Arthur Clarke - Konec dětství

„A vy,“ zeptal se doktor Sen, neschopný odolat té příležitosti, „zbavíte se svého impéria, až přijde čas?“

„Bez nejmenšího váhání,“ odpověděl Inspektor.

Doktor Sen tu věc dál nerozváděl. Přijížděli k Akademii, kde shromáždění pedagogové čekali na to, aby si vyzkoušeli svou moudrost na opravdovém, živém Vládci.

„Tak, jak by vám řekli i moji vážení kolegové,“ začal profesor Chance, děkan Univerzity v Nových Athénách, „našim hlavním cílem je udržovat mysl našich lidí v pohotovosti a umožnit jim, aby si uvědomili všechny své možnosti. Mimo tento ostrov,“ — jeho gesto naznačilo a zároveň odsoudilo zbytek glóbu — „lidská rasa ztratila svou iniciativu. Mají mír, mají všeho dostatek, ale nemají žádné obzory.“

„Ale tady, samozřejmě…?“ přerušil ho Vládce mírně.

Profesor Chance, který vůbec neměl smysl pro humor a navíc si toho faktu nebyl vědom, se na svého návštěvníka podezřívavě podíval.

„Tady,“ pokračoval, „netrpíme starou utkvělou představou, že mít volný čas je něco špatného. Ale myslíme si, že nestačí, aby člověk pouze pasivně přijímal zábavu, která mu je předložena. Každý na tomto ostrově má ambici, která se dá velmi jednoduše shrnout. Je to dělat něco, ať už je to jakkoliv malé a nevýznamné, lépe než ti ostatní. Je to samozřejmě ideál, kterého jsme zatím nedosáhli, ale už samotný fakt, že máme nějaký ideál, je v tomto moderním světě velmi důležitý.“

Nezdálo se, že by Inspektor s touto myšlenkou nějak nadšeně souhlasil. Odložil svůj oděv, ale stále ještě měl na očích tmavé brýle, přestože v aule bylo pouze velmi slabé osvětlení. Děkan si pomyslel, zda jsou fyziologicky nezbytné, nebo zda je to pouze kamufláž. Absolutně znemožňovaly už tak těžkou úlohu — číst myšlenky Vládce. Nezdálo se ale, že by měl nějaké námitky proti vyzývavým poznámkám nebo proti kritice politiky Vládců vůči Zemi.

Děkan chtěl svoje útoky ještě vyhrotit, když vtom se do debaty zapojil profesor Sperling, vedoucí vědeckého oddělení.

„Jak jistě víte, pane, velkým problémem naší kultury je názorová neshoda mezi uměním a vědou. Rád bych věděl, co si o tom myslíte vy? Myslíte si, že názory umělců jsou nenormální? Že jejich práce — nebo impuls k ní — je pouze důsledek hluboce zakořeněné psychologické nespokojenosti?“

Profesor Chance si významné odkašlal, ale Inspektor ho předešel.

„Bylo mi řečeno, že všichni lidé jsou do určité míry umělci, takže každý je schopen něco vytvořit, i když třeba jen na velmi nízké úrovni. Ve vaší škole jsem si například všiml, jaký důraz je kladen na sebevyjádření v malování, kreslení, modelování. Ten impuls se zdál být univerzální, dokonce i u těch, kteří jsou jasně předurčeni k vědecké dráze. Takže, jestli jsou všichni umělci nenormální a všichni lidé jsou umělci, máme zde zajímavý sylogismus….“

Všichni čekali, že svou myšlenku dokončí. Ale když jim to došlo, uvědomili si, že Vládci umí být dokonale taktní.

Inspektor přežil koncert symfonického orchestru bez úhony, což se nedalo říct o mnoha lidských posluchačích v obecenstvu. Jediným kusem, který se všem líbil, byla Stravinského „Symfonie žalmů“; zbytek programu byl až agresivně modernistický. Ale ať už na to měl každý jakýkoliv názor, představení bylo vynikající, protože chvála Kolonie, že má ve svém orchestru ty nejlepší hudebníky světa, nebyla nepravdivá. A mnozí skladatelé se dokonce prali o čest, aby jejich dílo bylo zahrnuto do programu, třebaže pár cyniků poznamenalo, zda to vůbec bude čest. Protože každý věděl, že Vládci nemusí hudební tóny vůbec slyšet.

Zřejmě tomu tak nebylo, protože po skončení koncertu Thanthal-teresco vyhledal tři přítomné skladatele a pochválil jejich, jak to sám nazval „velkou genialitu“. Odešli s potěšeným, ale poněkud zmateným výrazem.

George Greggson nedostal šanci setkat se s Vládcem dřív než třetího dne. Divadlo připravilo dvě jednoaktovky, skeč světoznámého herce a baletní sekvenci. Všechny tyto kusy byly předvedeny skutečně precizně a slova jednoho kritika — „Nyní se skutečně přesvědčíme o tom, zda Vládci umějí zívat“ — se ukázala jako falešná. Inspektor se dokonce několikrát zasmál, a to na správných místech.

A přesto si nikdo nemohl být ničím jistý. Mohl sledovat představení pouze svým rozumem a logikou a jeho vlastní podivné emoce přitom zůstaly zcela nedotčeny. Skutečnost, že reagoval navenek správně a vydával patřičné zvuky na patřičných místech, ještě nic nedokazovala.

Ačkoliv George vybrali, aby s Inspektorem promluvil, nepodařilo se mu to. Po představení si vyměnili pouze pár zdvořilostních slov a pak návštěvník odešel. Bylo zhola nemožné promluvit si s ním o samotě bez doprovodu. George šel domů naprosto zklamán. Vůbec si nebyl jistý tím, co by vlastně řekl, i kdyby k tomu měl příležitost, ale věděl, že by konverzaci určitě stočil na Jeffa. Teď už svou příležitost nadobro ztratil.

Měl z toho špatnou náladu celé dva dny. Inspektorova návštěva zatím skončila. Ani ho nenapadlo zeptat se na něco Jeffa a chlapec musel o celé věci velmi dlouho přemýšlet, než s tím za Georgem přišel sám.

„Tati, ty znáš Vládce, který nás přišel navštívit?“

„Trochu,“ odpověděl George zamračeně.

„Víš, on k nám přišel do školy a já jsem ho slyšel, když mluvil s učiteli. Nevím, co si s nimi povídal, ale poznal jsem ten hlas. Byl to ten, který ke mně mluvil tehdy, když přišla ta velká vlna.“

„Jsi si tím docela jistý?“

Jeff chvíli váhal.

„Docela ne, ale jestli to nebyl on, byl to nějaký jiný Vládce. Nevěděl jsem, jestli mu mám poděkovat. A on už je teď pryč, viď?“

„Ano,“ řekl George. „Obávám se, že ano. Ale možná budeme mít jinou příležitost. Teď běž hezky do postele jako hodný chlapec a s tímhle si nedělej starosti.“

Když Jeff odešel a Jenny už také spala, Jean přišla k Georgovi a opřela se mu lokty o kolena. George tento sentimentální Jeanin zvyk neměl rád, ale snažil se to nedávat moc najevo. Zašpičatil kolena co nejvíc a doufal, že Jean tak moc dlouho nevydrží.

„Co si o tom myslíš teď?“ zeptala se ho Jean unaveným hlasem. „Věříš, že se to opravdu stalo?“

„Ano, stalo se to,“ odpověděl George. „Ale možná si děláme zbytečné starosti. Všichni rodiče by na našem místě byli vděční — a já jsem samozřejmě také vděčný. Vysvětlení je, že Vládci se zajímají o Kolonii a sledují ji pomocí přístrojů — navzdory slibu, který lidem dali. Předpokládejme, že jeden z nich ostrov právě sledoval a viděl, že se blíží ta obří vlna. A je docela přirozené, že varoval někoho, kdo byl v nebezpečí.“

„Nezapomeň na to, že znal Jeffovo jméno. Ne, to nebyl ostrov, koho sledovali. To my jsme sledováni. Je na nás něco zvláštního, co přitahuje jejich pozornost. Vím to od toho večírku u Ruperta. Je zajímavé, jak se náš život mezitím změnil.“

George se na ni podíval se sympatií, ale nic víc. Je zvláštní, že člověk se může změnit v tak krátkém čase. Měl ji rád. Dala mu dvě děti a byla součástí jeho života. Ale co zůstalo z lásky, kterou George Greggson kdysi cítil k přízračné Jean Morellové? Jeho láska se nyní dělila mezi Jeffa a Jenny na jedné straně — a Caroll na straně druhé. Nebyl si zcela jist, zda Jean o Caroll neví a měl v úmyslu povědět jí o tom dřív, než to udělá někdo jiný. Ale stále nenacházel odvahu.