Arthur Clarke - Konec dětství

(„No nazdar,“ zašeptal Reuter směrem k BBC. „Máme štěstí. Dnes učiní velmi důležité prohlášení. Já už na to mám nos.“)

„Existují další důvody, proč jsme lidskou rasu odkázali k životu pouze na Zemi. Dívejte se.“

Světlo pohaslo a zmizelo. Ve středu se vytvořila mléčná mlha. Rozplynula se do kolotoče hvězd — spirální mlhoviny, viděné z bodu daleko za tím nejvzdálenějším sluncem.

„Žádné lidské oči tenhle pohled ještě nikdy neviděly,“ řekl Karellenův hlas ze tmy. „Díváte se na svůj vlastní vesmír, ostrovní galaxii, jíž je vaše Slunce členem. Tohle je pohled ze vzdálenosti půl milionu světelných let.“

Dlouho bylo ticho. Pak Karellen pokračoval a v jeho hlase bylo slyšet něco, co se nedá přesně nazvat lítostí, ale ani opovržením.

„Vaše rasa ukázala pozoruhodnou neschopnost řešit problémy, které se týkají vaší poměrně malé planety. Když jsme sem přiletěli, byli jste téměř na samém pokraji sebezničení silami, které vám dala věda. Bez našeho zásahu by dnes Země byla radioaktivním peklem.

Nyní máte svět míru a jednotné rasy. Brzy budete dostatečně civilizovaní na to, abyste svou planetu řídili sami, bez naší pomoci. Mohli byste se eventuelně podílet i na řešení problémů celé sluneční soustavy. Ale umíte si vůbec představit, jak byste se s tímhle mohli vyrovnat?“

Mlhovina se rozzářila. Jednotlivé hvězdy ubíhaly dozadu, objevovaly se a mizely jako jiskry padající z krbu. A každá z těch nesčetných jisker byla sluncem, s kdoví kolika světy kroužícími kolem…

„V tomto jednoduchém systému,“ mluvil tiše Karellen, „je osmdesát sedm tisíc milionů sluncí. Tohle číslo dává jen velmi slabou představu o nekonečnosti vesmíru. Kdybyste chtěli přijmout jeho výzvu, byli byste jako mravenci, kteří se pokoušejí spočítat a klasifikovat všechna zrnka písku ve všech pouštích světa.

Vaše rasa, na současném stupni vývoje, nemůže takové výzvě čelit. Jednou z mých povinností bylo chránit vás před silami a mocí, které sídlí mezi hvězdami. Silami, které daleko přesahují všechno, co si jen dovedete představit.“

Přízračná mlhovina se všemi jejími souhvězdími zmizela. Ve velké místnosti se opět rozsvítilo mdlé světlo.

Karellen se otočil k odchodu, slyšení bylo u konce. Ve dveřích se zastavil a otočil se k mlčícímu davu.

„Je to hořké, ale musíte se s tím smířit. Planety můžete jednoho dne vlastnit. Ale hvězdy nejsou pro Člověka.“

Hvězdy nejsou pro Člověka . Ano, určitě je pro ně mrzuté vědět, že brány nebes jsou pro ně zavřeny. Ale musí se naučit dívat se pravdě zpříma do očí, anebo přinejmenším takovému množství pravdy, které jim bude předloženo.

Z osamělých výšin stratosféry se Karellen díval dolů na svět a na lidstvo, které bylo odsouzeno ke svému nedobrovolnému žaláři. Myslel na to, co bude následovat a co z tohoto světa bude jen za několik let od této chvíle.

Nikdy nebudou vědět, jaké měli štěstí. Lidstvo dosáhlo takového štěstí, jako nikdy žádná rasa předtím. Byl to Zlatý věk. Ale zlatá je také barvou slunečního západu, podzimu a pouze Karellenovy uši mohly zachytit první kvílení zimních bouří.

A pouze Karellen věděl, jakou nesmírnou rychlostí se Zlatý věk řítí ke svému konci.

„Podívej se na tohle!“ vybuchl George Greggsori a mával papírem Jean před očima. Navzdory jejím pokusům jej odsunout, přistál přímo na stole se snídaní. Jean z něj trpělivě seškrábla džem a přečetla si nabízenou pasáž. Snažila se přitom co nejvíc dát najevo svůj nesouhlas s obsahem článku. Moc se jí to ale nedařilo, protože často dávala kritikům za pravdu. Obvykle si tyto kacířské názory nechávala pro sebe, v zájmu zachování klidu a míru. George byl dokonale připraven přijmout od ní či od kohokoliv jiného chválu, ale pokud by se odvážila přijít s jakoukoliv kritikou jeho práce, byl by oheň na střeše. Musela by si poslechnout přednášku o svém ignorantství v umění.

Přečetla si recenzi dvakrát a pak to vzdala. Zdálo se jí, že je docela příznivá a taky to řekla.

„Zdá se, že se mu to představení líbilo. Proč tedy nejsi spokojen?“

„Tady,“ vyštěkl George a poklepal prstem doprostřed sloupce. „Jen si to přečti znovu.“

„Odpočinek pro oči poskytovala především delikátní pastelová zeleň na pozadí baletní scény. - No a?“

„Vždyť to přece nebylo zelené! Strávil jsem tolik času než jsem namíchal právě ten odstín modři! A co se stane? Buď to nějaký cvok osvítil úplně špatně, nebo je ten idiot kritik absolutně barvoslepý. Poslyš, jak ta barva vypadala v našem přijímači?“

„Ehm — já se nepamatuji,“ přiznala se Jean. „Drahoušek zrovna začal brečet a já se šla podívat, co se děje.“

„Ach, bože,“ vzdychl George a zdánlivě upadl do zdrceného klidu. Jean věděla, že další výbuch může očekávat každým okamžikem. Když však přišel, byl velmi mírný.

„Vymyslel jsem novou definici pro televizi,“ zamumlal George nešťastně. „Je to zařízení pro absolutní sabotování komunikace mezi umělcem a diváky.“

„A co s tím chceš dělat?“ zeptala se Jean. „Chceš se snad vrátit k živému divadlu?“

„A proč ne?“ odpověděl George. „To je přesně to, na co jsem myslel. Říkal jsem ti přece o tom dopise, co jsem dostal z Nových Athén? Napsali mně znovu. Tentokrát jim odpovím.“

„Skutečně?“ řekla Jean, slabě vzrušena. „Myslím, že je to skupinka bláznů.“

„Nu, to se dá zjistit jednoduchým způsobem. Mám v úmyslu se tam během příštích čtrnácti dní podívat. Myslím si, že literatura, kterou produkují, je docela zajímavá a rozumná. A mají tam pár vynikajících lidí.“

„Jestli si myslíš, že začnu vařit nad ohništěm, nebo se začnu oblékat do kůží, tak si musíš — “

„Ach, nebuď blázen! Ty povídačky jsou čirý nesmysl. Jejich Kolonie má všechno, co potřebují k civilizovanému životu. Neuznávají prostě žádné zbytečnosti, to je všechno. Kromě toho, už je to hezkých pár let, co jsem navštívil Pacifik. Zajedeme si tam teď spolu.“

„Souhlasím s tebou,“ řekla Jean, „ale nechci, aby se z Juniora a Drahouška stali nějací polynéští divoši.“

„Nestanou,“ řekl George, „to ti slibuju.“

Měl pravdu, i když ne tak, jak to myslel.

„Jak jste si určitě všimli, když jste přilétali,“ řekl malý muž na opačném konci verandy, „Kolonie sestává ze dvou ostrovů, spojených umělým tunelem. Tenhle se jmenuje Athény, tomu druhému jsme dali jméno Sparta. Je dost divoký a skalnatý, ale je to báječné místo pro všechny možné sporty.“ Jeho oči se na okamžik zastavily na Georgově břiše a ten se pod jejich pohledem schoulil v rákosovém křesle. „Mimochodem, Sparta je vyhaslá sopka. Alespoň to geologové tvrdí, ha ha!

Ale zpět k Athénám. Jak možná víte, myšlenkou Kolonie je vybudovat nezávislou, pevnou kulturní skupinu se svými vlastními uměleckými tradicemi. Měl bych poukázat na to, že většina našich výzkumů a práce proběhla ještě před tím, než jsme založili Kolonii samotnou. V podstatě je to výsledek výzkumů v oblasti praktické sociologie a jakéhosi neobyčejného komplexu matematiky a já nebudu předstírat, že tomu rozumím. Všechno, co vím, je to, že matematici a sociologové vypočítali, jak velká by Kolonie měla být, kolik typů lidí by měla obsahovat a především, jaké by měla mít uspořádání, aby měla co nejdelší životnost.