Arthur Clarke - Konec dětství

„To ti věřím,“ řekl Karellen suše. „Našel jsi v tom škváru něco?“

„Ano — jedenáct jasných případů částečného průniku a dvacet sedm pravděpodobných. Materiál je ale natolik selektivní, že jej nemůžeme použít. A důkazy jsou beznadějně smíchány s mysticismem — prvotním poblouzněním lidské mysli.“

„A jaký má Boyce přístup k tomu všemu?“

„Předstírá, že je nezaujatý a skeptický, ale kdyby v tyto jevy neměl nějakou podvědomou víru, určitě by jejich studiem nestrávil takovou spoustu času. Řekl jsem mu to a on připustil, že mám možná pravdu. Rád by našel nějaký přesvědčivý důkaz. Proto už tak dlouho provádí nejrůznější experimenty, přestože předstírá, že to jsou pouze hry.“

„Jsi si jistý tím, že tě nepodezřívá, že tvůj zájem není více než čistě akademický?“

„Zcela jistý. Boyce je v mnoha ohledech až pozoruhodně primitivní a přímočarý. Proto je také jeho bádání v této oblasti dost patetické. Není třeba, abychom si na něj dávali nějaký zvláštní pozor.“

„Dobře. A ta dívka, co omdlela?“

„To je nejdůležitější bytost v celé záležitosti. Jean Morrelová byla zcela jistě kanálem, jímž informace procházely. Ale je jí dvacet šest let — soudě podle veškerých našich předchozích zkušeností je příliš stará na to, aby měla přímý kontakt sama. Musí to být tedy někdo, kdo je s ní těsně spjat. Závěr je zřejmý. Už nám nezbývá mnoho let. Musíme ji převést do Kategorie Purpur. Pravděpodobně je tou nejdůležitější žijící lidskou bytostí.“

„Ano. Udělám to. A co onen mladý muž, který položil tu otázku? Byla to čistá zvědavost nebo měl nějaký jiný motiv?“

„Dostal se na večírek pouze náhodou — jeho sestra se právě provdala za Ruperta Boyce. Nikdy předtím se s žádným z hostů nesetkal. Jsem si jistý, že jeho otázka nebyla předem promyšlená, byla inspirovaná nezvyklou situací — a pravděpodobně i mou přítomností. Vezmeme-li tato fakta v úvahu, není tedy vůbec překvapující, že jednal tak, jak jednal. Jeho velkým zájmem je astronautika. Je tajemníkem skupiny vesmírných letů na Univerzitě v Kapském městě a zřejmé se chce věnovat životnímu studiu této oblasti.“

„Jeho kariéra by mohla být zajímavá. Mimochodem, co myslíš, že udělá a co my uděláme s ním?“

„Nepochybně se bude snažit si ten údaj ověřit. Ale neexistuje způsob, kterým by mohl potvrdit přesnost oné informace a kvůli jejímu přinejmenším zvláštnímu zdroji ji stěží zveřejní. A i kdyby, mělo by to nějaký vliv na naše zájmy?“

„Musím obě situace pozorně zvážit,“ odpověděl Karellen. „Ačkoliv podle směrnic nesmíme odhalit, kde se nachází náš domov, neexistuje způsob, kterým by tato informace mohla být použita proti nám.“

„Taky si to myslím. Rodricks má informaci, o jejíž pravdivosti musí pochybovat a která je mu z praktického hlediska k ničemu.“

„Ano, zdá se, že je to tak,“ řekl Karellen, „ale raději si tím nebudeme příliš jistí. Lidské bytosti jsou pozoruhodně vynalézavé a často velmi vytrvalé. Nikdy není bezpečné je podceňovat. Bude zajímavé pozorovat kariéru pana Rodrickse. Musím o tom ještě přemýšlet.“

Rupert Boyce si tím lámal hlavu. Když jeho hosté odešli, prudčeji než obvykle odsunul stolek na jeho místo v rohu. Mírné alkoholické opojení mu bránilo v tom, aby učinil nějakou analýzu toho, co se přihodilo. Měl utkvělou ideu, že se stalo něco velkého a výjimečného a pomyslel si, zda by to uměl prodiskutovat s Rashaverakem. Pak ho napadlo, že by to mohlo být netaktní. Konec konců, byl to jeho švagr, kdo způsobil celý problém a Ruperta Jan zas tak moc nezajímal. Ale byla to Janova chyba? Byla to vůbec něčí chyba? S pocitem viny si Rupert uvědomil, že to přece byl jeho pokus. Rozhodl se, že na celou záležitost zapomene.

Možná by mohl něco udělat, kdyby se našla poslední strana Ruthiných zápisků, ale ta ve zmatku zmizela. Jan tvrdil, že je nevinný a Rashaveraka mohli těžko podezřívat. A nikdo z nich si přesně nepamatoval, co kotouč vlastně vyhláskoval, až na to, že se nezdálo, že by to dávalo vůbec nějaký smysl…

Osobou, která byla nejbezprostředněji zasažena, byl George Greggson. Nemohl zapomenout na pocit hrůzy, když se Jean složila do jeho náručí. Její náhlá bezmocnost ji během okamžiku proměnila ze zábavné společnice v objekt jeho péče a starostlivosti. Ženy často omdlévaly — aniž by to daly předem najevo — a muži na to různě reagovali. Jeanin kolaps byl zcela spontánní, ale nemohl být lépe naplánován. V tom okamžiku, jak si George později uvědomil, učinil jedno z nejdůležitějších rozhodnutí ve svém životě. Navzdory svým podivným zájmům a podivným přátelům byla Jean ta pravá dívka pro něj. Neměl v úmyslu nadobro zavrhnout Naomi, Joy či Elsu — nebo jak se vlastně jmenovala, aha, Denise, ale nastal čas, aby už to konečně s někým myslel vážně a natrvalo. Nepochyboval o tom, že Jean s ním bude souhlasit, protože její city byly zřejmé od samého začátku.

Za jeho rozhodnutím bylo ještě něco jiného, ale George si toho nebyl vědom. Zážitek z dnešní noci v něm oslabil jeho pohrdání a skepticismus vůči Jeaniným zvláštním zájmům. Nikdy by to nepřiznal, ale bylo tomu tak — a odstranilo to tu poslední bariéru mezi nimi.

Podíval se jak Jean leží, stále ještě bledá, ale už při smyslech, ve sklopeném sedadle letadla. Pod nimi byla naprostá tma, nad nimi hvězdy. George vůbec nevěděl, kde se momentálně nacházejí — a ani se o to nestaral. To bylo záležitostí robota, který je bezpečně dopraví domů a přistane, jak ukazovala palubní kontrolka, za padesát sedm minut. Jean mu oplatila úsměv a jemně vyprostila svou ruku z jeho. „Nech mne trochu vydechnout,“ řekla tiše a promnula si prsty. „Už jsem docela v pořádku, opravdu.“

„Co myslíš, že se vlastně stalo. Pamatuješ si něco?“

„Ne — mám absolutní okno. Slyšela jsem Jana, jak se ptá tu svou otázku a pak až, když jsi nade mnou udělal ten rozruch. Jsem si jistá, že to byl nějaký druh transu. Konec konců — “

Odmlčela se a pak se rozhodla, že Georgeovi neřekne, že tohle se jí stalo už předtím. Věděla, jaký má na tyhle věci názor a nechtěla ho trápit, či ho dokonale odradit.

„Konec konců — co?“ zeptal se George.

„Ach, nic. Zajímalo by mne, co si o celé té záležitosti myslel Vládce. Poskytli jsme mu pravděpodobně víc materiálu, než se dočetl ve všech těch knihách.“

Slabě se otřásla a pak zavřela oči.

„Já se Vládců bojím, Georgi. Nemyslím tím, že jsou zlí, nebo něco takového. Jsem si jistá, že to myslí dobře a že pro nás chtějí jen to nejlepší. Ale kdoví, jaké jsou jejich skutečné plány?“

George pokrčil rameny.

„Tohle lidi zajímá od doby, co Vládci přiletěli na Zemi. Prý nám to řeknou, až na to budeme připraveni — a já naštěstí nejsem zvědavý. Kromě toho ti chci říct něco mnohem důležitějšího.“ Obrátil se k Jean a chytil ji za ruce.

„Co kdybychom zítra zašli do Archívu a podepsali smlouvu na — řekněme — pět let?“

Jean se na něj upřeně podívala jestli to myslí vážně. Pak řekla: „Raději na deset.“

Jan čekal na svou příležitost. Neměl kam spěchat a potřeboval přemýšlet. Téměř jako by se bál něco podniknout, aby tu fantastickou naději, kterou živil ve své mysli, příliš rychle nezničil. Proč byl tak nerozhodný, přece nesnil.