Arthur Clarke: Konec dětství

„Chtěl bych se vás zeptat na pár věcí,“ řekl. „Chcete snad popřít, že Vládci zajistili bezpečnost, mír a prosperitu celému světu?“

„To je pravda. Ale zároveň nám vzali naši svobodu. Člověk není živ — 'jenom' chlebem. Ano, to vím — ale teprve tohle je doba, kdy si každý může být svým chlebem jistý. V každém případě, jakou svobodu jsme ztratili ve srovnání s tím, co nám Vládci dali — a poprvé v historii lidstva?

Svobodu sami s pomocí Boží si kontrolovat svoje životy.“

Tak konečně jsme se dostali k jádru věci, pomyslel si Stormgren. Základní konflikt je v podstatě náboženský, ať už to jakkoliv popírají. Wainwright mu vždy připomene, že je duchovní. Přestože už dávno nenosí kněžský kolárek, stále to z něj vyzařuje.

„Minulý měsíc,“ řekl Stormgren, „podepsaly stovky biskupů, kardinálů a rabínů společnou deklaraci vyjadřující jejich podporu politice Dohlížitele. Světové církve jsou proti vám.“

Wainwright hněvivě zavrtěl hlavou.

„Mnozí z vůdců jsou zaslepeni, byli podplaceni Vládci. A až si uvědomí nebezpečí, které nám hrozí, bude už příliš pozdě. Lidstvo ztratí svou iniciativu a navždy zůstane podřízenou rasou.“

Na okamžik zavládlo ticho. Pak Stormgren odpověděl:

„Za tři dny se opět setkám s Dohlížitelem. Vysvětlím mu, co proti jeho politice máte, protože je mou povinností reprezentovat názory celého lidstva. Ale to na situaci nezmění vůbec nic — o tom vás mohu předem ujistit.“

„Je tu ještě jedna věc,“ řekl Wainwright pomalu. „Máme proti Vládcům mnoho námitek, ale vadí nám především jejich záhadnost. Vy jste jediný člověk, který kdy mluvil s Karellenem, ale ani vy jste ho nikdy neviděl! Je tedy překvapující, že o něm máme své pochybnosti?“

„Navzdory všemu, co vykonal pro lidstvo?“

„Ano — navzdory tomu. Nevím, co je nám odpornější — zda Karellenova všemohoucnost nebo jeho záhadnost. Jestliže nemá co skrývat, proč se nám nikdy neukáže? Až budete s Dohlížitelem příště mluvit, pane generální tajemníku, požádejte ho o to!“

Stormgren mlčel. Nebylo nic, co by na tohle mohl říci — nic, čím by tomu druhému mohl oponovat. Sám sobě se někdy divil, o čem je vlastně on sám přesvědčen.

Z jejich hlediska to samozřejmě byla jen velmi malá operace, ale pro Zemi to byla ta nejvýznamnější věc, která se kdy v její historii stala. Dnu, kdy jejich velké lodě začaly padat z hlubin vesmíru jako déšť, nepředcházelo žádné varování. Ten den byl nesčetněkrát popsán ve vědeckofantastických románech, ale nikdo opravdu nevěřil tomu, že se někdy uskuteční. Ale bylo tomu tak, a zářící tiché obrysy nad každou zemí byly symbolem pokroku, kterého by Člověk sám nebyl schopen dosáhnout během celých staletí. Po šest dní se jejich lodě bez pohybu vznášely nad lidskými městy, ale ti uvnitř nedali znát, že o člověku vědí. Nepotřebovali to, ne náhodou jejich mocné lodě zakotvily tak přesně nad New Yorkem, Londýnem, Paříží, Moskvou, Římem, Kapským městem, Tokiem, Canberrou…

Mnozí lidé si pravdu domysleli ještě předtím, než skončily ony první dny ledového napětí. Nebyl to první průzkumný kontakt s rasou, která nevěděla o člověku vůbec nic. V těch tichých, nehybných lodích zatím mistrovští psychologové studovali lidské reakce. A když křivka napětí dosáhla svého vrcholu, začali jednat.

Šestého dne se Karellen, Dohlížitel nad Zemí, představil světu na všech radiových frekvencích. Mluvil anglicky tak dobře, že spory, které začaly na druhé straně Atlantiku, trvaly celé generace. Ale tato skutečnost nebyla tak ohromující jako samotný obsah jeho poselství. Podle jakýchkoliv měřítek to byl výplod mysli génia, dokazující kompletní a absolutní znalost lidských záležitostí. Nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že úroveň a virtuozita poselství a záblesky nesmírné inteligence v něm obsažené, byly vybrány záměrné proto, aby lidstvo přesvědčily o tom, že jsou v přítomnosti obrovské intelektuální moci. Když Karellen skončil, všechny národy na Zemi věděly, že dny jejich nejisté suverenity jsou u konce. Místní vlády budou stále ještě mít jistou moc, ale na poli širších mezinárodních vztahů bylo veškeré rozhodování odebráno z lidských rukou. Argumenty, protesty — všechno bylo marné.

Stěží se dalo očekávat, že všechny národy světa se pokorně podřídí takovému omezení své moci. Ale aktivní snaha zničit loďstvo Vládců by představovala ohromné potíže, protože by byla zničena i města, nad nimiž lodě kotvily. Nicméně, jedna větší mocnost se pokusila o odpor. Snad se mocní oné země domnívali, že zničí dvě mouchy jednou ranou nebo spíš jednou atomovou zbraní, protože jejich cíl se vznášel nad hlavním městem sousedního nepřátelského státu.

Když se velký obrys lodi objevil na obrazovce v tajné řídící místnosti, byla malá skupinka důstojníků a techniků zmítána emocemi. Jestliže se jim to podaří — co udělají zbývající lodě? Mohly by snad být také zničeny a lidstvo by se tak opět stalo strůjcem svého vlastního osudu? Anebo se Karellen nějakým hrozným způsobem pomstí těm, kteří se jej odvážili napadnout?

V okamžiku vypuštění zbraně obrazovka ztemněla a pak se na ní objevil obraz snímaný ze vzduchu kamerou mnoho mil od nich. Ve zlomku sekundy, který mezitím uplynul, se už měla vytvořit ohnivá koule a zastínit slunečnou oblohu.

Ale nic takového se nestalo. Velká loď se vznášela na pokraji nezměrného prostoru nepoškozená a zářící v plném slunci. Nejenom, že se jí bomba ani nedotkla, ale nikdo nebyl schopen říci, co se vlastně se střelou stalo. Kromě toho, Karellen proti pachatelům nepodnikl vůbec nic, ani nedal znát, že by o útoku vůbec věděl. Pohrdavě je ignoroval, nechal je škvařit se ve strachu z pomsty, která nikdy nepřišla. Byla to hrozba mnohem účinnější, mnohem víc demoralizující, než by mohl být jakýkoliv jiný trest. Vláda onoho státu se totálně rozpadla o několik týdnů později.

Vyskytl se rovněž pasivní odboj vůči politice Vládců. Karellen jej obvykle nechal bez povšimnutí, ať si dělají, co chtějí, než přijdou na to, že škodí pouze sami sobě tím, že odmítají spolupracovat. Pouze jednou podnikl přímou akci proti konkrétní vládě.

Po více než sto let byla Jihoafrická republika místem sociálních nepokojů. Lidé dobré vůle na obou stranách se pokoušeli vybudovat most, ale bylo to marné — strach a předsudky byly příliš hluboce zakořeněny, než aby umožnily jakoukoliv spolupráci. Jednotlivé vlády se lišily pouze stupněm netolerantnosti, země byla otrávena nenávistí a důsledky občanské války.

Když bylo zřejmé, že žádné pokusy nemohou ukončit diskriminaci, Karellen vyslal varování. Určil pouze datum a čas — nic víc. Měli strach, ale ne zas tak velký, protože nevěřili, že Vládci podniknou nějakou násilnou nebo ničivou akci, která by zasáhla viníky i nevinné dohromady.

Skutečně — neudělali nic. Jediné, co se stalo, bylo to, že když slunce nad Kapským městem míjelo poledník — zmizelo. Zůstal viditelný pouze bledý purpurový opar, nevyzařující ani světlo ani teplo. Sluneční záření bylo někde ve vesmíru polarizováno dvěma zkříženými poli, jimiž neprocházelo vůbec nic. Zasažená oblast měla v průměru pět set kilometrů a byla dokonale kruhová.

Demonstrace trvala třicet minut. A byla účinná. Následujícího dne vláda Jihoafrické republiky oznámila, že všichni obyvatelé země získávají stejná občanská práva.