Arthur Clarke - Konec dětství

„Ano, to má,“ řekl Rashaverak. „Vím, co jste viděl. Viděl jsem to taky.“

„Myslel jsem si to. Ale Karellen přece slíbil, že nás svými zařízeními nikdy nebude sledovat. Proč jste ten slib nesplnil?“

„Nikdy jsem ho neporušil. Dohlížitel řekl, že lidská rasa už nikdy víc nebude pod dohledem. Tento slib jsme dodrželi. Pozoroval jsem vaše děti, ne vás.“

Trvalo několik sekund, než si George uvědomil, co Rashaverakova slova naznačují. Pak se z jeho tváří pomalu vytratila barva.

„Vy myslíte…?“ zalapal po vzduchu. Ztratil hlas a musel několikrát polknout. „ Co tedy proboha jsou moje děti?“

„To je právě to,“ řekl Rashaverak slavnostně, „co se pokoušíme zjistit.“

Jeniffer Anne Greggsonová ležela na zádech s očima pevně zavřenýma. Už dlouho je neotevřela a už nikdy je neotevře, protože zrak pro ni byl, stejně tak jako pro většinu tvorů v temných hlubinách oceánu, zbytečný. Uvědomovala si svět, který ji obklopoval a uvědomovala si toho mnohem víc.

Díky jakýmsi nepochopitelným kličkám vývoje jí z jejího krátkého dětství zůstala jedna záliba. Vždy se jí líbilo její chrastítko. Teď vydávalo svůj zvuk bez přestávky, v jakémsi podivném, neustále se měnícím rytmu. Právě ten zvuk vzbudil Jean a přivedl ji do dětského pokoje. Nebyl to ale pouze zvuk chrastítka, který způsobil, že začala křičet a volat George.

Byl to pohled na ono jasně zářivé chrastítko. Jeniffer Anne ho neměla v postýlce. Vznášelo se ve vzduchu, asi půl metru nad zemí, bez jakékoliv opory, zatímco dítě klidné leželo, s buclatými prstíky pevně propletenými dohromady a s úsměvem na tváři. Vypadalo dokonalo šťastně a spokojeně.

Začalo později, ale dělalo rychlé pokroky. Za chvíli dohoní svého bratra, protože toho má poznat mnohem méně.

„Udělali jste dobře,“ řekl Rashaverak, „že jste na její hračku nesahali. Myslím, že byste s ní stejně nedokázali pohnout. Ale kdyby se vám to podařilo, mohla by se rozzlobit. A netuším, co by se mohlo stát pak.“

„Nemůžeme tedy dělat vůbec nic?“ zeptal se George nepřítomně.

„Nebudu vám lhát. Můžeme je pouze pozorovat a studovat. Ale nemůžeme nijak zasahovat, protože to sami nechápeme.“

„Co tedy máme dělat? A proč se tahle věc stala právě nám ?“

„Musela se někomu stát. Není na vás nic výjimečného, nic, co by první neutron, který začíná reakci v atomové bombě, odlišovalo od ostatních neutronů. Někde to muselo začít. Mohl posloužit kterýkoliv jiný neutron — stejně tak jako místo Jeffreye to mohl být kdokoliv jiný na světě. Říkáme tomu úplný průnik. Teď už před vámi nemusíme mít žádné tajnosti a já jsem tomu velmi rád. Vůbec jsme nevěděli, kdy a kde to na Zemi začne — až tehdy, čistě náhodou, jsme se setkali na večírku u Ruperta Boyce. A tehdy jsem poznal, že děti vaší ženy budou první.“

„Ale my jsme tehdy ještě nebyli svoji. Dokonce jsme ani — “

„Ano, já vím. Ale mysl slečny Morrelové byla, byť jen na okamžik, kanálem, který propustil informaci, již nikdo z žijících lidí nemohl vědět. Mohla vycházet pouze z jiné mysli, těsně s ní spjaté. Skutečnost, že to byla mysl ještě nenarozeného člověka, není podstatná, protože čas je mnohem mocnější, než si myslíte.“

„Začínám to chápat. Jeff tyto věci ví — vidí jiné světy a mohl tedy říct, odkud pocházíte. A Jean nějak zachytila jeho myšlenky, přestože ještě nebyl na světě.“

„Ano, tak nějak to je — blíž pravdě se zřejmě nikdy nedostanete. V lidské historii bylo mnoho lidí s nevysvětlitelnými schopnostmi, které překračovaly prostor i čas. Až na několik výjimek tyto své schopnosti nechápali a jejich pokusy o vysvětlení byly nesmyslné. Hodně jsem o tom přečetl!

Existuje jedna analogie, která je — hm, podnětná a snad i pomáhá pochopit. Ve vaší literatuře jsem se s ní často setkával. Představte si, že mysl každého člověka je ostrov, obklopený mořem. Zdá se, že každý je izolován, ale ve skutečnosti jsou všechny spojeny pevným podložím, z něhož vyrůstají. Kdyby zmizely oceány, byl by to konec ostrovů. Všechny dohromady by tvořily jeden kontinent a individualita každého z nich by byla pryč.

To, čemu říkáte telepatie, je něco podobného. Ve vhodných podmínkách mohou jednotlivé mysli splynout a jedna sdílí obsah druhé. Když jsou pak opět osamocené, mohou mít na svůj zážitek vzpomínky. Ve své nejvyšší formě tato moc není podřízena obvyklým hranicím prostoru a času. Proto Jean mohla zachytit zkušenosti svého ještě nenarozeného syna.“

Následovalo dlouhé ticho a George zmateně bloudil ve svých myšlenkách. Všechno to pomalu začínalo dostávat tvar. Byl to neuvěřitelný tvar, ale měl svou vlastní vnitřní logiku. A vysvětloval — jestli se toto slovo dá použít pro něco tak nevysvětlitelného a nepochopitelného — všechno, co se stalo od toho večera u Ruperta Boyce. Uvědomil si, že teprve nyní chápe Jeanin předchozí zájem o všechno nadpřirozené.

„Co tuhle věc začalo?“ zeptal se Rashaveraka. „A kam to vůbec povede?“

„To je něco, na co neznáme odpověď. Ve vesmíru existuje mnoho ras a některé z nich tyto síly objevily dlouho předtím, než jste tu byli vy anebo my. Dlouho vyčkávaly, až se s nimi spojíte. Právě teď nastal čas.“

,A jak zapadáte do tohoto obrazu vy?“

„Tak jako většina lidí, i vy jste nás zřejmě vždy považoval za své pány. Ale my ničím takovým nejsme. Nikdy jsme nebyli ničím jiným než strážci, konajícími povinnost, jež nám byla uložena — silami, které jsou nad námi. Tuto povinnost lze jen stěží definovat. Snad by se dala přirovnat k úloze porodních babiček u velmi těžkého porodu. Pomáháme na svět přivést něco nového a zázračného.“

Rashaverak zaváhal, na okamžik se dokonce zdálo, že neví, jak má pokračovat.

„Ano, jsme porodní báby. Ale my sami jsme neplodní .“

V tom okamžiku George věděl, že je přítomen tragédii, daleko přesahující jeho vlastní. Bylo to neuvěřitelné, ale bylo tomu tak. Navzdory veškeré své moci a schopnostem, byli Vládci chyceni v jakési evoluční slepé uličce. Jejich rasa byla velká a vznešená, téměř v každém ohledu daleko převyšující lidskou, ale neměli žádnou budoucnost a byli si toho vědomi. Tváří v tvář této skutečnosti se Georgovi jeho vlastní problémy najednou zdály být triviální.

„Teď už vím, proč jste pozorovali Jeffreye. Byl něco jako pokusné morče.“

„Ano, přesně tak, jenomže celý ten experiment je mimo naši kontrolu. My jsme ho nezačali, jen jsme se pokoušeli pozorovat jej. Nezasahovali jsme do něj, s výjimkou případů, kde to bylo nezbytné.“

Ano, vzpomněl si George, tehdy ta vlna. Nikdy by nedovolili, aby byl ten vzácný exemplář zničen. Pak se zastyděl sám před sebou. Taková hořkost nebyla na místě.

„Mám už jenom jednu otázku,“ řekl. „Co mám dělat s našimi dětmi?“

„Užijte si jich, dokud ještě můžete,“ odpověděl Rashaverak. „Už vám nebudou patřit dlouho.“

Byla to rada, kterou lze dát kterýmkoliv rodičům, v kterékoliv době, ale nyní v sobě obsahovala takovou hrozbu a hrůzu, jakou nemohla obsahovat nikdy předtím.

Nastal čas, kdy svět Jeffreyových snů už nebyl tak ostře oddělen od jeho denní existence. Už nechodil do školy a pro George a Jean se život naprosto změnil. Tak, jak se měl brzy změnit pro celý svět.