Arthur Clarke - Konec dětství

Okamžik — něčeho jsem si všiml. Moje váha klesá . Co je to? Upustil jsem tužku — padá velmi pomalu. Něco se stalo s gravitací — zvedá se velký vítr — támhle dole v údolí rve větve ze stromů.

Ano, samozřejmě — uniká atmosféra. Větve a kameny letí vzhůru, jako by Země samotná chtěla tamty následovat do vesmíru. Vichřice zvedla obrovský mrak prachu. Špatně vidím — snad se to za chvíli vyjasní.

Ano — už je to lepší. Všechno bylo strženo pryč, vzhůru, oblaka prachu zmizela — jak dlouho asi vydrží tahle budova? Dýchá se mi stále hůř — musím se pohybovat i mluvit pomaleji.

Už zas vidím všechno jasně. Velký sloup ohně je stále tady, ale je pevnější a užší — vypadá to jako sloupec tornáda, které se každou chvíli stáhne zpět do mraků. A — ach, je to tak těžké popsat, cítil jsem, jak mnou projela vlna citu. Nebyla to ani radost, ani smutek. Byl to pocit naplnění, dosažení. Byla to jenom moje představa? Nebo to přišlo zvenčí? Nevím.

A teď — ne tohle není jen moje představa — cítím, že svět je prázdný. Naprosto prázdný. Je to, jako když posloucháš rádio a ono najednou ztichne. Obloha je opět jasná — pavučina je pryč. Který svět bude další, Karellene? A budeš tam i ty, aby jsi opět splnil svou povinnost?

Je to zvláštní, nic kolem mne se nezměnilo. Nevím proč, ale nějak se mi zdálo, že ….“

Jan se odmlčel. Zavřel oči ve snaze znovu nad sebou najít kontrolu. Teď už nezbývalo místo pro strach či paniku. Musí splnit svou povinnost — povinnost vůči člověku a povinnost vůči Karellenovi.

Velmi pomalu, jako člověk probouzející se ze sna, začal opět mluvit.

„Budovy kolem mne — půda — hory — všechno zprůsvitnělo — je to jako sklo — vidím přes to . Země se rozpouští — už nemám téměř žádnou váhu. Měl jsi pravdu, Karellene, už si přestali hrát se svými hračkami.

Uplynulo jen pár sekund. Támhle jsou hory — rozpouštějí se jako chumáče kouře. Sbohem, Karellene, Rashaveraku — je mi vás líto.

I když to nemohu vysvětlit. Viděl jsem, čím se stala moje rasa. Vše, čeho jsme kdy dosáhli, šlo tam nahoru ke hvězdám. Možná, že tohle se pokoušely vyjádřit staré církve. Ale v něčem se mýlily. Domnívaly se, že lidstvo je tak důležité, ale my jsme přitom byli jen jednou jedinou rasou z toho obrovského množství — víš vůbec z jakého? A teď jsme se stali něčím, čím vy se nikdy nemůžete stát.

Tamhle teče vzhůru řeka. Na obloze se nic nezměnilo. Velmi těžko se mi dýchá. Je to zvláštní, ale Měsíc je stále na svém místě. Jsem rád, že ho nechali, ale teď tu bude tak sám…

Světlo! Zpode mne — zevnitř Země — svítí nahoru, skrze skály, půdu, všechno — je stále jasnější, jasnější, oslepující ….“

Zemské jádro se v tichosti vzdalo všech svých milióny let hromaděných energií. Uvolněné gravitační vlny znovu a znovu křižovaly sluneční systém; jen nepatrně narušily oběžné dráhy planet. Pak zbývající sluneční děti znovu zaujaly svá místa, tak jako korkové zátky plující po klidné hladině jezera, jejichž pravidelné kruhy byly narušeny padajícím kamenem.

Ze Země nezbylo vůbec nic. To oni vysáli poslední atomy její substance. Země jim dala živiny v zuřivých okamžicích jejich nepochopitelné metamorfózy, tak jako živiny jednoho pšeničného zrnka krmí mladou rostlinku na její cestě vzhůru za sluncem.

Šest tisíc miliónů kilometrů za oběžnou dráhou Pluta seděl Karellen před tak náhle ztemnělou obrazovkou. Mise skončila a on bude opět doma, ve světě, který tak dávno opustil. Spočívala na něm váha staletí a smutek, kterého se nemohl zbavit. Nebyl smutný pro člověka, byl to smutek nad vlastní rasou, navždy oddělenou od velikosti silami, jež nikdy nemůže překonat.

Karellen věděl, že přes veškeré jejich úspěchy v dobývání vesmíru a přes veškerou jejich dokonalost nejsou ničím jiným než kmenem, který celou svou existenci prožil na jakési pusté a prašné planetě. Daleko byly hory, kde vládla moc a krása, kde hrom rachotil nad ledovci a vzduch byl čistý a svěží. Tam, kde slunce osvětlovalo vrcholy a ověnčovalo je nádherou, když země pod nimi byla už dávno zahalena v temnotě. A oni se mohli jen dívat a divit. Oni ty výšiny nikdy nemohli zdolat.

Ale Karellen věděl, že přesto vydrží do samého konce. Budou bez zoufalství čekat, ať už bude jejich osud jakýkoliv. Budou sloužit Intelektu, protože nemají nic jiného na výběr. Ale ani v tom područí neztratí své duše.

Velká kontrolní obrazovka se rozzářila chmurným purpurovým světlem a Karellen četl zprávu, kterou mu předávaly měnící se barvy a tvary. Loď opouštěla hranice slunečního systému. Energií, které hnaly Hvězdného poutníka, rychle ubývalo, ale už splnily svou úlohu.

Karellen zvedl ruku a obraz se ještě jednou změnil. Uprostřed obrazovky žhnula jediná zářící hvězda. Z téhle dálky nikdo nemohl říci, zda Slunce vůbec někdy vlastnilo planety, anebo zda jedna z nich nyní chyběla. Dlouho Karellen hleděl na tuto hvězdu, zatímco labyrintem jeho paměti bloudily a vířily vzpomínky. Tichým sbohem vzdal hold lidem, které znal, ať už byli proti němu nebo mu pomáhali plnit jeho úlohu.

Po celou tu dobu se nikdo neodvážil vyrušovat jej a vtrhnout do jeho myšlenek. Nakonec se odvrátil od zmenšujícího se Slunce.

Arthur C. Clarke

KONEC DĚTSTVÍ

Obálka Martin Zhouf

Grafická úprava obálky Martin Zhouf

Odpovědný redaktor Tomáš Jirkovský

Jazykový redaktor Helena Šebestová

Vydalo Nakladatelství jako svou 17. publikaci.

Plzeň 1992, vydání 1. Náklad 20 000 výtisků.

Prodejní cena 35 Kčs