Arthur Clarke - Konec dětství

Karellen natáhl ruku kupředu, aby ukončil spojení.

„Pokračuj samozřejmě v dohledu a všechny zprávy předávej mně. Ale žádným způsobem nezasahuj.“

Když byl Jeff vzhůru, zdálo se, že je stále stejný. George si říkal, že alespoň za tohle by měli být vděční. V jeho srdci ale narůstal strach.

Pro Jeffa to byla jenom hra. Zatím ho to nezačalo děsit. Sen byl jenom snem, ať už byl jakýkoliv. Ve světech, které před ním otevíral spánek, mu už nebylo smutno. To bylo jenom té první noci, když jeho mysl volala Jean, jakýmsi podivnými kanály, které je spojovaly. Teď se do vesmíru, který se před ním otevíral, vydával sám a beze strachu.

Vždy ráno se ho vyptávali a on jim řekl všechno, co si pamatoval. Někdy se mu slova pletla a nedařilo se mu popsat scény, které byly mimo hranice jeho dosavadního poznání. Nejenom jeho poznání, byly daleko mimo hranice poznání a chápání lidstva. Naučili ho nová slova, ukázali mu obrázky a barvy, a pak se snažili být z jeho odpovědí nějak moudří. Často se jim to nedařilo, třebaže v Jeffově mysli byly všechny nové světy dokonale jasné a zřetelné. Nebyl prostě schopen komunikovat o nich se svými rodiči. Přestože některé byly tak jednoduché –

Prostor — žádná planeta, žádná krajina, žádný svět pod nohama. Pouze hvězdy v sametové noci a proti nim obrovské rudé slunce, tlukoucí jako srdce. V jednom okamžiku bylo velké a nekompaktní, pak se pomalu scvrklo a ve stejném okamžiku se rozzářilo, jako by jeho vnitřním plamenům byla dodána nová potrava. Barva byla stále jasnější a jasnější, až se nakonec ustálila na zářivé žluti… a pak se celý cyklus obrátil, hvězda se rozpínala a chladla, stával se z ní rozplizlý hořící mrak…

(„Typická pulsující hvězda nestálé velikosti,“ řekl Rashaverak dychtivě. „Rovněž viděná v nesmírném časovém zrychlení. Nemohu ji přesně identifikovat, ale nejbližší hvězdou, na niž se tento popis hodí, že Rhamsadron 9. Nebo by to mohl být Pharanidon 12.“

„Ať už je to cokoliv,“ odpověděl Karellen, „je stále dál od domova.“

„Dál a dál,“ řekl Rashaverak…)

Mohla to docela dobře být i Země. Na modré obloze, poseté honícími se mraky, viselo bílé slunce. Pevnina se mírně svažovala do oceánu, pěnícího a rozbouřeného prudkými větry. A přesto se nikde nic nepohnulo. Scéna byla ztrnulá, jakoby zachycená na fotografii. A daleko, daleko na obzoru bylo něco, co nemohlo být na Zemi — linie tajemných sloupů, jemně se chvějících, vystupujících z vody a ztrácejících se vysoko na obloze. S dokonalou precizností byly rozmístěny podél rovníku planety. Příliš obrovské na to, aby byly umělé, ale příliš pravidelné na to, aby byly dílem přírody.

(„Sideneus 4 a Pilíře Úsvitu,“ řekl Rashaverak a v jeho hlase byla bázeň. „Dosáhl centra vesmíru.“

„A to jeho pouť sotva začala,“ odpověděl Karellen.)

Planeta byla naprosto plochá. Obrovská gravitace už hodně dávno rozbila do jedné, stejnoměrné úrovně všechny hory jejího divokého mládí, jejichž nejvyšší vrcholy nikdy nepřesahovaly pár metrů výšky. A přesto tam byl život, protože povrch byl pokryt myriádami geometrických vzorců, které se pohybovaly a měnily barvu. Byl to dvourozměrný svět, obývaný bytostmi, jejichž tloušťka nebyla větší než pár zlomků centimetru.

A na jejich obloze bylo slunce, které si ve svých nejdivočejších snech nedovedl představit ani ten nejvášnivější narkoman. Bylo příliš horké, aby bylo bílé, byl to žhnoucí duch na hranicích ultrafialové, spalující své planety radiací, která by byla pro veškeré pozemské formy života smrtelná. Na milióny kilometrů kolem vybuchovaly gejzíry plynu a prachu, planoucí nesčetnými barvami v prudké výhni ultrafialového žáru. Byla to hvězda, proti níž bylo bledé pozemské slunce tak slabé, jako světluška proti slunci v pravé poledne.

(„Hexanerax 2 a konec nám známého vesmíru,“ řekl Rashaverak, „dostalo se tam zatím jen pár našich lodí — a nikdy neriskovaly přistání, protože kdoví, jaký život existuje na takových planetách?“

„Zdá se,“ řekl Karellen, „že vy vědci nejste tak důkladní, jak se všeobecně tvrdí. Jestliže jsou ony vzorce inteligentní, komunikace s nimi by určitě byla velmi zajímavá. Kdoví, zda vůbec mají tušení o třetím rozměru?“)

Byl to svět, který nikdy nepoznal, co je to den a noc, roky, roční období. Na jeho obloze zářilo šest barevných sluncí, takže se neustále střídalo světlo a nikdy nebyla tma. V důsledku srážek a střetů protikladných gravitačních polí planeta cestovala po toboganech a křivkách své nepochopitelně složité oběžné dráhy a nikdy neobíhala po stejné dráze dvakrát. Každý okamžik zde byl unikátní. Postavení, které vůči planetě zaujímalo jejích šest sluncí v tomto okamžiku, se už nikdy nebude opakovat.

A dokonce i tam byl život. Ačkoliv v jednom věku mohla být planeta zcela spálena vnitřními plameny a v druhém zase zmrazená zvenčí, přesto byla domovem inteligence. Velké, mnohočetné krystaly byly shromážděny ve složitých geometrických vzorech, nehybné v období chladu a pomalu narůstající podél tepen minerálů v období tepla. Dokončit jednu jedinou myšlenku jim trvalo tisíce let. Ale to jim nevadilo. Vesmír byl stále ještě příliš mladý a čas se před nimi prostíral donekonečna…

(„Prošel jsem všechny naše záznamy,“ řekl Rashaverak. „O takovém světě nevíme vůbec nic. Ani o takové kombinaci sluncí. Kdyby existoval v našem vesmíru, astronomové by na ně přišli, i kdyby existoval mimo dosah našich lodí.“

„Pak tedy opustil Galaxii.“

„Ano. Tohle už opravdu nemůže být naše Galaxie.“

„Kdoví? Zatím má jenom sny. Když se probudí, je stále týž. Tohle je pouze první stádium. Sami poznáme, až nastane změna.“)

„My už jsme se spolu setkali, pane Greggsone,“ řekl Vládce vážně. „Jmenuji se Rashaverak. Určitě si na mne pamatujete.“

„Ano,“ řekl George. „Na tom večírku u Ruperta Boyce. Já jsem nezapomněl. A myslel jsem si, že se jednou setkáme znovu.“

„Řekněte mi — proč jste požádal o tohle interview?“

„Myslel jsem si, že to víte.“

„Možná ano, ale pomůže nám to oběma, jestliže mi všechno povíte vlastními slovy. Možná vás to trochu překvapí, ale moje neznalost je v určitých ohledech stejná jako vaše.“

George zíral na Vládce zmaten. Tohle ho nikdy nenapadlo. Byl pevně přesvědčen, že Vládci vědí o všem naprosto všechno a že jsou pravděpodobně i zodpovědní za to, co se děje s Jeffem.

„Předpokládám,“ řekl George, „že jste viděli záznamy, které jsem dal psychologovi ostrova, takže o těch snech zřejmě víte.“

„Ano, víme o nich.“

„Nikdy jsem nevěřil tomu, že jsou to pouze výplody fantazie a představivosti dítěte. Je to tak neuvěřitelné, že — já vím, že to zní směšně — to musí být založeno na nějaké existující skutečnosti.“

Nervózně se podíval na Rashaveraka a čekal, zda mu jeho obavy potvrdí nebo popře. Vládce neřekl nic, jen si ho prohlížel svýma velkýma klidnýma očima. Jejich obličeje byly téměř ve stejné úrovni, protože místnost — která byla zřejmě zřízena pro podobná slyšení — měla dvě podlahy a Vládcova masivní židle byla o dobrý metr níž než Georgova. Bylo to přátelské, uklidňující gesto. Těm, kteří o takové setkání žádali, bylo zřídkakdy lehko na duši.

„Ze začátku jsme byli znepokojení, ale ne vyplašení. Když se Jeff probudil, zdálo se, že je úplně normální a že mu jeho sny nijak nevadí. A pak, jedné noci,“ — zaváhal a podíval se váhavě na Vládce. „Víte, nikdy jsem nevěřil v nadpřirozeno. Nejsem vědec, ale myslím si, že všechno má své rozumné vysvětlení.“