Arthur Clarke - Konec dětství

Bylo těžké tu myšlenku přijmout a Jan na okamžik zůstal zticha. Ale měl na to už být připraven. Už přece dostal důkaz toho, ze příčina a událost mohou být v obráceném sledu.

Musí existovat taková věc jako rasová vzpomínka a ta vzpomínka je nezávislá na čase. Minulost i budoucnost jsou pro ni jedno. Proto tehdy před mnoha tisíci lety, lidé zahlédl, rozmazané obrysy Vládců skrze mlhu hrůzy a strachu.

„Už to chápu,“ řekl poslední člověk.

Poslední člověk! Bylo těžké chápat takto sebe samotného. Když odcházel do vesmíru, smířil se s představou věčného odloučení od lidské rasy a díky tomu ho osamocenost ještě nepohltila.

S ubíhajícími léty jeho touha spatřit lidskou bytost určitě poroste, ale zatím ho před osamělostí chránila přítomnost Vládců.

Na Zemi žili lidé ještě před deseti lety, ale už to byli jen ti poslední, zdegenerovaní a Jan neztratil nic tím, že zemřeli. Z důvodů, které Vládci nebyli schopni vysvětlit a o nichž Jan předpokládal ze byly převážné psychologické, se nerodily žádné děti, které by nahradily ty, jež odešly. Homo sapiens byl vyhynulý druh.

Možná že v některém z těch nedotčených měst leží, ztracen rukopis nějakého Gibbona posledních dnů, popisující konec lidské rasy. Jestliže ano, Jan by ho stejně nechtěl číst, protože Rashaverak mu řekl vše, co chtěl vědět.

Ti, kteří nespáchali sebevraždu, hledali zapomnění ve stále nebezpečnějších činech, v zuřivých a sebevražedných sportech, často nerozlišitelných od malých válek. Počet obyvatelstva se rychle zmenšoval a ti poslední se nakonec spojili dohromady, jako poražená armáda, uzavírající svoje řady při posledním ústupu.

Onen poslední fakt, než se nadobro spustila opona, musel být osvícen záblesky hrdinství a odhodlání a zároveň i zatemněn divošstvím a sobectvím. Zda na samém konci bylo zoufalství či smíření — to Jan nevěděl.

Zůstalo toho mnoho, čím mohl zaměstnávat svou mysl. Základna Vládců byla asi kilometr od opuštěné vily a Jan strávil celé měsíce tím, že ji zařizoval nábytkem, který si přivezl z nejbližšího města, vzdáleného asi třicet kilometrů. Letěl tam s Rashaverakem, o jehož přátelství si myslel, že není čistě altruistické. Psycholog Vládců studoval poslední exemplář druhu Homo sapiens .

Město bylo zřejmě před koncem evakuováno, protože domy i mnoho veřejných zařízení bylo ve velmi dobrém stavu. Dalo by jen malou práci nahodit znovu generátory, takže rozzářené ulice by znovu navodily iluzi života. Jan si s touhle myšlenkou zahrával, ale pak ji zavrhl jako příliš morbidní. Nechtěl se nostalgicky obírat minulostí.

Bylo tam vše, co potřeboval pro zbytek svého života, ale nejvíc ze všeho toužil po elektronickém piánu a notových zápisech s Bachovými skladbami. Nikdy mu na hudbu, kterou měl tolik rád, nezbývalo moc času. Teď to může dohonit. Když nehrál sám, pouštěl si nahrávky známých symfonií a koncertů, takže dům nikdy nebyl tichý. Hudba se stala jeho talismanem proti samotě, která ho jednoho dne zcela určitě pohltí.

Často chodíval na dlouhé procházky do kopců, přemýšleje o tom, co se stalo během několika málo měsíců, co byl pryč. Když se před osmdesáti lety loučil se Sullivanem, netušil, že poslední generace lidstva je již v zárodku.

Jak jen byl pošetilý! Ale přesto si nebyl jist, zda svého činu lituje. Kdyby byl zůstal na Zemi, stal by se svědkem posledních let, která byla nyní zahalena závojem času. Místo toho se dostal do budoucnosti a dozvěděl se odpovědi na otázky, které se nikdy nedozvěděl a nedozví žádný jiný člověk. Jeho zvědavost byla téměř ukojena, ale někdy ho napadlo, proč tu Vládci stále ještě čekají a co se má stát, aby byla jejich trpělivost odměněna a oni se mohli vrátit domů.

Většinu času seděl u klávesnice s odevzdanou rezignací, která za normálních okolností přichází k člověku až na samém konci jeho dlouhého a plného života, a naplňoval vzduch tóny milovaného Bacha. Možná, že klamal sám sebe, možná to byl jen nějaký milosrdný trik jeho mysli, ale zdálo se mu, že tohle je to, co si vždy přál. Jeho tajná ambice se konečně vynořila do plného světla jeho vědomí.

Byl vždy dobrým pianistou — a teď byl tím nejlepším na světě.

Byl to Rashaverak, kdo mu přinesl tu zprávu, ale Jan už ji odhadl předem. V čase, který už není nocí, ale ještě není jitrem, se probudil a nemohl znovu usnout. Nepamatoval si, co se mu zdálo, což bylo zvláštní, protože si myslel, že člověk si musí vzpomenout na jakýkoliv sen, jestliže na něj intenzívně myslí hned po probuzení. Pamatoval si z něj pouze to, že byl opět malým chlapcem, že stál na velké planině a naslouchal ohromnému hlasu, který na něj volal něco v neznámém jazyce.

Ten sen ho znepokojil. Napadlo ho, zda jsou to první útoky osamělosti na jeho mysl. Nepokojně vyšel z domu ven na zanedbaný trávník.

Úplněk ozařoval scénu zlatavým světlem, tak jasným, že všechno bylo vidět jako ve dne. Lesknoucí se válec Karellenovy lodi ležel za budovami základny Vládců, vypínal se vysoko nad ně a tím je redukoval do lidského měřítka. Jan se zadíval na loď a vzpomínal na to, co v ní kdysi prožil. Kdysi pro něj ta loď byla nedosažitelným cílem, symbolem, o němž nikdy nepřepokládal, že ho dosáhne. Teď už pro něj neznamenala nic.

Jaký tu byl klid a mír! Vládci byli samozřejmě stejné aktivní jako vždy, ale v tom okamžiku je zrovna nikde neviděl. Vypadalo to, jako by byl na Zemi docela sám — tak, jako v pravém slova smyslu byl. Zadíval se na Měsíc, hledaje známé znaky, na nichž by mohl spočinout okem.

Viděl pradávná, známá moře. Byl čtyřicet světelných let daleko, a přesto se nikdy neprocházel po těch tichých, prašných planinách, které odsud byly jenom dvě světelné sekundy. Chvíli se bavil tím, že hledal kráter Tycho. Když ho našel, byl zmaten tím, že jeho zářivá skvrna leží mnohem dál od středové čáry disku, než měla ležet. A pak si najednou uvědomil, že tmavý ovál Mare Crisium zmizel docela.

Tvář, kterou Měsíc nyní obracel k Zemi, nebyla ta, která na ni shlížela od počátku lidské historie. Měsíc se začal otáčet kolem své osy.

To mohlo znamenat pouze jedinou věc. Na druhé straně zeměkoule, v zemi, kterou tak najednou zbavili života, se oni probírají ze svého dlouhého transu. Tak jako si probouzející se dítě protahuje ruce a vítá nový den, tak si oni protahují svaly a hrají si se svými nově objevenými schopnostmi…

„Ano, odhadl jsi to správně,“ řekl Rashaverak. „Už pro nás není bezpečné zde déle zůstávat. Mohou nás ignorovat, ale přesto nemůžeme riskovat. Odletíme ihned, jakmile budou dokončeny přípravy — pravděpodobně za hodinu nebo dvě.“

Podíval se na oblohu, jako by se bál, že se přihodí nějaký nový zázrak. Ale všude byl klid. Měsíc se zastavil a jenom několik oblaků letělo vysoko nahoře, unášeno západním větrem.

„To, že si hrají s Měsícem, ještě nic neznamená,“ dodal Rashaverak. „Co když si takhle začnou zahrávat se Sluncem? Necháme své přístroje zde, takže se nakonec dozvíme, co se stalo.“

„Já tu zůstanu,“ řekl Jan rozhodně. „Viděl jsem toho z vesmíru už dost. Teď mne zajímá jen jediné — osud mé vlastní planety.“

Země pod jejich nohama se jemně otřásla.

„Čekal jsem to,“ pokračoval Jan. „Jestliže začali otáčet Měsícem, musí se to někde odrazit. Země zpomaluje. Nevím, co mne mate víc — jak to udělali nebo proč to udělali.“