Arthur Clarke: Konec dětství

Kromě těchto ojedinělých incidentů lidská rasa přijala Vládce jako přirozenou a nezměnitelnou skutečnost. Počáteční šok zmizel v překvapivě krátké době a svět se opět staral o své záležitosti. Velká změna, která nastala, podnítila tichou naději Rip Van Winkla a všech ostatních, že se jim Vládci ukáží a sestoupí ze svých zářících lodí.

Pět let uplynulo a stále čekali. A to, pomyslel si Stormgren, je jádrem celého problému.

Když Stormgrenův vůz přijel na přistávací plochu, čekal jej tam obvyklý kruh zvědavců s kamerami v pohotovosti. Generální tajemník si vyměnil posledních pár slov se svým asistentem, vzal svůj kufřík a prošel kruhem diváků a skupinou reportérů.

Karellen ho nikdy nenechal dlouho čekat. Najednou se z davu ozvalo,Ach!“ a z oblohy nad jejich hlavami se rychlostí beroucí dech snesla stříbrná koule. Nápor větru rval Stormgrenovi šaty. Drobná loď zůstala stát asi padesát metrů od něj, vznášejíc se několik centimetrů nad povrchem. Když kráčel pomalu kupředu, postřehl ono známé vraštění hladkého kovového povrchu a po chvíli se před ním objevil otvor, který tak mátl nejlepší vědce z celého světa. Vstoupil jím do jednoduché, tlumeným světlem ozářené místnosti. Otvor se opět uzavřel, jako by nikdy nebyl existoval a oddělil ho od pohledů a zvuků zvenku.

Otevřel se o pět minut později. Nebyl znát žádný pohyb, ale Stormgren věděl, že nyní se nachází padesát kilometrů nad zemským povrchem, v útrobách Karellenovy lodi. Byl ve světě Vládců, všude kolem něj se zabývali svou tajemnou činností. Dostal se k nim blíže než ostatní a přece o jejich fyzické podstatě nevěděl o nic víc než milióny lidí dole na Zemi.

Malá konferenční místnost na konci krátké spojovací chodby byla nezařízená, až na jediné křeslo a stůl před velkou obrazovkou. Ale ani ta neříkala nic o bytostech, které ji sem instalovaly. Nyní byla temná, tak jako vždy. Stormgren si občas ve svých snech představoval, že se rozzáří a odhalí tajemství, které trápí celý svět. Ale ten sen se mu nikdy nesplnil. Za oním obdélníkem tmy leželo naprosté tajemství. Ale byla tam také moc a moudrost, nezměrné a tolerantní chápání lidstva — a především jakási laskavá náklonnost k oněm maličkým tvorům, plazícím se dole po zemském povrchu.

Ze skrytého místa se ozval onen klidný, nikdy nespěchající hlas, který Stormgren tak dobře znal, třebaže svět ho slyšel pouze jednou ve své historii. Jeho hloubka a rezonance byly určitým klíčem ke Karellenově fyzické podstatě, protože zanechávaly dojem velikosti. Karellen byl velký — možná mnohem větší než člověk. Někteří vědci po analýze jeho jediného proslovu k lidstvu tvrdili, že je to hlas stroje. Ale tomu Stormgren nikdy nevěřil.

„Ano, Rikki, poslouchal jsem váš krátký rozhovor! Copak jsi udělal s panem Wainwrightem?“

„Je to čestný člověk, třebaže mnoho jeho stoupenců takových není. Co bychom s ním dělali? Liga samotná není nebezpečná — třebaže je v ní pár extrémistů provokujících k otevřenému násilí. Uvažoval jsem o tom, zda si mám ke vchodu postavit stráž. Ale doufám, že to není nutné.“

Karellen se vyhnul odpovědi oním nepříjemným způsobem, jaký měl někdy ve zvyku.

„Detaily týkající se Světové federace znáte už celý měsíc. Zaznamenali jste nějaký podstatný nárůst oněch sedmi procent, kteří se mnou nesouhlasí nebo dvanácti procent, kteří si nejsou jistí?“

„Zatím ne. Ale to není podstatné: starost mi dělá všeobecná nálada dokonce i mezi těmi, kteří tě podporují. Tvrdí, že je na čase učinit konec veškerým tajnostem.“

Karellenův povzdech byl technicky dokonalý, ale nezněl nijak přesvědčivě.

„Ty si to myslíš taky, že ano?“

Otázka byla natolik řečnická, že Stormgren na mu ani neodpověděl.

„Zajímalo by mne, zda si uvědomuješ,“ pokračoval pomalu, „nakolik mi tahle všeobecná situace ztěžuje prací?“

„Mně samotnému to taky nepomáhá,“ odpověděl Karellen ve stejném duchu. „Přál bych si, aby mne lidé přestali brat jako diktátora a měli na paměti, že jsem pouze služebník, snažící se dobře vést koloniální politiku, v jejímž utváření vůbec nemám prsty.“

Stormgren si pomyslel nakolik je to, co řekl Karellen, pravdivé.

„Můžeš alespoň uvést nějaký důvod pro své utajovaní? Nechápeme to, trápí nás to a je to důvod pro nesčetné dohady.“

Karellen se tomu srdečně, hluboce zasmál. Přesně tak, jako by se smál člověk.

„Co se o mně povídá teď? Ještě pořád to, že jsem robot? Raději bych byl změtí elektronek než nějakým stvořením se stovkou končetin — ano, viděl jsem ten obrázek včerejších Chicago Times ! Přemyslím o tom, že si vyžádám originál.“

Stormgren pedantsky sevřel rty. Občas se mu zdalo, ze Karellen bere jeho povinnosti na lehkou váhu.

„Je to příliš vážné ,“ řekl nesouhlasně.

„Můj drahý Rikki,“ řekl mu Karellen, „jenom proto, ze neberu lidstvo příliš vážně, jsem ještě neuplatnil veškerou moc své mentální energie, kterou ovládám!“

Navzdory svému rozladění se Stormgren usmál.

„Tohle mi ale mnoho nepomůže. Teď musím dolů a musím je přesvědčit, že třebaže se lidem neukážeš, nemáš před nimi co skrývat. Nebude to lehká práce. Zvědavost je jednou z dominantních lidských vlastností. Nikdy ji nepotlačíš.“

„Ze všech problémů, které na nás čekaly, když jsme přišli na Zem, je tenhle nejožehavější,“ namítl Karellen. „Věřili jste naši moudrosti v ostatních záležitostech — musíte nám tedy věřit i nyní.“

„ Já ti věřím“ řekl Stormgren, „ale ne Wainwright a jeho následovníci. Můžeš jim snad mít za zlé, že si špatně vyloží tvoji neochotu ukázat se jim?“

Na okamžik zavládlo ticho. Pak se ozval ten slabý zvuk (byl to praskot ?) který mohl být způsoben tím, jak Dohlížitel přesouval své tělo.

„Ty přece víš proč se mne Wainwright a jemu podobní bojí, ne?“ zeptal se Karellen. Jeho hlas byl nyní pochmurný jako ohromné varhany chrlící tóny z vysoké lodi katedrály. „Lidi jako je on najdeš ve všech světových církvích. Vědí, že představujeme rozum a vědu a jakkoliv přesvědčeni mohou být ve své víře, bojí se, že svrhneme jejich bohy ne snad vědomě, ale svým konáním. Věda je schopna zničit víru tím ze ji ignoruje, stejně tak jako tím, že s ní nesouhlasí. Nikdo nikdy nedokázal, že neexistuje Zeus či Thor — a přece dnes už mají jen minimální množství vyznavačů. Wainwright a jeho posluchači se bojí, ze známe pravdu o původu jejich církve. Jak dlouho, přemýšlejí, už pozorujeme lidstvo? Pozorovali jsme Mohammeda zatínajícího hidžru nebo Mojžíše jak dává Židům zákony? Víme, co je nepravdivé na tom, čemu on, věří?“

„A víte ?“ zašeptal Stormgren spíš jen pro sebe.

„To je Rikki, ten strach, který je trápí, třebaže to otevřeně nikdy nepřiznají. Věř mi, nečiní mi žádné potěšení ničit viru lidi, ale všechny církve na světě nemohou být pravdivé a oni to vědí. Dřív nebo později musí člověk poznat pravdu: ale teď na to ještě není čas. Co se týče tajemství, které, jak říkáš, jenom prohlubuje současné problémy — to je záležitost, která je mimo naši kontrolu. Je mi líto, že musíme být tak záhadní, ale máme pro to skutečně vážné důvody. Samozřejmé, pokusím se dostat od mých — nadřízených — zdůvodnění, které by uspokojilo všechny, včetně Ligy za osvobození. Nyní se ale vrátíme k běžné agendě, ano?“