Arthur Clarke - Konec dětství

Kromě toho, kdyby se chtěl do něčeho pustit, musel by zajít za knihovníkem Observatoře. Ten příliš dobře znal Jana i jeho zájmy a určitě by se moc vyptával. Jan byl rozhodnut neponechat nic náhodě. Za týden bude mít lepší příležitost. Věděl, že začíná být až moc opatrný, ale tím větší bylo jeho nadšení. Ale obával se výsměchu, stejně tak jako toho, že by mohl být pro Vládce nepohodlný. Kdyby se mu něco stalo, už nikdo jiný by se nedozvěděl to, co ví on.

Za týden poletí do Londýna. Na delegáta byl příliš mladý a nezkušený, ale byl jedním ze tří studentů, kterým se podařilo připojit se k oficiální skupině letící na setkání Mezinárodní astronomické unie. Byly univerzitní prázdniny a bylo by tedy škoda nevyužít příležitosti. Kromě toho Jan nebyl v Londýně už od svého dětství. Věděl, že většina přednášek na kongresu MAU ho vůbec nebude zajímat a že jim snad ani nebude rozumět. Navštíví tedy jen ty přednášky, které se mu budou zdát zajímavé a zbytek času stráví v rozhovorech se stejnými nadšenci jako byl on sám nebo prohlídkami pamětihodností města.

Londýn se během posledních padesáti let hodně změnil. Nyní v něm žily asi jen dva milióny lidí a stokrát tolik strojů. Už to nebyl světový přístav, protože každá část světa si sama vyráběla to, co potřebovala a tím se změnila veškerá struktura obchodu. Existovaly sice druhy zboží, ve kterých zase vynikaly jen některé země, ale to bylo dodáváno přímo letecky. Obchodní trasy, které kdysi spojovaly největší přístavy světa, neměly už žádný význam.

Ale některé věci v Londýně se přece jen nezměnily. City bylo stále centrem administrativy, umění a vzdělání. V tomto ohledu s Londýnem nemohla soutěžit žádná evropská hlavní města — dokonce ani Paříž, která si na toto postavení činila mnoho nároků. Londýňan, který zde žil před sto lety, by stále ještě našel svou cestu, kterou chodíval. Přes Temži bylo sice postaveno pár nových mostů, ale stály na místě starých. Velká pochmurná nádraží zmizela — splynula s předměstími. Ale Parlament byl stále stejný. Nelsonův samotářský pohled se stále upíral dolů na Whitehall a na Ludgate Hill stál chrám svatého Pavla, i když jeho předchozí slávu nyní zastiňovaly novější vysoké budovy.

A před Buckinghamským palácem stále pochodovaly stráže.

„Tohle všechno může počkat,“ pomyslel si Jan. Byly univerzitní prázdniny a on byl spolu se dvěma dalšími studenty ubytován v studentských kolejích. Bloomsbury se během uplynulého století také příliš nezměnilo. Stále to byl ostrov hotelů a nájemních domů, třebaže už ne tak těsně namačkaných na sebe.

Svou příležitost dostal Jan teprve druhý den kongresu. Hlavní přednášky se konaly ve velkém sále Vědeckého střediska, nedaleko Concert Hall, která měla takové zásluhy na tom, že učinila z Londýna hudební metropoli světa. Jan si chtěl poslechnout první přednášku dne, o níž se šeptalo, že naprosto zničí současnou teorii o vzniku planet.

Možná, že ano, ale když Jan o přestávce odešel, byl z toho všeho jen o málo moudřejší než předtím. Rozběhl se raději hledat místnosti, které potřeboval.

Nějaký šprýmař umístil Královskou astronomickou společnost do horního poschodí vysoké budovy a její členové to jenom uvítali, protože jim to poskytovalo velkolepý výhled přes Temži na celou severní část města. Zdálo se, že tam nikdo není. Jan — svíraje v ruce svou členskou kartu pro případ, že by se ho někdo vyptával — našel knihovnu bez obtíží.

Trvalo mu téměř hodinu, než našel to, co potřeboval, a než se naučil, jak zacházet s obrovským hvězdným katalogem s milióny hesel. Když skončil, slabě se chvěl a byl rád, že nikdo není nablízku a nevidí jeho nervozitu.

Položil katalog zpět a dlouho tiše seděl, zíraje do řad svazků před sebou. Pak tiše vyšel do prázdných chodeb, kolem kanceláře sekretářky (kdosi tam byl a usilovně balil knihy) a dolů po schodech. Výtahu se vyhnul, přestože byl otevřený a prázdný. Původně si chtěl poslechnout ještě jednu přednášku, ale ta teď nebyla důležitá.

Zamířil na nábřeží a sledoval Temži na její pomalé pouti do moře. Jeho myšlenky stále ještě zmateně vířily. Pro člověka přivyklého ortodoxní vědě bylo těžké přijmout důkaz, který měl nyní v rukou. Nemůže si být jist jeho stoprocentní pravdivostí, ale pravděpodobnost je velmi vysoká. Pomalu kráčel po nábřeží a srovnával si v hlavě fakta.

Zaprvé: Nikdo tehdy u Ruperta nemohl vědět, že položí onu otázku. On sám to také nevěděl. Byla to pouhá spontánní reakce na okolnosti. Proto si nikdo nemohl připravit odpovědi předem a mít ji ve svém vědomí.

Za druhé: NGS 549672 neznamenalo pro obyčejného člověka, s výjimkou astronomů, vůbec nic. Hvězdný katalog byl sice dokončen už před půl stoletím, ale jeho existence byla známa pouze pár tisícům specialistů z oboru. A žádný z nich nemohl jen tak nahodile říct, kde se ta či ona hvězda ve vesmíru nachází.

Ale — a to bylo za třetí, a přišel na to teprve teď — ta malá, nevýznamná hvězda NGS 549672 byla přesně tam, kde měla být. V srdci souhvězdí Carina, na konci oné zářící stopy, kterou Jan viděl před pouhými několika nocemi. Stopa vedoucí ze sluneční soustavy do hlubin vesmíru.

Byla to neuvěřitelná shoda. NGS 549672 tedy musí být domovem Vládců. To, že přijme tento fakt, znamená, že budou rozbity všechny jeho představy o vědeckých metodách. Dobrá — ať tedy jsou. S tímto faktem se bude muset smířit. Rupertův fantastický experiment se dotkl doposud neznámého zdroje vědomostí.

Rashaverak? To by mohlo být to nejpravděpodobnější vysvětlení. Vládce sice nebyl v kruhu, ale to je zanedbatelná maličkost. Jana nezajímal mechanismus parapsychiky, zajímal ho pouze výsledek.

O NGS 549672 toho bylo známo pouze velmi málo. Nic, co by ji odlišovalo od miliónu dalších hvězd. Ale katalog udával její velikost, souřadnice a spektrální typ. Jan bude muset pátrat dál a bude muset udělat několik základních výpočtů. Pak bude vědět, alespoň přibližně, jak daleko je domov Vládců od Země.

Otočil se od Temže zpět k bělostně zářícím fasádám Vědeckého střediska. Na jeho obličeji se rozprostřel pomalý úsměv. Vědění je moc — a on je jediným člověkem na Zemi, který ví, odkud Vládci přišli. Jak této vědomosti využije, zatím nevěděl. Bude odpočívat v jeho mysli a čekat na svůj osudový okamžik.

Lidská rasa nadále odpočívala v dlouhém, bezmračném létě míru a blahobytu. Přijde vůbec ještě někdy zima? To bylo nemyslitelné. Konečně nastal věk rozumu, předčasné vítaný vůdci Francouzské revoluce už před dvěma a půl stoletími. Teď už o něm nebylo pochyb.

Mělo to samozřejmě i pár nedostatků, ale ty byly všeobecně ignorovány. Jen velmi staří lidé si například byli vědomi toho, že noviny, které jsou ráno co ráno tištěny počítačem v každé domácnosti, jsou velmi nudné. Neexistovaly krize, které byly v minulosti příčinou obrovských titulků. Pryč byly záhadné vraždy, matoucí policii a budící v miliónech srdcí morální odsouzení, které často bylo jen potlačovanou závistí. Vždyť vraždy nebyly ve skutečnosti nikdy zajímavé: bylo to pouze přestoupení hranice a ve zločinu mohla být spatřována pouze nezákonnost. Teď existovaly přístroje, které byly schopné rozeznat sebemenší stopu a vnesly neuvěřitelnou paniku mezi lidi porušující zákon. To byla přesně ta věc, se kterou Vládci, znalí mnohého, ale ne všeho z lidské psychologie, počítali. Vše bylo perfektně vyjasněno, a toho strýček Sam nebyl schopen dosáhnout za celého svého působení. Velmi mnoho zařízení, která byla v lidských rukou, bylo pod přísnou kontrolou. Například projektor Ruperta Boyce nemohl pracovat mimo hranice rezervace, tak jako Rupert a Maia nemohli překročit svůj stín.