Arthur Clarke - Konec dětství

Jan našel profesora Sullivana v malé, neuklizené místnosti, která vypadala jako dílna, kancelář i laboratoř dohromady. Právě nakukoval mikroskopem do něčeho, co vypadalo jako malá bomba. Pravděpodobně to byla tlaková kapsle, obsahující vzorky podmořského života, které si šťastně plavaly ve svých přirozených životních podmínkách, což znamenalo několikatunový tlak na centimetr čtvereční.

„Nu,“ řekl Sullivan, odtrhuje oči od předmětu svého zájmu, „jak se má Rupert? A co pro vás můžeme udělat?“

„Rupert se má dobře,“ odpověděl Jan. „Srdečně vás zdraví a říkal, že by vás milerád navštívil, kdyby ovšem netrpěl klaustrofobií.“

„No, tady dole, s pěti kilometry vod nad hlavou, by se mu určitě nelíbilo. Mimochodem, vám to nevadí?“

Jan pokrčil rameny.

„Ne víc, než kdybych seděl třeba v letadle. Kdyby se něco stalo, výsledek by byl stejný.“

„Máte k tomu opravdu rozumný přístup, ale je překvapující, jak málo lidí má stejný názor jako vy.“ Sullivan se opět potěšil zvířátky ve svém mikroskopu, pak se na Jana pátravě podíval.

„Velmi rád vám to tu všechno ukážu,“ řekl, „ale musím přiznat, že jsem byl trochu překvapen, když mi Rupert řekl o vaší prosbě. Vy se přece zajímáte o vesmír, ne? K čemu vám může být užitečná naše práce? Netápete snad špatným směrem?“ Pobaveně se zašklebil. „Stejně nechápu, proč jste se tam tak honem, honem chtěli dostat. Nám tady dole bude trvat ještě celá staletí, než bude všechno v oceánech pěkně zmapováno a roztříděno.“

Jan se zhluboka nadechl. Byl rád, že Sullivan o té věci začal mluvit první, protože mu to značně ulehčilo jeho úlohu. Navzdory ichtyologovu posměchu toho měli mnoho společného. Nemělo by být obtížné získat Sullivanovy sympatie a pomoc. Byl to muž s velkou představivostí a fantazií, jinak by nemohl dobývat tento podmořský prostor. Ale Jan i tak věděl, že musí být opatrný, protože žádost, kterou hodlal přednést, byla přinejmenším neobvyklá.

Sebedůvěru mu dával i ten fakt, že i kdyby Sullivan odmítl spolupracovat, určitě by o Janově tajemství nikomu nepověděl. A tady, v malé tiché místnůstce na dně Tichého oceánu, není nebezpečí, že by ho Vládci, ať už měli k dispozici jakékoliv podivné síly, poslouchali.

„Profesore Sullivane,“ začal, „kdybyste se zajímal o oceán, ale Vládci vám zakázali se k němu jen přiblížit, jak by vám bylo?“

„Nepochybně bych se strašně rozčílil.“

„Já jsem si tím také jist. A předpokládejme, že jednoho dne byste měl příležitost dosáhnout svého cíle, aniž by o tom oni věděli. Co byste udělal? Využil byste té příležitosti?“

Sullivan ani na chvíli neváhal.

„Samozřejmě, a nemuseli byste mne přemlouvat.“

Přesně tohle jsem chtěl slyšet! pomyslel si Jan. Teď už nemůže couvnout, pokud se ovšem nebojí Vládců. A já pochybuji o tom, že se vůbec něčeho bojí. Naklonil se dopředu přes neuklízeny stůl a začal mu o všem vyprávět.

Profesor Sullivan byl velmi inteligentní člověk. Ještě než Jan promluvil, jeho rty se sevřely v sardonickém úsměvu.

„Tak takhle je to, že ano?“ řekl pomalu. „Velmi, velmi zajímavé. Tak mi to všechno povězte a hlavně mi nezapomeňte říct, proč zrovna já bych vám měl pomáhat.“

V předchozích stoletích by se na profesora Sullivana dívali jako na velmi drahý a přebytečný luxus. Jeho operace stály přinejmenším tolik, kolik by stála malá válka. A skutečně, dalo se na něj hledět jako na generála, který vede neustálou bitvu proti nepříteli, jenž nikdy neodpočívá. Nepřítelem profesora Sullivana byl oceán a bojoval proti němu zbraněmi tmy a chladu — a především tlaku. Naopak, jeho protivník ovládal velkou inteligenci a měl k dispozici patřičnou techniku. Vyhrál mnoho vítězství, ale oceán byl trpělivý. Měl spoustu času a mohl čekat. Sullivan věděl, že jednoho dne udělá chybu.

Zatím Janovi neřekl, zda se rozhodl tak či onak, ale už věděl, jaká bude jeho odpověď. Byla to příležitost k tomu nejzajímavějšímu experimentu jeho života. Jenom je škoda, že se nikdy nedozví jeho výsledek; ale to se ve vědeckém výzkumu stávalo často. On sám začal několik takových programů — bude trvat desítky let, než budou hotovy.

Profesor Sullivan byl statečný a inteligentní člověk, ale když se ohlížel zpět na svou kariéru, byl si vědom toho, že mu nepřinesla takovou slávu, aby jeho jméno bylo navždy zapsáno do lidských dějin. Teď měl příležitost — nečekanou a mnohem atraktivnější než kdykoliv jindy, aby jeho jméno bylo skutečně zvěčněno v pamětech lidstva. To bylo odjakživa jeho velkou ambicí, kterou by nikdy nikomu nepřiznal. Ale abychom k němu byli spravedliví — pomohl by Janovi i v tom případě, kdyby jeho role v tomto spiknutí měla navždy zůstat tajemstvím.

Co se týče Jana, ten nyní přemýšlel a váhal. Bez jakýchkoliv potíží se dostal až sem. Učinil svůj originální objev, ale zatím nepodnikl žádné aktivní kroky, aby svůj sen obrátil ve skutečnost. Během několika dní se bude muset rozhodnout. Jestliže se profesor Sullivan rozhodne ke spolupráci, bude už těžké couvnout. Bude muset čelit budoucnosti, kterou si vybral, se všemi jejími následky.

To, co za něj konečně rozhodlo, byla myšlenka, že kdyby zmeškal svou neuvěřitelnou příležitost, nikdy by to sobě samému neodpustil. Celý zbytek svého života by strávil ve zbytečné lítosti — a neuměl si představit nic horšího.

Když dostal Sullivanovu odpověď, věděl, že kostky jsou vrženy. Pomalu, protože mu stále ještě zbývalo hodně času, začal urovnávat všechny své záležitosti.

„Drahá Maio! [začínal dopis]. Tohle pro tebe bude — když to řeknu nadneseně — pěkné překvapení. Až dostaneš tento dopis, nebudu už na Zemi. Tím nemyslím, že poletím na Měsíc, tak jako už mnoho jiných přede mnou. Ne. Budu na cestě k domovu Vládců. Budu prvním člověkem, který opustí Sluneční soustavu.

Tenhle dopis dávám příteli, který mi pomáhá. Bude ho mít u sebe, než si bude jistý tím, že můj plán vyšel — anebo alespoň jeho první fáze. Pak už bude příliš pozdě na to, aby Vládci mohli zasáhnout. Pochybuji o tom, že by mne mohl dostihnout jejich povel k návratu. A i kdyby, je nepravděpodobné, že by se loď mohla otočit zpět k Zemi. Kromě toho pochybuji, že bych byl tak důležitý.

Nejprve mne nech vysvětlit, co mne k mému činu vedlo. Víš, že jsem se vždy zajímal o vesmírné lety a vždy jsem se cítil frustrován, že nám lidem není dovoleno létat k jiným planetám, nebo se dozvědět víc o civilizaci Vládců. Kdyby sem nebyli přišli, už bychom určitě létali na Mars a Venuši. Připouštím, že je též možné, že už by naše planeta byla dávno zničena kobaltovými bombami a jinými hromadnými zbraněmi, které existovaly ve dvacátém století. Přesto někdy sním o tom, že lidstvo stojí na vlastních nohou.

Vládci zřejmě mají své důvody pro to, že nás drží na naší planetě a pravděpodobně jsou to velmi pádné důvody. Ale dokonce i kdybych věděl, jaké jejich důvody jsou, pochybuji o tom, že by to nějak změnilo mé vlastní pocity, nebo mé počínání.

Všechno začalo tenkrát na večírku u Ruperta (mimochodem, on o tom neví, třebaže to byl on, kdo mne uvedl na správnou stopu). Pamatuješ se na tu hloupou seanci, kterou připravil a která skončila tím, že ta dívka — zapomněl jsem její jméno — omdlela? Zeptal jsem se, odkud pocházejí Vládci a odpověď byla 'NGS 549672'. Já sám jsem odpověď neočekával a do té doby jsem celou záležitost bral jako žert. Ale když jsem si uvědomil, že je to číslo z katalogu hvězd, rozhodl jsem se na to podívat. Zjistil jsem, že ta hvězda se nachází v souhvězdí Carina a jedním z faktů, které víme o Vládcích je to, že přicházejí z tohoto směru.