Arthur Clarke - Konec dětství

Máme vládu tvořenou Výborem osmi direktorů, zastupujících výrobu, energii, praktickou sociologii, umění, ekonomii, vědu, sport a filozofii. Nemáme žádného stálého prezidenta. Tento úřad zastávají jednotliví direktoři po sobě, vždy na období jednoho roku.

V současné době máme něco přes padesát tisíc obyvatel, což je trochu méně, než je požadované optimum. Proto jsme rádi, když k nám chce přijít někdo nový. A samozřejmě, máme určitý nedostatek. Nejsme zcela soběstační, co se týče odborně specializovaných talentů.

Tady na ostrově se snažíme zachránit umělecké tradice lidstva. Nechováme žádné nepřátelství vůči Vládcům, chceme prostě jít svou vlastní cestou. Když zničili staré národy a spolu s nimi i způsob života, který člověk znal od počátku své historie, smetli spolu se špatnými věcmi i mnoho dobrých. Svět je nyní nevýrazný, kulturně mrtvý. Od doby, co Vládci přišli, nebylo vytvořeno nic nového. Důvody jsou zřejmé. Není za co, ani pro co bojovat, existuje příliš mnoho rozptýlení a zábavy. Uvědomujete si, že dennodenně se na vás různými televizními a rozhlasovými kanály chrlí nějakých pět set hodin vysílání? Kdybyste vůbec nemuseli chodit spát, byli byste schopni ve dne v noci sledovat pouze dvacetinu toho všeho! Není divu, že z lidí se stávají pasivní měkkýši — absorbující, ale nic netvořící. Víte že, průměrný sledovací čas jednoho člověka je nyní tři hodiny denně? Brzy lidé vůbec nebudou žít své vlastní životy. Jejich celodenní náplní se stane sledování nejrůznějších seriálů v televizi!

Tady v Athénách má zábava své pevně stanovené místo. Kromě toho, je to živá zábava! Herec či jakýkoliv umělec zde ví, co to znamená dokonalá divácká účast. Máme také velmi dobrý symfonický orchestr. Možná patří mezi nejlepší na světě.

Ale nechci vás o ničem přesvědčovat. Obvykle zde potenciální noví obyvatelé zůstanou na několik dní a seznamují se s místem a vším, co k němu patří. Jestliže se rozhodnou, že se k nám připojí, podrobí se souboru psychologických testů, které jsou naší hlavní obranou. Asi třetina žadatelů je odmítnuta, obvykle z důvodů, které na nich na první pohled nejsou zřejmé a které by navenek nevadily. Ti, kteří projdou, jdou domů. Mají dostatečně dlouhý čas k urovnání veškerých záležitostí. Pak se k nám připojí natrvalo. Někdy si to přece jen rozmyslí, ale to se stává jen velmi zřídka a téměř vždy je to zaviněno nejrůznějšími důvody mimo jejich vlastní vůli. Naše testy jsou nyní prakticky stoprocentně spolehlivé. Lidé, kteří jimi projdou, jsou lidé, kteří sem opravdu chtějí přijít.“

„A co když si to někdo rozmyslí později?“ zeptala se Jean opatrně.

„Pak může odejít. To není žádný problém. Jednou či dvakrát se to už stalo.“

Následovalo dlouhé ticho. Jean se podívala na George, prohrabujícího se ve svých knírech, momentálně populárních v uměleckých kruzích. Pokud za sebou nemusí spálit všechny mosty, nedělá si starosti. Kolonie vypadá jako zajímavé místo a rozhodně není tak bláznivá, jak se obávala. A dětem se to tu bude líbit. A to je, koneckonců, to nejdůležitější.

Nastěhovali se o šest týdnů později. Jednopatrový domek byl malý, ale čtyřčlenné rodině, která nepočítá s tím, že jich bude víc, úplně stačil. Jean v domku našla všechny základní čas a práci šetřící vymoženosti. S mírným zděšením si však prohlížela kuchyni. Myslela si, že i tady je normální, že člověk prostě vytočí číslo Potravinového centrálu, počká pět minut a pak dostane jídlo, které si vybral. Jakékoliv. Individualita, to je jedna věc, pomyslela si Jean, ale tohle už by mohlo být příliš. Co když jim budu muset nejenom vařit, ale také tkát plátno a šít šaty? Ale žádný kolovrátek mezi myčkou na nádobí a mikrovlnnou troubou nenašla, takže to snad nebude tak zlé…

Zbytek domu vypadal dost pustě a syrově. Byli jeho prvními nájemníky a nějaký čas bude trvat, než se jeho aseptická novost změní v útulnost a pohodlí. Děti ten proces zcela jistě dostatečně urychlí. Malý Jeffrey už doplatil na své experimentování v koupelně, protože nevěděl, že existuje základní rozdíl mezi vodou z kohoutku a slanou mořskou vodou. (Jean o jeho pokusu naštěstí nevěděla.)

Oknem, na něž stále ještě nestihla dát záclony, se Jean podívala na Kolonii. Bylo to krásné místo, nemělo chybu. Dům stál na západním svahu nízkého kopce, který dominoval ostrovu, na kterém nebyla žádná jiná vyvýšenina. Asi dva kilometry od domu jako nůž protínal vodu spojovací tunel, vedoucí na Spartu. Skalnatý ostrov se svým vulkanickým vrcholem byl takovým kontrastem ke klidnému ostrovu Athény, že pohled na něj ji vždy vylekal. Myslela na to, jak si vědci mohou být jisti tím, že kráter nezačne znovu soptit a nezabije je tu všechny žhavou lávou.

Její pohled upoutala postava na bicyklu, namáhavě jedoucí vzhůru po svahu a držící se ve stínu palem. Byl to George, vracející se z práce. Bylo načase přestat snít a začít něco dělat.

O chvíli později uslyšela kovový náraz a pomyslela si, jak dlouho jim oběma bude trvat, než se na bicyklu naučí pořádně jezdit. Tohle byl další neočekávaný aspekt života na ostrově. Osobní vozy nebyly povoleny a kromě toho ani nebyly potřebné, protože ta největší vzdálenost, kterou by člověk musel urazit, nebyla delší než patnáct kilometrů. Byla zde různá veřejná vozidla — nákladní automobily, sanitky, požární vozy — ale s výjimkou skutečně naléhavých případů nejezdily rychlostí vyšší než padesát kilometrů za hodinu. Výsledkem bylo to, že obyvatelé Athén měli spoustu pohybu, nepřecpané ulice — a žádné dopravní nehody.

George svou ženu letmo políbil a pak klesl s úlevným vydechnutím do nejbližšího křesla.

„Uf! Každý mne na tom kopci předhonil. Jsou na to zřejmé zvyklí. Už jsem ztratil deset kilo.“

„Jaký jsi měl dnes den?“ zeptala se Jean svou povinnou otázku. Doufala, že George nebude příliš unaven a že jí pomůže s vybalováním.

„Velmi dobrý. Samozřejmě, že z lidí, s nimiž jsem se seznámil, si nepamatuju ani polovinu, ale byli všichni velmi milí. A divadlo je tak dobré, jak jsem doufal. Příští týden začneme pracovat na Shawově hře „Zpět k Metuzalémovi“ a já budu mít na starosti celou scénu a provedení. Bude to změna, když teď nebudu mít k dispozici spoustu lidí, kteří mi ustavičně radili, co a jak mám dělat. Myslím, že se nám to tady bude líbit.“

„Navzdory těm bicyklům?“

George sebral veškerou svou zbývající energii a usmál se. „Ano,“ řekl. „Za pár týdnů ani nebudu vědět, že tu nějaký kopec je.“

Ve skutečnosti tomu nevěřil — ale byla to pravda. Trvalo další měsíc, než Jean přestala postrádat automobil a než zjistila, co všechno se dá dělat ve vlastní kuchyni.

Nové Athény nepoznaly takový přirozený a spontánní růst jako pradávné město, jehož jméno nesly. Všechno v Kolonii bylo předem pečlivě naplánováno a byl to výsledek mnohaletého studia a práce skupiny velmi vzdělaných lidí. Byla to mlčky předložená výzva politice a moci Vládců. Nejdříve si byli sponzoři Kolonie více než zpola jistí, že Karellen jim jejich plány rychle překazí, ale Dohlížitel neudělal nic, vůbec nic. Ale to nic neznamenalo. Karellen má přece spoustu času a nemusí na odvetný protiúder pospíchat. Anebo si je jistý tím, že projekt je tak či tak odsouzen k záhubě a že tedy nemusí podnikat žádná opatření.