Arthur Clarke - Konec dětství

„Zatím si stále jen hrají,“ řekl Rashaverak. „Jaká logika je ve hře malého dítěte? Entita, kterou se vaše rasa stala, je stále ještě dítětem. Zatím ještě není připravena spojit se s Intelektem. Ale brzy nastane její čas a pak budeš mít Zemi jen sám pro sebe…“

Nedokončil větu, a proto ji Jan dokončil za něj.

„Za předpokladu, že Země ještě bude existovat.“

„Uvědomuješ si to nebezpečí a přesto chceš zůstat?“

„Ano. Jsem už doma pět — nebo je to šest let? Ať se stane cokoliv, nebudu toho litovat.“

„Doufali jsme, že zůstaneš,“ řekl Rashaverak pomalu. „Můžeš pro nás ještě něco udělat…“

Záře Hvězdného poutníka blikala a umírala někde daleko za oběžnou dráhou Marsu. Po té trase, pomyslel si Jan, jsem cestoval i já, jediný z miliard lidských bytostí, které žily a zemřely na Zemi. A nikdo jiný už to nikdy nezopakuje.

Svět patřil jen jemu. Vše, co potřeboval — všechny hmotné statky — zde byly jen pro něho. Ale on se o ně nezajímal Nebál se ani osamělosti na opuštěné planetě, ani přítomnosti onoho neznáma, které zde stále ještě setrvávalo, než odejde hledat své neznámé dědictví Cítil, že po jejich zatím nepředstavitelném odchodu on a jeho problémy už dlouho žít nebudou.

Ale tak to má být. Dosáhl toho, co si přál a vést bezvýznamný život na této opuštěné planetě by se stalo nesnesitelným antikhmaxem. Mohl odejít s Vládci, ale k čemu by to bylo? Protože on věděl to, co nevěděl žádný jiný z lidí. Věděl, že Karellen měl pravdu, když řekl „Hvězdy nejsou pro člověka.“

Otočil se zády k noci a obrovským vchodem prošel do základny Vládců. Její velikost už ho neohromovala, pouhá rozměrnost už neměla nad jeho myslí žádnou moc. Světla červeně svítila, napájena energií, která je mohla živit ještě celé roky. Na jedné straně ležely, opuštěny Vládci, přístroje, jejichž tajemství se už nikdy nedozví. Prošel kolem nich a vyšplhal po velkých schodech do řídící místnosti.

Duch Vládců v ní stále setrvával. Jejich stroje byly živé, pracující, třebaže jejich páni byli už dávno pryč. Co mohu ještě přidat k informacím, které se samy valí do prostoru, pomyslel si Jan.

Sedl si do velkého křesla a udělal si co největší pohodlí. Před ním ležel připraven mikrofon. A docela určité ho sleduje nějaký ekvivalent televizní kamery, skrytý tak, že ho Jan nemohl najít.

Za deskou s pro něj nepochopitelným přístrojovým panelem hleděla do hvězdnaté noci obrovská okna. Svit pokřiveného Měsíce dopadal na údolí a na vzdálenou hradbu hor. Údolím protékala řeka a měsíční světlo se odráželo o její rozbouřené hladiny. Všude byl klid a mír. Mohlo se to odehrávat na počátku zrodu člověka Ale bylo to na samém konci.

Milióny kilometrů daleko ve vesmíru bude čekat Karellen. Jan si pomyslel, jak je zvláštní, že loď Vládců uhání od Země téměř takovou rychlostí, jakou jeho signál poletí za ní. Téměř — ale ne docela. Bude to dlouhý závod — ale jeho slova Karellena dostihnou a Janův dluh bude splacen

Kolik z toho všeho Karellen plánoval a kolik byla jen mistrovská improvizace? Nechal ho Dohlížitel téměř před sto lety vědomě uniknout do vesmíru, aby se pak vrátil a plnil pro něj úlohu, kterou plní teď? Ne to bylo příliš neuvěřitelné. Přesto si Jan byl jistý tím, že Karellen by1 součásti nějakého ohromného a velmi složitého spiknutí Vládců. Sloužil Intelektu, ale přitom ho studoval všemi přístroji a metodami, které měl k dispozici. Možná to nebyla jenom pouhá vědecká zvědavost. Možná, že Vládci snili o tom, že jednoho dne, až toho budou vědět o moci, jíž slouží, dostatečně mnoho, podaří se jim uprchnout z jejich podivného poddanství.

Bylo jen stěží uvěřitelné, že Jan by k jejich znalostem mohl ještě něco přidat „Řekni nám všechno, co uvidíš.“ řekl Rashaverak „Obraz, který budeš mít před očima, bude duplikován našimi kamerami. Ale informace, která se dostane do tvého mozku, může být naprosto odlišná. Když nám ji řekneš, může nám to hodně pomoci.“ Dobrá, bude se tedy snažit

„Nic se neděje,“ začal „Před pár minutami z oblohy zmizely poslední stopy dráhy vašeho letu. Měsíc je právě po úplňku a téměř polovina jeho známé tváře se už odvrátila od Země — ale předpokládám, že tohle už víte.“

Odmlčel se. Cítil se trochu pošetile. V tom, co dělal, bylo něco nepřiměřeného, dokonce absurdního. Nastává vyvrcholení celé lidské historie a on se chová jako rozhlasový komentátor na automobilových závodech nebo u boxerského ringu. Pak pokrčil rameny a zapomněl na to. V těch nejvznešenějších okamžicích nikdy není daleko pravý opak vznešeného.

„Během poslední hodiny jsem cítil tři slabé otřesy,“ pokračoval „To, jak ovládají zemskou osu, je úžasné, ale ne zcela dokonalé. Víš, Karellene, je pro mne velmi obtížné popisovat ti vlastními slovy něco, co už ti tvé přístroje dávno řekly. Možná by mně pomohlo, kdybys mně byl nějak naznačil, co mám očekávat a jak dlouho na to mám čekat. Jestliže se nic nestane, ozvu se znovu za šest hodin, tak jak jsme se dohodli -

Hleďme! Oni zřejmě čekali na to, až odletíš. Děje se něco zvláštního. Hvězdy nějak pohasínají Jako by se celou oblohou velmi rychle roztahoval obrovský mrak Ale to není opravdový mrak. Zdá se, že to má nějakou strukturu — vidím rozmazanou síť čar a pásů, které neustále mění svou pozici. Je to téměř jako by hvězdy byly omotány nějakou strašidelnou obří pavučinou.

Celá ta síť začíná svítit — pulsovat světlem, jako by byla živá. A já předpokládám, že je živá anebo je to něco tak daleko nad životem, jako je život nad anorganickým světem?

Záře se přesouvá do jedné části oblohy — počkej chvíli, přejdu k druhému oknu.

Ano — mohl jsem si to myslet. Je tam obrovský hořící sloup, něco jako strom ohně, vypínající se nad západním horizontem. Je to velmi daleko, jako by zpoza zeměkoule. Vím, odkud proudí, to oni jsou konečně na cestě a stávají se součástí Intelektu. To jejich hraní si a zkoušení svých sil už je u konce, teď opouštějí poslední zbytky hmoty.

Zároveň s tím, jak oheň proudí ze Země, se ta síť stále zpevňuje a je méně rozmazaná — přestože ji stále slabě prosvěcují hvězdy.

Ano, už vím, co mi to připomíná. Není to sice přesně to samé, ale věci, které jsem viděl létat nad tvým světem, byly velmi podobné. Byly i ony součástí Intelektu? Předpokládám, že jsi přede mnou tuto skutečnost záměrně zatajil, tak abych nemohl mít žádné představy dopředu a abych byl nezaujatým pozorovatelem. Rád bych věděl, co vám nyní ukazují vaše kamery, abych si to srovnal s tím, co vidím, nebo si jen představuji, že vidím!

Karellene, mluví k tobě také v takových barvách a tvarech, jaké vidím já? Vzpomínám si na kontrolní obrazovku v tvé lodi. Na ní se také objevovaly podobné věci, mluvící k vám nějakým vizuálním jazykem, srozumitelným jen pro vaše oči.

Teď to vypadá přesně jako červánky, tančící a blikající mezi hvězdami. Je to něco jako červánková bouře… Celá krajina je osvětlena — je jasnější než ve dne — po obloze se honí barvy — červená, zlatá, zelená — ach, nemohu to popsat slovy — je nespravedlivé, že jsem jediný člověk, který tohle vidí — nikdy jsem si takové barvy nedovedl ani představit -

Bouře utichá, ale obří mlhovitá síť je tu stále. Myslím, že ta záře byla jenom vedlejším produktem nějakých energií, které se teď hromadí tam na okraji vesmíru…