Arthur Clarke - Konec dětství

Nepředstírám, že vím, jak se ta informace k nám dostala, anebo kde vznikla. Četl snad někdo Rashaverakovu mysl? I kdyby, sotva by věděl, jaké má ona hvězda číslo v našem hvězdném katalogu. Je to pro mne absolutní záhada a nechávám na lidech jako Rupert, aby ji rozluštili — jestli budou schopni! Já pouze využívám informaci, kterou jsem oním způsobem získal.

O rychlosti lodí Vládců toho víme — díky pozorování jejich odletů — hodně. Sluneční systém opouštějí s tak ohromným zrychlením, že dosáhnou rychlosti světla méně než za hodinu. To znamená, že musí mít k dispozici nějaký pohonný systém, který účinkuje rovnoměrně na každý atom jejich lodi, takže na palubě není nic během okamžiku zničeno. Divím se, proč používají takové ohromné zrychlení, když mají k dispozici celý vesmír a navíc mají spoustu času. Mám teorii, že dovedou určitým způsobem využívat ke startům a brždění energetická pole kolem hvězd. Ale to všechno je jen tak mimochodem…

Důležitým faktem bylo to, že jsem věděl, jak daleko cestují, to znamená, jak dlouho jejich cesta trvá. NGS 549672 je vzdálená čtyřicet světelných let od Země. Lodě Vládců dosahují více než devadesát devět procent rychlosti světla, to znamená, že jejich cesta musí trvat více než čtyřicet let našeho času. Našeho času — a v tom je háček celé té věci.

Možná jsi slyšela o tom, že po dosažení rychlosti světla se dějí podivné věci. Samotný čas začne plynout podle jiných měřítek. Plyne pomaleji, takže to, co na Zemi trvá měsíc, není na lodi delší než pouhý den. Tento fakt je všeobecně znám. Veliký Einstein na něj přišel před více než sto lety.

Udělal jsem základní výpočty podle toho, co víme o Hvězdném poutníku a využil jsem přitom pevně stanovených výsledků teorie relativity. Lodi Vládců nebude cesta k NGS 549672 trvat více než dva měsíce, zatímco na Zemi uplyne něco okolo čtyřiceti let. Vím, že se to zdá být paradoxní a pokud to nechápeš, útěchou ti může být to, že tato teorie mate nejlepší mozky světa od té doby, co s ní Einstein přišel.

Samozřejmě, tento příklad Ti ukazuje část obrazu celkové situace. Jestliže mne Vládci pošlou zpět na Zemi, zestárnu během cesty tam a zpět o pouhé čtyři měsíce. Ale na Zemi zatím uplyne osmdesát let. Takže teď Maio víš, že ať už se stane cokoliv, toto je mé rozloučení s tebou…

Sama víš, že je jen velmi málo pout, která mne zde váží, takže mohu odejít s čistým svědomím. Matce jsem o tom zatím neřekl, nesla by to velmi těžce. Takhle je to lepší. Ačkoliv jsem se od té doby, co zemřel otec, pokoušel dělat výjimky — ach, radši to nebudu rozvádět!

Ukončil jsem svá studia a oznámil jsem, že se z rodinných důvodů stěhuji do Evropy. Všechno jsem dal do pořádku, takže se nemusíš o nic starat.

Jestli jsi tenhle dopis dočetla až sem, myslíš si možná, že jsem blázen, protože je zhola nemožné, aby se někdo dostal do lodi Vládců. Ale já jsem našel způsob. Nestává se to příliš často a po téhle události se to už pravděpodobně nestane vůbec, protože jsem si jistý, že Karellen nedělá stejnou chybu dvakrát. Znáš legendu o dřevěném koni, v němž se řečtí vojáci dostali do Tróje? Ve Starém zákoně je příběh, který má dokonce těsnější spojitost….“

„Určitě vám bude pohodlněji než Jonášovi,“ řekl Sullivan. „Ten tam určitě neměl elektrické světlo ani sanitární zařízení. Také potřebujete spoustu jídla a kyslík. Myslíte, že ho s sebou můžete vzít tolik, aby vystačil v takovém malém prostoru na dva měsíce?“

Poklepal prstem na pečlivé náčrtky, které Jan rozložil po stole. Mikroskop posloužil jako těžítko na jednom konci, kostra jakési prapodivné ryby držela druhý konec.

„Doufám, že kyslík nebude nutný,“ řekl Jan. „Dýchají přece naši atmosféru, třebaže se jim zjevně moc nelíbí. Snad se nestane, že já tu jejich nebudu moct dýchat vůbec. Ale rozhodl jsem se použít narcosamin. Je to naprosto bezpečné. Až odstartujeme, píchnu si injekci, a ta mne uspí na šest týdnů, plus minus několik dní. To už tam skoro budeme. Vlastně mně ani nedělá starosti jídlo a kyslík, jako spíš nuda.“

Profesor Sullivan souhlasně přikývl.

„Ano, narcosamin je bezpečný a dá se nadávkovat naprosto přesně. Ale pamatujte si, že musíte mít po ruce hodně jídla — budete pak mít hrozný hlad a budete slabý jako kotě. Představte si, že zemřete hlady jenom proto, že nebudete mít sílu otevřít si konzervu!“

„Na to jsem myslel taky,“ řekl trochu uraženě Jan. „Vystačím s cukrem a čokoládou.“

„Dobrá, jsem rád, že jste myslel opravdu na všechno a že nejste jako nějaký cvok, který si myslí, že může odejít, když se mu to přestane líbit. Zahráváte si se svým životem a já bych nesnesl pomyšlení, že vám pomáhám spáchat sebevraždu.“

Sebral se stolu kostru a nepřítomně ji držel v ruce. Jan sbalil svůj plánek.

„Všechno, co potřebujete,“ řekl profesor Sullivan, „je snadno dostupné a měl byste to mít brzy všechno pohromadě. Ale stále ještě máte spoustu času si to rozmyslet-“

„Nerozmyslím si to,“ řekl Jan.

„…uvážil jsem všechna možná rizika a zdá se, že můj plán nemá žádnou trhlinu. Na konci těch šesti týdnů se prostě objevím jako černý pasažér. Do té doby — podle mého času — bude cesta pomalu končit a brzy přistaneme ve světě Vládců.

To, co se stane potom, bude samozřejmě záležet na nich. Zřejmě mě pošlou domů hned příští lodí — ale očekávám, že z jejich světa uvidím alespoň něco. Mám s sebou kameru na čtyřmilimetrový film a spoustu metrů filmu, snad ji budu moci použít. Přinejhorším budu důkazem toho, že člověka nemohou navždy držet v karanténě. Vytvořím precedens, který Karellena přinutí něco v tomto ohledu udělat.

To je všechno, má drahá Maio, co jsem Ti chtěl říci. Vím, že mne nebudeš moc postrádat, řekněme si to upřímně. Já sám připouštím, že vztah mezi námi nebyl nijak hluboký a teď, když ses vdala za Ruperta, jsi s ním určitě šťastná v tom vašem malém království. Alespoň v to doufám.

Takže sbohem a hodně štěstí. Budu se těšit na to, že se setkám s tvými vnuky — řekni jim o mně, prosím tě, ano?“

Tvůj oddaný bratr

Jan

Když to Jan poprvé uviděl, jen stěží uvěřil, že se nedívá na montáž trupu malého dopravního letadla. Kovová kostra byla dvacet metrů dlouhá a dokonale přirozená, obklopená lehkým lešením, na němž se svým nářadím pracovali řemeslníci.

„Ano,“ odpověděl Sullivan na Janovu otázku, „používáme standartní leteckou techniku a většina těch mužů je od leteckého průmyslu. Člověk jen stěží věří tomu, že něco takového může na Zemi žít, viďte? Anebo, že se to najednou může vynořit z vody před vašima očima, tak jak jsem to viděl já.“

Bylo to všechno opravdu fascinující, ale Jan myslel na něco jiného. Jeho oči hledaly v tom obřím skeletu vhodné místo, kam by mohl skrýt svou „rakev s ventilací“, jak to nazval Sullivan. Jedním si byl zcela jist. Co se týče prostoru, bylo ho tam pro tucet takových černých pasažérů.

„Základní práce vypadají téměř ukončené,“ řekl Jan. „Kdy na to začnete dávat kůži? Předpokládám, že tu svou velrybu už máte chycenou, jinak byste asi sotva věděli, jak velkou kostru udělat?“

Sullivan se zdál být jeho otázkou mírně pobaven.