Arthur Clarke - Konec dětství

A pak Vládci vstali ze svých křesel, všichni tři najednou, a Jan věděl, že cesta je u konce. Nemluvili ani mezi sebou ani ke svému pasažérovi a když mu jeden z nich pokynul, aby je následoval, Jan si uvědomil něco, na co měl myslet už předtím. Možná, že tu není vůbec nikdo, kdo by rozuměl slovo anglicky.

Před jeho dychtivýma očima se otevřely velké dveře. Byl to vrcholný okamžik jeho života. Je prvním člověkem, který spatří svět, ozářený jiným sluncem. Hvězdou, která měla v pozemském katalogu číslo NGS 549672. Rozprostíral se před ním svět Vládců.

Co očekával? Nebyl si tím jistý. Ohromné budovy, města s věžemi, ztrácejícími se v oblacích, stroje mimo jeho představivost — nic z toho by ho nepřekvapilo. Ale neviděl nic jiného, než téměř dokonale rovnou planinu, splývající s nepřirozeně blízkým horizontem a narušenou pouze třemi dalšími loděmi Vládců, které stály o několik kilometrů dál.

Byla tam zima, ale nebylo to zas až tak nepohodlné. Světlo velkého rudého slunce bylo pro lidské oči dostačující, ale Jan si pomyslel, jak dlouho to bude trvat, než zase uvidí zeleň a modř. Pak si všiml obrovského úzkého půlměsíce, vypínajícího se proti obloze jako velký luk. Dlouho na něj zíral, než si uvědomil, že jeho cesta ještě neskončila. To je svět Vládců. Tohle musí být pouze jejich satelit, pouhá základna, z níž startují jejich lodě.

Přepravili ho na planetu v plavidle ne větším než bylo pozemské dopravní letadlo. Když šplhal do jednoho z velkých křesel, připadal si jako trpaslík. Pozorovacími okénky se díval ven a snažil se uvidět co nejvíc z planety, která se rychle přibližovala.

Tak rychle, že si stačil všimnout pouze nemnoha detailů. Zdálo se, že i toto malé plavidlo využívá stejný pohon jako Hvězdný poutník, protože už během několika minut padali dolů hustou, oblačnou atmosférou. A za okamžik se otevřely dveře a oni vstoupili do klenuté místnosti. Zřejmě se dovnitř dostali střechou, která se za nimi rychle zavřela, protože žádný jiný dostatečně velký vchod nebyl nikde patrný.

Jan tuto budovu opustil až za dva dny. Byl neočekávanou zásilkou a neměli ho kam dát. Bylo to tím horší, že žádný z Vládců neuměl anglicky. Komunikace byla prakticky nemožná a Jan si hořce uvědomil, že dostat se do styku s cizí rasou není vždy tak jednoduché, jak se o tom píše ve vědeckofantastické literatuře. Znakový jazyk se také neosvědčil, protože v mnohém závisel na gestech, výrazech a souvislostech, které lidé a Vládci vůbec neměli společné.

Bylo by víc než zoufalé, kdyby jediní Vládci, ovládající angličtinu, byli na Zemi, pomyslel si Jan. Mohl jen čekat a doufat. Určité se ho ujmou nějací vědci, odborníci na cizí rasy. Nebo je tak nevýznamný, že se o něj vůbec nezajímají?

Neexistoval způsob, jak se dostat z budovy, protože velké dveře neměly žádné viditelné ovládání. Když k nim Vládce přistoupil, prostě se otevřely. Jan se pokoušel skákat vysoko do vzduchu a mávat nad hlavou různými předměty ve snaze přerušit možný světelný paprsek, ale bylo to bezvýsledné. Uvědomil si, že člověk doby kamenné by se v moderním městě cítil asi stejně bezmocný. Jednou se pokoušel vyjít ven těsně za Vládcem, ale byl jemně vstrčen zpět. Protože mu záleželo na tom, aby svého hostitele nerozčílil, už se to neodvážil opakovat.

Vindarten přijel těsně předtím, než Jan propadl úplnému zoufalství. Mluvil anglicky velmi špatně, ale neuvěřitelně rychle dělal pokroky. Během několika dní spolu byli schopni jen s malými obtížemi mluvit o čemkoliv, co si nevyžadovalo speciální slovní zásobu.

Jakmile se ho Vindarten ujal, Jan si přestal dělat veškeré starosti. Ani na to neměl čas, protože téměř celou dobu trávil na setkáních s vědci, dychtivými provádět na něm nejrůznější pokusy a testy se složitými přístroji. Jan se těch přístrojů bál a po jednom sezení s jakýmsi hypnotickým zařízením měl několik hodin kruté bolesti hlavy. Byl dokonale ochoten spolupracovat, ale nebyl si jist, zda si jeho hostitelé uvědomují, že jeho fyzické i psychologické možnosti jsou omezené. Trvalo mu velmi dlouho, než se mu podařilo přesvědčit je, že musí v pravidelných intervalech spát.

Mezi těmito výzkumy občas viděl i město a uvědomil si, jak těžké — a nebezpečné — by pro něj bylo být v něm sám. Ulice tam prakticky neexistovaly a zdálo se, že tam není žádná povrchová úprava. Byl to domov bytostí, které umějí létat a které nemají žádný strach z gravitace. Kdyby vyšel bez varování některými dveřmi vysoko nad zdí, mohl by spadnout závratným pádem několik set metrů hluboko. Jan si začal uvědomovat, že psychologie rasy s křídly musí být absolutně odlišná od psychologie tvorů, odkázaných na život na zemi.

Bylo podivné vidět Vládce, létající jako velcí ptáci mezi věžemi svého města, mávající perutěmi v pomalém, mocném rytmu. A právě zde bylo něco, co Jan nechápal. Tohle byla velká planeta — větší než Země. Ale její gravitace byla nízká a Jan se divil, jak to, že má tak hustou atmosféru. Ptal se na to Vindartena a zjistil to, co zpola očekával — že toto není původní domov Vládců. Pocházejí z mnohem menšího světa, ale osídlili tento svět a změnili nejenom jeho gravitaci, ale i atmosféru.

Architektura Vládců byla přísně účelová. Jan nikde neviděl žádné ozdoby, nic, co by nesloužilo svému účelu, přestože ten účel byl někdy daleko mimo jeho chápání. Kdyby člověk ze středověku viděl tohle rudě ozářené město a bytosti, které se v něm pohybovaly, určitě by si myslel, že je v pekle. Dokonce i Jana, přes veškerý jeho vědecký přístup a zvědavost, někdy popadl záchvěv nevysvětlitelné hrůzy. Nepřítomnost třebas jen toho nejmenšího známého záchytného bodu je depresivní i pro tu nejchladnější a nejracionálnější mysl.

A bylo tam toho mnoho, čemu vůbec nerozuměl a co se mu Vindarten ani nepokoušel vysvětlit. Co byly ty záblesky světla a měnící se tvary, věci, které prolétávaly vzduchem tak rychle, že si ani nebyl jist, zda je vůbec viděl? Buď to bylo něco úžasného a bázeň vzbuzujícíh anebo naopak něco tak triviálního jako neonová reklama na Brodwayi ze starých časů.

Jan také cítil, že svět Vládců je plný zvuků, které on sám nemohl slyšet. Jen občas zaslechl složité rytmické melodie, či spíš jen jednotlivé tóny stupnice, jako by vyťukávané nahoru a dolů až po okraj slyšitelnosti. Vindarten nechápal, co Jan míní slovem hudba, takže záhadu oněch melodií se mu rozluštit nepodařilo.

Město nebylo příliš velké. Určitě bylo menší než Londýn nebo New York v dobách jejich rozkvětu. Vindarten mu řekl. že po celé planetě je rozeseto několik tisíc takových měst a každé z nich je určeno ke svému specifickému účelu. Nejbližší paralelou pro tohle město by zřejmě bylo univerzitní město, jenomže zde byla specializace mnohem užší. Účelem celého tohoto města bylo studium cizích ras a kultur.

Jedním z prvních výletů z holé místnosti, v níž Jan přebýval, byla návštěva muzea. Jan se konečně měl ocitnout na místě, jehož účel plně chápal a to mu dodalo náležité sebevědomí. Kdyby nebylo tak obrovské, mohlo by to být jakékoliv pozemské muzeum. Trvalo jim dlouho, než se k němu dostali, neustále klesajíce na velké plošině, která se jako píst pohybovala ve vertikálním válci neznámé délky. Nebylo tam žádné viditelné ovládání a na začátku a na konci cesty Jan cítil zrychlení. Vládci zřejmě nemrhali svými zařízeními pro kompenzaci rychlosti pro domácí účely. Jan přemýšlel, zda je celý vnitřek tohoto světa propojen eskalátory a proč omezili své město tím, že se ponořili pod zem, místo toho, aby se vypínali vzhůru? To bylo další z tajemství, které se mu nikdy nepodařilo rozluštit.