Arthur Clarke: Konec dětství

Byl už plné zabrán do práce na závěrečné zprávě, když ho vyrušily výkřiky. Okamžik seděl u stolu bez pohybu a přemýšlel, co tak vážného mohlo stát, že to narušilo přísnou disciplinu v táboře. Pak vstal a šel se podívat z okna — a poprvé v životě poznal, co je to zoufalství.

Když Reinhold sestupoval z výběžku, všude kolem něj zářily hvězdy. Forrestal na otevřeném moři stále pročesával vody svými světelnými prsty, zatímco o kus dál se lešení kolem Columba proměnilo v zářící vánoční strom. Pouze vrcholek lodi se vzpínal jako šedý stín na pozadí hvězd.

Z obytných čtvrtí sem zaznívala hudba z rádia a Reinhold podvědomě zrychlil krok podle jejího rytmu. Už byl téměř na úzké cestě vedoucí kolem útesu, když ho nějaká předtucha, nějaký sotva postřehnutelný pohyb přinutil zastavit se. Zmaten zíral na pevninu, na moře a zase zpět. Teprve po chvíli ho napadlo podívat se na oblohu.

A v tom okamžiku Reinhold Hoffmann věděl a stejně tak to věděl i Konrád Schneider, že prohrál svůj závod. A věděl, že ho prohrál ne o týdny či měsíce, ale o celá tisíciletí. Vysoko nad jeho hlavou, mnohem výš než se jen odvážil pomyslet, pluly mezi hvězdami obrovské tiché stíny, jež předčily jeho drobného Columba tak dalece jako on sám předčil z kmene vydlabanou kanoi pravěkého člověka. V okamžiku, který se zdál být věčností, se Reinhold spolu s celým světem díval vzhůru na obrovské lodě sestupující v nezměrném majestátu — a zanedlouho uslyšel slabý hukot, když prorážely vzduch ve stratosféře.

Necítil žádnou lítost nad tím, že jeho celoživotní práce byla k ničemu. Celý život věnoval tomu, aby dostal člověka ke hvězdám a v okamžiku úspěchu hvězdy — netečné, chladné hvězdy — přišly k němu. Byl to okamžik, v němž historie zadržuje dech a přítomnost se loučíš minulostí, tak jako když se tříští ledovec a jednotlivé kusy ledu hrdě odplouvají na volné moře. Všechno, čeho lidstvo v minulosti dosáhlo, teď neznamená nic.Reinholdovým mozkem se znovu a znovu ozývala jediná myšlenka: Lidská rasa už není osamocená.

Generální tajemník OSN stál nehybně u velkého okna a hleděl dolů na dopravní ruch na 43. ulici. Občas ho napadlo, jestli je dobré, že pracuje v takové výšce nad ostatními lidmi. Nebyl to pouze pocit fyzického odloučení, ale mohlo se to také změnit v lhostejnost vůči jiným. Anebo se tím jenom pokoušel zastřít svoji nelibost vůči mrakodrapům, na něž si po dvaceti letech pobytu v New Yorku stále ještě nezvykl?

Slyšel, jak se dveře za ním otevřely, ale neotočil hlavu, když Pieter van Ryberg vstoupil do místnosti. V nevyhnutelné pauze se Pieter nesouhlasně podíval na termostat. Z generálního tajemníka si už dělali žerty, že by nejraději bydlel v lednici. Stormgren počkal až k němu jeho sekretář došel a pak odtrhl pohled od známého, ale neustále fascinujícího panoramatu pod nimi.

„Mají zpoždění,“ řekl. „Wainwright tu měl být už před pěti minutami.“

„Právě jsem dostal hlášení od policie. Má s sebou celé procesí a zdrželi se někde v dopravní zácpě. Ale měl by tu být každým okamžikem.“

Van Ryberg se odmlčel a pak se rozčileně zeptal: „Jste si stále ještě jistý, že je to dobrý nápad setkat se s ním?“

„Obávám se, že teď už je pozdě na to couvnout. Konec konců, souhlasil jsem s tím — ačkoliv sám víte, že můj nápad to nebyl.“

Stormgren přešel k psacímu stolu a začal si hrát se svým pověstným uranovým těžítkem. Nebyl nervózní — pouze nejistý. Ve skutečnosti byl rád, že se Wainwright opozdil, protože mu to dávalo určitou morální výhodu do začátku jednání. Takové triviality hrály v mezilidských vztazích mnohem větší roli, než by si kdokoliv, kdo kladl důraz na rozum a logiku, mohl přát.

„Už jsou tady!“ zvolal van Ryberg s obličejem nalepeným na sklo. „Přijíždějí po Avenue — odhadoval bych je na dobré tři tisíce.“

Stormgren sebral se stolu záznamník a připojil se ke svému sekretáři.

Asi půl míle od budovy se pohyboval malý, ale zřetelně oddělený dav. Nesli vlajky, které nebyly na tu vzdálenost rozlišitelné, ale Stromgren věděl, co znamenají. Už i mohl slyšet jejich skandování, pomalu přehlušující dopravní hluk. Ucítil prudkou vlnu nevole. Svět už má přece dost těch pochodujících davů a hněvivých sloganů.

Dav se přiblížil k budově. Určitě vědí, že je pozoruje, protože sem a tam vylétla do vzduchu pěst. Neodsuzovali ho, protože ta gesta nebyla určená jemu. Podobni trpaslíkům, kteří hrozí obrovi, byly jejich rozhněvané pěsti namířeny padesát kilometrů nad jejich hlavy — na zářící stříbrný obrys — hlavní loď flotily Vládců.

Stormgren si pomyslel, že Karellen se na tohle pravděpodobně dívá taky a velmi se přitom baví, protože tohle setkání by se nikdy nemohlo uskutečnit, kdyby k tomu Dohlížitel nedal svolení.

Bylo to poprvé, co se Stormgren měl setkat s hlavou Ligy za osvobození. Už přestal přemýšlet nad tím, zda toto setkání je moudré, protože Karellenovy plány se často vymykaly lidskému chápání. Liga i tak nemohla napáchat žádnou škodu. A kdyby odmítl setkat se s Wainwrightem, použili by to jako trumf proti němu.

Alexander Wainwright byl vysoký pohledný muž, něco přes padesát. Stormgren věděl, že je naprosto upřímný, a proto dvojnásobně nebezpečný. Jeho přirozená upřímnost byla ale příčinou toho, že ho člověk nemohl nenávidět, ať už si o něm a jeho stoupencích myslel cokoliv.

Po Rybergově úvodu Stormgren neztrácel čas a okamžitě zahájil rozhovor:

„Předpokládám, že hlavním důvodem vaší návštěvy je vznést formální protest proti Schématu federace. Mám pravdu?“

Wainwright vážné přikývl.

„To je můj hlavní protest, pane generální tajemníku. Jak jistě víte, během posledních pěti let jsme se snažili o to, aby si lidstvo uvědomilo, jaké nebezpečí mu hrozí. Byla to těžká úloha, protože většina lidí je lhostejná k tomu, že si Vládci dělají se světem, co chtějí. Nicméně, více než pět miliónů vlastenců ze všech zemí podepsalo naši petici.“

„To není moc ze dvou a půl miliardy.“

„Je to množství, které nemůže být ignorováno. A za každým, kdo podepsal, je spousta dalších, kteří mají pochybnosti o moudrosti, když už ne o oprávněnosti Schématu federace. Dokonce ani Dohlížitel Karellen, ať už je jakkoliv mocný, nemůže jediným škrtem pera zničit tisíce let naší historie.“

„Co kdo může vědět o tom, jak je Karellen mocný?“ opáčil Stormgren. „Když jsem byl chlapec, Evropská federace byla pouhým snem — ale když jsem vyrostl, sen se uskutečnil. A to bylo ještě před příchodem Vládců. Karellen chce pouze dokončit práci, kterou jsme my sami začali.“

„Evropa je kulturní a geografický celek. Ale svět ne — a v tom je rozdíl.“

„Pro Vládce,“ odpověděl Stormgren sarkasticky, „je Země pravděpodobně mnohem menším celkem než se našim otcům zdála být Evropa — a předpokládám, že jejich názor je vyspělejší než náš.“

„Já v podstatě nejsem proti Federaci jako takové , přestože mí následovníci se mnou v tomto bodě nesouhlasí. Jenomže si ji musíme vytvořit my sami a ne pod jejich tlakem. My sami musíme být tvůrci svého osudu. Do záležitostí lidstva se už nikdo nesmí plést!“

Stormgren přikývl. Tohle všechno už slyšel stokrát předtím a věděl, že mu může dát pouze onu starou a mnohokrát opakovanou odpověď, kterou Liga za osvobození odmítala přijmout. On Karellenovi věřil, zatímco oni ne. V tom byl podstatný rozdíl a nedalo se s tím nic dělat. Naštěstí Liga za osvobození je i tak zcela bezmocná.