Arthur Clarke - Konec dětství

„Voda jim nevadí, nemohou se utopit. Když narazí na nějakou překážku, nebo se i zraní, nevšímají si toho. Co se týče jídla, měli k dispozici ovoce a zvěř. Ale teď už potřebu jídla nemají, stejně tak jako už nemají spoustu ostatních lidských potřeb. Potrava je pouze zdrojem energie a oni se teď naučili zahrávat si s mnohem většími zdroji.“

Scéna se zamlžila, jako by se přes ni převalila tepelná vlna. Když se opět vyjasnila, pohyb dole ustal.

„Dívej se znovu,“ řekl Karellen. „Tohle je o tři roky později.“

Malé postavy, které by se nezasvěcenému pozorovateli zdály tak bezmocné a smutné, stály bez pohybu. V lese, na mýtině, na louce. Kamera bez přestání přelétávala od jednoho k druhému a Jan viděl, že jejich obličeje začínají nabývat jeden jediný tvar. Kdysi viděl fotografie, vyrobené osvícením několika negativů najednou tak, aby vznikl „průměrný“ obličej. Výsledkem byla naprosto prázdná, bezvýrazná tvář bez jakéhokoliv rysu. Stejná jako ty dole.

Zdálo se, že spí nebo jsou v transu. Jejich oči byly zavřené. Vůbec nedávali najevo, že jsou si vědomi okolí kolem sebe. Co asi probíhá jejich myslí? Ne, už dávno není jejich. Tak jako vlákna tvoří dohromady složitý vzorec na tkanině, tak se jejich vědomí stává součástí vzoru, který už pokrývá tolik světů a tolik ras a který se neustále zvětšuje.

Stalo se to rychlostí, která zmátla oko a zmrazila mozek. V jednom okamžiku se Jan díval dolů na krásnou úrodnou zemi, na níž nebylo nic podivného, až na ony malé figurky, rozeseté — a přece ne nahodile — po celé délce a šířce záběru. A pak, v jediném okamžiku, byly všechny stromy, všechna tráva a všichni tvorové, obývající tuto zemi, pryč. Zůstala jenom jezera, řeky, hnědé kopce, zbavené svého zeleného porostu — a tiché, netečné figurky, které zavinily celou tu zkázu.

„Proč to udělali?“ zalapal Jan po dechu.

„Možná, že je přítomnost ostatní inteligence rušila — dokonce i nepatrné vědomí rostlin a zvířat. Jednoho dne se jim hmotný svět může zdát stejně tak rušivý. A kdoví, co se pak stane? Teď už víš, proč jsme se stáhli pryč, když jsme splnili svou povinnost. Stále ještě se je pokoušíme studovat, ale nikdy nevstoupíme na jejich zemi, ani tam neposíláme naše přístroje. Odvažujeme se je pozorovat pouze z velké výšky.“

„To bylo před lety,“ řekl Jan. „Co všechno se stalo dodneška?“

„Velmi málo. Za celou tu dobu se ani nepohnuli a vůbec neregistrují noc a den, léto a zimu. Stále zkoušejí své síly — některé řeky změnily svůj tok a jedna dokonce teče do kopce. Ale neudělali nic, co by se zdálo mít nějaký smysl.“

„A vás ignorují?“

„Ano, ale to není překvapující. Ta entita jejíž jsou součástí, o nás ví všechno. Nezajímají se o to, že je studujeme. Až si budou přát, abychom odešli, nebo pro nás budou mít nový úkol někde jinde, dají nám své přání velmi zřetelně najevo. Do té doby zůstaneme tady a naši vědci se pokusí získat co nejvíc poznatků.“

Takže tohle, pomyslel si Jan s tou nejzoufalejší rezignací, je konec člověka. Konec, který žádný prorok nikdy nepředpovídal — konec, který v sobě zahrnoval optimismus i pesimismus zároveň.

A přece, všechno do sebe dokonale zapadalo a mělo v sobě vznešenost velkého uměleckého díla. Jan zahlédl vesmír v celé jeho úžasné rozměrnosti a věděl, že pro člověka v něm není místo. Konečně si uvědomil, jak prázdné a zbytečné byly touhy, které ho táhly ke hvězdám.

Protože cesta ke hvězdám se rozdvojovala a žádný z těch dvou směrů nevedl k cílům, které by počítaly s lidskými obavami nebo touhami.

Na konci jedné cesty byli Vládci. Zachovali si svou individualitu, své nezávislé ego. Bylo jim vlastní sebeuvědomění a zájmeno „já“ mělo v jejich jazyce význam. Měli emoce, z nichž alespoň některé odpovídaly lidským. Ale Jan si uvědomil, že jsou zajati ve slepé uličce, z níž se jim nikdy nepodaří uniknout. Byli desetkrát, možná stokrát inteligentnější než lidé. Ale to v závěrečném účtování nehrálo žádnou roli. Byli stejně bezmocní, stejně tak přemoženi nepředstavitelnou komplexností galaxie se stovkami tisíců miliónů sluncí a vesmíru se stovkami tisíců miliónů galaxií.

A konec druhé cesty? Tam leží vesmírný Intelekt, ať už je to kdokoliv, mající stejný poměr k člověku, jako má člověk k měňavce. Nekonečný, mimo hranice smrtelnosti. Jak dlouho vstřebával rasu po rase, než se rozprostřel mezi hvězdami? Má také své touhy a cíle, jichž nemůže nikdy dosáhnout? Teď do sebe vstřebal všechno, čeho kdy lidská rasa dosáhla. Nebyla to tragédie, ale naplnění. Miliardy jisker vědomí, které kdy tvořily lidstvo, nežily zbytečně.

Ještě nebyl konec. Může přijít zítra nebo až po stovkách let. Ani Vládci to nevěděli.

Teď už rozuměl tomu, co udělali s Člověkem a proč stále ještě byli na Zemi. Cítil k nim velkou pokoru, stejně tak jako obdiv, pro jejich neměnnou trpělivost, která je tu držela tak dlouho.

Nikdy se nedozvěděl plný příběh podivné symbiózy mezi Intelektem a jeho sluhy. Podle Rashaveraka v historii jeho rasy nikdy nebyla doba, kdy by nad nimi Intelekt nebyl přítomen. Ale nijak je nevyužíval. Teprve tehdy, když dosáhli úrovně vědecké civilizace a mohli křižovat galaxii a plnit svou povinnost.

„Ale proč vás vlastně potřebuje?“ divil se Jan. „S tou svou nezměrnou mocí by přece dokázal všechno sám!“

„Ne,“ odpověděl Rashaverak, „také má svoje omezení. Víme, že v minulosti se pokusil působit přímo na mysli jiných ras a ovlivnit jejich kulturní vývoj. Vždy to skončilo neúspěchem, snad proto, že jeho působení bylo příliš silné. My jsme prostředníci — strážci. Anebo, když použiju jednu z vašich metafor, dalo by se říct, že obděláváme pole, až po dozrání úrody. Intelekt pak úrodu sklízí a my se musíme přesunout na další pole. Toto je pátá rasa, jejíž přerod pozorujeme. Pokaždé se naučíme o něco víc…“

„A nikdy jste se nepokoušeli vzbouřit se proti tomu, že vás Intelekt využívá jako svůj nástroj?“

„Ne, má to své výhody. Kromě toho, vůli Intelektu není možné odporovat.“

„Je zvláštní, že si vybral právě vás,“ řekl Jan, „kteří nemáte ve svých myslích skryty žádné parafyzické schopnosti. Jak s vámi komunikuje a jak vám dává najevo svá přání?“

„Na tuhle otázku ti nemohu odpovědět — a ani ti nemohu říct, proč tenhle fakt musím před tebou držet v tajnosti. Jednoho dne snad budeš vědět víc.“

Jan nad tím chvíli zmateně přemýšlel, ale pak si uvědomil, že je to zbytečné. Musí změnit téma rozhovoru a snad se závěru dopídí jinak.

„Řekni mi tedy tohle. To, co jste lidem nikdy nevysvětlili. Když jste na Zemi přišli poprvé, tehdy v dávné minulosti, co se stalo? Proč jste se pro lidstvo stali symbolem zla, hrůzy a strachu?“

Rashaverak se usmál. Neuměl to tak dobře jako Karellen, ale přesto to byla výborná imitace.

„Tohle nikdy nikdo z lidí nevěděl a ty teprve teď víš, proč jsme to nikdy neřekli. Pouze jedna událost mohla mít takový účinek na lidskou rasu A ta událost nebyla na počátku historie, ale na jejím konci .“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Jan.

Když se naše lodě poprvé objevily na vaší obloze, bylo to první setkání našich dvou ras, i když jsme vás už dlouho sledovali zpovzdáli. A přesto, vy jste nás poznali a báli jste se nás, tak jak jsme předpokládali. Čas je mnohem složitější, než si vaše věda mohla kdy představit. Protože ta vzpomínka nebyla z minulosti, ale z budoucnosti . Byla to vzpomínka na ona poslední léta, kdy už vaše rasa věděla, že všechno má skončit. Dělali jsme, co jsme mohli, ale nebyl to lehký konec. A protože jsme u toho byli právě my, byli jsme ztotožňován, se smrtí vaší rasy. Ano, dokonce i když se to mělo stát deset tisíc let v budoucnosti! Bylo to, jako by se obrácená ozvěna odrážela zpět v kruhu času, z budoucnosti zpět do minulosti. Říkejme tomu ne vzpomínka, ale tušení budoucnosti.“