden na druhého dívali s jakýmsi nevyjádřeným přátelstvím. Politici a generálové mohli bouřit a zuřit jak chtěli, ale tiše vyčkávající milióny lidí cítily, že už brzy skončí dlouhá a krvavá kapitola lidské historie.

A právě v této době Stormgren zmizel a nikdo nevěděl kam. Rozruch se náhle uklidnil, když si svět uvědomil, že ztratil jediného člověka, s nímž Vládci ze svých nepochopitelných důvodů komunikují. Na tiskové a rozhlasové komentátory jakoby padla jakási paralýza; a v tichu se ozýval pouze hlas Ligy za osvobození, která protestovala, že v tom nemá prsty.

Když se Stormgren probudil, všude kolem něj byla naprostá tma. V prvním okamžiku byl příliš rozespalý, než aby si uvědomil zvláštnost okolního prostředí. Pak se zbrkle posadil a hledal tlačítko, které měl doma u postele.

Ale v temnotě nahmatal pouze hladkou kamennou zeď, chladnou na dotek. Na okamžik ztuhl, tělo i mysl měl jakoby ochromeny přítomností něčeho hrozivého. Poté si v posteli klekl na kolena stěží důvěřuje vlastním smyslům a špičkami prstů začal ohmatávat onu neznámou zeď.