Arthur Clarke - Konec dětství

Karellenova žádost, třebaže se dala očekávat od samého počátku existence Kolonie, byla jako výbuch bomby. Každý si byl vědom toho, že to je krizová událost v záležitostech Nových Athén a nikdo zatím nevěděl, zda z toho vzejde dobro či zlo.

Až dodnes Kolonie existovala bez jakéhokoliv zásahu ze strany Vládců. Nechali ji na pokoji, stejně tak, jako ignorovali většinu lidského počínání, pokud nebylo podvratné a neodporovalo jejich morálním zásadám. Nebylo jisté, zda se počínání Kolonie dalo nazvat podvratným. Nebyla to politická komunita, ale reprezentovali přání intelektuální a umělecké nezávislosti. A kdo ví, co z toho může vzejít? Vládci mohli budoucnost Nových Athén vidět mnohem jasněji než její zakladatelé a třeba se jim vůbec nelíbila.

Pokud si tedy Karellen přál vyslat svého pozorovatele, inspektora, či jak by se to dalo nazvat, nedalo se proti tomu nic namítat. Před dvaceti lety Vládci oznámili, že odstranili všechna svá pozorovací zařízení, takže nikdo se nemusí obávat toho, že je sledován. Jenomže pouhý fakt, že tato zařízení existují, stále znamenal, že jestliže si Vládci přejí něco vidět, nic a nikdo se před nimi neschová.

Na ostrově byli i takoví, kteří tuto návštěvu vítali jako příležitost osvětlit jeden z menších problémů psychologie Vládců — jejich vztah k umění. Dívají se na něj jako na dětinskou úchylku lidské rasy? Mají oni sami nějaké formy umění? Jestliže ano, je účel jejich návštěvy čistě estetický, nebo má Karellen méně nevinné motivy?

O všech těchto záležitostech se vedly nekonečné debaty a přípravy byly zatím v plném proudu. O Vládci, který je přijde navštívit, nebylo známo nic, ale dalo se předpokládat, že může v neomezeném množství absorbovat veškeré formy umění. Aspoň se všichni tady o tenhle experiment pokusí a spousta velmi bystrých myslí bude pozorovat reakce své oběti.

Současným prezidentem výboru byl filozof, Charle Yan Sen, ironický, ale v podstatě veselý člověk, kterému nebylo ještě ani šedesát a byl tedy stále ještě plný životní síly. Platón by ho určitě schválil jako filozofa — státníka, ačkoliv sám Sen s Platónem nesouhlasil a podezříval ho z velmi špatné interpretace Sokrata. Byl jedním z ostrovanů, kteří byli vybráni, aby řídili návštěvu a aby ukázali Vládcům, že lidé stále ještě mají nějakou iniciativu a že nejsou, jak on sám to nazval „plně ochočeni“.

Všechny druhy činnosti v Nových Athénách byly řízeny výbory, měřítky opravdové demokracie. Kdosi kdysi definoval Kolonii jako systém vzájemně propojených výborů. Díky trpělivým studiím sociologů a psychologů, kteří byli skutečnými zakladateli Athén, tento systém plně fungoval. Společnost zde nebyla velká, každý se tedy mohl podílet na řízení něčeho a byl tedy občanem v tom nejsprávnějším slova smyslu.

George, jako vedoucí člen umělecké hierarchie, byl rovněž členem uvítacího výboru. Kromě toho měl i svůj vlastní plán. Jestliže Vládci budou chtít studovat Kolonii, bude on studovat je. Jean se to vůbec nelíbilo. Od toho večera u Boyceů cítila vůči Vládcům nezřetelnou zášť, ačkoliv nemohla říct proč. Prosté si přála mít s nimi do činění co nejméně a jednou z příčin, proč ji ostrov přitahoval, byla její naděje získat zde určitou nezávislost. Teď měla strach, že i zde bude její nezávislost ohrožena.

Vládce se dostavil bez doprovodu v obyčejném lidském letadle a tím značně oklamal ty, kteří očekávali okázalou podívanou. Mohl to být docela dobře Karellen sám, protože nikdo nikdy nebyl schopen rozeznat Dohlížitele od ostatních Vládců. Zdálo se, že všichni jsou duplikáty jedné mistrovské formy. Možná, že tomu tak, zásluhou nějakého neznámého biologického procesu, skutečně bylo.

Už po prvním dnu přestali ostrované věnovat oficiálnímu automobilu s návštěvníkem, prohlížejícím si ostrov, přílišnou pozornost. Návštěvníkovo jméno, Thanthalteresco, bylo natolik nevyslovitelné, že mu začali říkat prostě „Inspektor“. Bylo to naprosto adekvátní jméno, protože jeho zvědavost a nadšení pro statistiky byly nenasytné.

Když Charles Yan Sen doprovázel pozdě po půlnoci Inspektora k letadlu, které ho mělo dopravit zpět na základnu Vládců, byl zcela vyčerpán. Inspektor bude tam u nich zcela nepochybné pokračovat v práci celou noc, zatímco jeho pozemští hostitelé už hluboce spí.

Paní Senová svého manžela netrpělivě očekávala. Byli oddaným párem, navzdory jeho zvyku nazývat ji na veřejnosti Xantipa. Ona mu už dlouho hrozila tím, že mu dá vypít pohár bolehlavu, ale naštěstí tento rostlinný nápoj nebyl v Nových Athénách tak běžný jako v těch starých.

„Tak co, je to v pořádku?“ zeptala se manžela, který se posadil k opožděné večeři.

„Myslím, že ano. Ačkoliv člověk nikdy nemůže říct, co se odehrává v těch jejich pozoruhodných myslích. Zcela jistě ho to všechno zajímalo, dokonce i sem tam zalichotil. Mimochodem, omluvil jsem se mu, že jsem ho už dávno k nám nepozval. Řekl, že to docela chápe a vůbec netoužil po tom otloukat si u nás hlavu o strop.“

„Co jsi mu ukázal dnes?“

„Administrativu kolonie a jemu se zřejmě nezdála tak nudná, jako se zdá mně. Ptal se nekonečné množství otázek. O tom, jak vycházíme s financemi, jak získáváme potraviny, jaké máme kvóty porodnosti a tak dále. Naštěstí jsem měl s sebou tajemníka Harrisona a ten měl prozřetelně připraveny všechny Roční přehledy od samého začátku kolonie. Mělas je slyšet, když probírali statistiky. Inspektor si toho hodně vypůjčil a jsem si jistý, že až se s ním setkám zítra, bude na mne schopen zpaměti vybafnout jakoukoliv cifru z těch tlustých knih. Ta jejich mentální kapacita mne někdy uvádí do hrozné deprese.“ Zívl a začal se s nezájmem nimrat v jídle.

„Zítra by to mělo být zajímavější. Jdeme se podívat do škol a Akademie. A pak se pro změnu zeptám na pár otázek já. Chtěl bych vědět, jak Vládci vychovávají své děti — za předpokladu, že nějaké mají.“

To byla otázka, na kterou Charles Yan Sen nikdy nedostal odpověď, přestože v ostatních záležitostech mu Inspektor vycházel vstříc. Nevhodný dotaz vždy obešel pozoruhodným způsobem. A pak jen mluvil, mluvil a mluvil.

K prvnímu opravdu důvěrnému rozhovoru došlo, když odjížděli ze školy, která byla jednou z hlavních chloub Kolonie. Doktor Sen tehdy poznamenal: „Je velkou zodpovědností vychovávat tyto mladé lidi pro budoucnost. Lidské bytosti jsou naštěstí velmi pružné. Musely by být podrobeny velmi špatné výchově, aby na nich byla napáchána permanentní škoda. A i kdyby naše cíle byly chybné, naše malé oběti by je pravděpodobně velmi rychle překonaly. A jak jste viděl, všichni vypadají dokonale šťastně.“ Na chvíli se odmlčel a pak se lišácky podíval na mohutnou postavu vedle sebe. Inspektor byl celý oblečen v jakési stříbřitě lesklé látce, tak aby ani píď jeho těla nebyla vystavena dravým slunečním paprskům. Za tmavými skly viděl doktor Sen velké nepohyblivé oči, pozorující ho naprosto bez emocí. Anebo s emocemi, jimž nebyl schopen rozumět.

„Náš problém s výchovou dětí je zcela určitě — alespoň se domnívám — podobný vašemu, když jste konfrontováni s lidskou rasou. Není tomu tak?“

„Jistým způsobem ano,“ připustil Vládce vážně. „Ovšem dala by se najít lepší analogie, a to v historii vašich koloniálních mocností. Z tohoto důvodu nás vždy velmi zajímalo Římské a Britské impérium. Případ Indie je obzvlášť poučný. Hlavní rozdíl mezi námi a Brity v Indii je v tom, že oni neměli skutečný motiv, aby tam šli — to znamená žádné vědomé cíle. Pokud ovšem nepočítáme takové triviální a dočasné motivy jako obchod či nesnášenlivost s ostatními evropskými velmocemi. Najednou zjistili, že jsou držiteli impéria a přitom nevěděli, co s ním mají dělat. Nikdy pak nebyli šťastní a spokojení, dokud se toho impéria zas nezbavili.“