Arthur Clarke - Konec dětství

V to, že Kolonie je odsouzena k zániku, věřilo mnoho lidí. V minulosti, dlouho předtím, než vznikla praktická sociologie, existovalo mnoho nejrůznějších náboženských a filozofických společností. Mnohé z nich zanikly, ale některé přesto přežily. A na zabezpečení dlouhého trvání Nových Athén se podílela ta nejmodernější věda.

Ostrov si za své sídlo vybrali z mnoha důvodů. Pravděpodobně nejdůležitější z nich byl psychologický. Ve věku univerzální dopravy sice oceán neznamenal jako fyzická bariéra vůbec nic, ale přesto poskytoval určitou izolaci. Kromě toho byla omezená rozloha pevniny důvodem pro to, že zde mohlo žít jen určité množství lidí. Maximální populace byla vypočtena na sto tisíc: kdyby zde bylo větší množství obyvatel, všechny výhody malé komunity by byly ztraceny. Jedním z cílů zakladatelů bylo to, že každý člen Nových Athén by měl znát všechny ostatní obyvatele, kteří měli stejné zájmy jako on — a stejně tak jedno či dvě procenta ostatních.

Muž, který byl duchovním otcem Nových Athén, byl Žid. A stejně tak jako Mojžíš, ani on nikdy nevstoupil do země zaslíbené, protože Kolonie vznikla tři roky po jeho smrti.

Narodil se v Izraeli, v národu, který se stal nezávislým jako ten úplně poslední — a proto vlastně trval nejkratší dobu. Konec národní svrchovanosti zde byl prožíván ještě trpčeji než kdekoliv jinde, protože je těžké ztratit sen, kterého bylo dosaženo po staletích boje.

Ben Salomon nebyl fanatik. Filozofii, již se pokoušel uvést do života, ovlivnily v nemalé míře jeho vzpomínky z dětství. Pamatoval si, jaký byl svět před příchodem Vládců a nepřál si, aby se takový svět vrátil. Tak, jako nemálo jiných inteligentních a dobře smýšlejících lidí uvítal všechno, co Karellen udělal pro lidskou rasu, ale přesto byl nešťastný z Dohlížitelových konečných plánu.

Je možné, - říkal občas sám sobě, že navzdory své nesmírné inteligenci a té nejlepší vůli Vládci lidem nerozumějí a dělají hroznou chybu? Předpokládejme, že si ve své altruistické vášni reformovat svět neuvědomili, že tím ničí i lidskou duši.

Úpadek už začal, ale jeho první symptomy bylo ještě obtížné rozeznat. Salomon nebyl umělec, ale měl vztah k umění a vytříbené smysly a věděl, že jeho věk nemůže v žádné oblasti konkurovat tomu, co bylo vytvořeno v minulých staletích! Možná, že až pomine šok ze setkání s civilizací Vládců, situace se zlepší. Ale možná ne, a proto by se s tím mělo něco dělat. Uskutečnit nějakou pojistnou politiku.

Nové Athény byly touto politikou. Jejich založení stálo dvacet let času a milióny liber — což byla relativně triviální částka z celkového světového bohatství. Po dobu prvních patnácti let se nestalo téměř vůbec nic, všechno se uskutečnilo během posledních pěti.

Salomonův úkol by byl nesplnitelný, kdyby se mu o rozumnosti svého plánu nepodařilo přesvědčit pár nejslavnějších světových umělců. Sympatizovali s ním, ne proto, že to bylo důležité pro lidskou rasu, ale protože udeřil přímo na jejich ego. Svět je poslouchal a dal jim jak morální, tak materiální podporu. Pod záštitou těchto okázalých soudobých talentů pak začali pracovat skuteční tvůrci Kolonie.

Společnost sestává z lidských jedinců, jejich chování a osudy jsou nepředvídatelné. Nikdo nemůže říci, kteří jedinci zemřou v určitém čase, ale přesto (jak už dávno zjistily pojišťovací společnosti) se dá s povážlivou přesností určit celkový počet úmrtí.

Existují jiné, daleko přesnější zákony, s nimiž na začátku dvacátého století přišli matematici Weiner a Rashavesky. Tvrdili, že takové události jako ekonomické krize, výsledky závodů ve zbrojení, stabilita sociálních skupin, politické volby a tak dále, se dají analyzovat přesnými matematickými metodami. Velkou potíží byl enormní počet proměnných, z nichž mnohé bylo těžké definovat numerickými pojmy. Člověk nemohl nakreslit pár křivek a pak říct: „Dosáhneme-li tohoto bodu, znamená to válku.“ Stejně se nedalo počítat s takovými nepředvídatelnými událostmi jako je sebevražda klíčové osobnosti nebo důsledky nového vědeckého objevu. A už vůbec ne s přírodními katastrofami jako zemětřesení, záplavy a jiné, které mohly mít velký vliv na počet obyvatelstva a jednotlivé sociální skupiny.

Přesto člověk, díky znalostem trpělivě shromažďovaným během posledních sta let, dokázal mnohé. Úloha by byla neřešitelná bez pomoci obřích počítačů, které ve zlomku sekund prováděly práci tisíců lidských pracovníků. V době plánování Kolonie byla tato pomoc využita na maximum.

Přesto měli zakladatelé Nových Athén k dispozici pouze půdu a klima, v němž rostlina, kterou si přáli vypěstovat, mohla, nebo i nemusela růst. Jak Salomon sám poznamenal: „Talenty máme, teď můžeme jen prosit o ducha.“ V tomto umělecky koncentrovaném prostředí přece musí něco vzniknout. Nic není víc stimulující než konflikt myslí stejných zájmů.

Doposud tento konflikt vyprodukoval světově proslulé výsledky v hudbě, literární kritice a oblasti filmu. Bylo ještě příliš brzy na to, aby tyto výsledky byly vidět na pozadí historie a aby se dalo konstatovat, zda se splnily naděje iniciátorů, upřímně se snažících obnovit lidskou pýchu nad tím, co lidstvo samo dokáže. Malířství stále ještě pokulhávalo, což jenom podporovalo názor těch, kteří tvrdili, že dvourozměrné formy umění nemají žádnou perspektivu.

Dokonce i sochy tohoto období byly pohyblivé. Když člověk pozoroval poutavý obsah a křivky děl Andrewa Carsona, měnily se mu před očima podle složitých, lidskou myslí stěží pochopitelných vzorů. Carson tvrdil, že oživil nepohyblivé, sto let staré skulptury a tím zasnoubil sochařství s baletem. A bylo na tom něco pravdy.

Co se týče hudebního experimentování Kolonie, to se týkalo především „časového rozpětí“ hudby. Jaká je nejkratší nota, kterou je lidská mysl schopná zaznamenat — anebo ta nejdelší, ještě předtím než začne být nudná? Dá se tento experiment ovlivnit použitím různých hudebních nástrojů? O těchto problémech hudebníci diskutovali donekonečna a jejich argumenty nebyly jen čistě akademické. Výsledkem bylo pár nanejvýš zajímavých kompozicí.

Své nejúspěšnější experimenty Nové Athény prováděly v oblasti animovaného filmu, kde byly téměř neomezené možnosti. V tomto nejpohyblivějším druhu umění bylo sto let od doby Walta Disneye stále ještě mnohé zanedbáno. Na jedné straně stáli ti, kteří produkovali ilustrace nerozlišitelné od fotografií — a na druhé ti, kteří ilustraci stále chápali jako abstraktní kresbu.

Největší zájem a největší pobouření vzbuzovala svou prací skupina vědců a umělců, která toho zatím vykonala nejméně. Byla to skupina pracující na „totální identifikaci“. Jejich počínání jen odpovídalo vývoji v oblasti filmu. Nejprve zvuk, pak barva, pak stereoskopie, pak Cinerama, která přišla s filmy, jen těžko odlišitelnými od skutečnosti. A pokračování tohoto vývoje? V konečném stádiu by diváci měli zapomenout, že jsou diváky a měli by se stát součástí akce. K dosažení tohoto cíle bylo třeba zapojit všechny smysly a bude-li to nezbytné, použít i hypnózu. Mnoho lidí věřilo tomu, že se tento projekt podaří uskutečnit. Člověk se pak bude moci alespoň na chvíli stát někým jiným, nebo se může zúčastnit neuvěřitelného dobrodružství. Dokonce by mohl být rostlinou nebo zvířetem, kdyby tvůrci dokázali zachytit smyslové vjemy různých živočichu. A když pak program skončí, divák bude mít vzpomínku, tak živou, jako jakoukoliv jinou zkušenost ze skutečného života, neodlišitelnou od reality samotné.