Arthur Clarke - Konec dětství

„JAJSEMVSICHNI,“ hláskoval kotouč a pak se vrátil na místo.

„Já jsem všichni,“ opakoval Rupert. „To je typická odpověď. Vyhýbavá, ale povzbudivá. Pravděpodobně znamená, že tu není nic jiného než naše kombinovaná mysl.“ Na chvíli se odmlčel, evidentně přemýšleje o své další otázce. Pak znovu promluvil do prázdna.

„Máš pro někoho z nás vzkaz?“

„Ne,“ odpověděl kotouč rychle.

Rupert se rozhlédl kolem.

„Je to na nás, někdy sdělí nějakou informaci, ale dnes musíme sami klást otázky. Chce někdo začít?“

„Bude zítra pršet?“ zeptal se George rychle.

Kotouč začal okamžitě kmitat mezi „ANO“ a „NE“.

„To je ale hloupá otázka,“ nesouhlasil Rupert. „Měl jsi se zeptat, jestli bude pršet tady. Někde přece může pršet, jinde ne. Nedávejte otázky, na které může být neurčitá odpověď.“

George se cítil náležitě zahanben. Rozhodl se, že další otázku raději nechá někomu jinému.

„Jaká je moje oblíbená barva?“ zeptala se Maia.

„MODRA,“ přišla rychlá odpověď.

„Ano, správně.“

„To také nic nedokazuje. Nejméně tři lidi u stolu to vědí,“ namítl George.

„Jaká je oblíbená barva Ruth?“ zeptal se Benny.

„CERVENA.“

„Je to pravda, Ruth?”

Ruth vzhlédla od svých zápisků.

„Ano, je. Ale tohle přece Benny ví a sedí v kruhu.“

„Já to přece nevím,“ ohradil se Benny.

„To bys tedy měl — už jsem ti to říkala tolikrát.“

„Podvědomá paměť,“ zamumlal Rupert. „To se stává často. Ale, prosím vás, nemohli byste klást nějaké inteligentnější otázky? Když to tak dobře začalo, nechci, aby nám to selhalo.“

Bylo to zvláštní, ale samotná trivialita onoho jevu začala George zajímat. Byl si jist, že to nemá žádné nadpřirozené vysvětlení, jak řekl Rupert. Kotouč prostě reagoval na jejich podvědomé svalové pohyby. Ale tento fakt samotný byl velmi zajímavý a podivný. Nikdy by nevěřil tomu, že získají tak pohotové a přesné odpovědi. Jednou zkoušel, zda je možné, aby on sám kotouč donutil vyhláskovat svoje jméno. Dostal „G“, ale to bylo všechno, zbytek byl naprostý nesmysl. Přišel k závěru, že je naprosto nemožné, aby jeden člověk pohyboval kotoučem podle sebe a ostatní o tom nevěděli.

Po hodině a půl měli hromadu odpovědí. Některé z nich byly docela dlouhé. Tu a tam se vyskytla chyba v pravopise nebo podivná gramatika, ale to bylo zanedbatelné. Ať už bylo vysvětlení jakékoliv, George byl přesvědčen o tom, že on sám vědomě výsledkům nepomáhá. Několikrát, když kotouč hláskoval slovo, se snažil ovlivnit další písmeno a tím i smysl celé zprávy. Ale kotouč vždy šel zcela neočekávaným směrem a hláskoval něco úplně jiného. Někdy se zdálo, ale to jenom proto, že tu nebyly žádné pauzy označující začátek a konec slov, že zpráva vůbec nedává smysl — dokud nebyla úplně celá a Ruth ji pak mohla přečíst.

Celá ta záležitost vzbudila v Georgeovi vzrušující dojem, že jsou v kontaktu s nějakou nezávislou, odhodlanou myslí. A přesto o tom neměli žádný důkaz. Některé z odpovědí byly velmi nejasné. Co si člověk například mohl myslet o:

VERVCLOVEKAPRIRODAJESTEBOU.

Ale někdy měly odpovědi až zarážející pravdu:

PAMATUJTEZECLOVEKNENISAMBLIZKOCLOVEKAJEZEMEDRUHYCH.

Tohle přece ví každý, ale mohli si být jisti, že odpověď poukazovala přímo na Vládce?

George se začal cítit velmi ospalý. Je nejvyšší čas vypravit se domů, pomyslel si. Je to sice velmi poutavé, ale nevede to k ničemu a brzy bych toho mohl mít po krk. Rozhlédl se okolo stolu. Benny vypadal, jako by si myslel to samé. Maia a Rupert byli mírně skleslí a Jean — ta to brala vážně celou tu dobu. Její výraz dělal Georgeovi starosti. Vypadalo to téměř jako by se bála pokračovat, ale zároveň jako by se bála přestat.

Zbýval pouze Jan. George napadlo, co si asi myslí o výstřednostech svého švagra. Mladý inženýr byl celou tu dobu zticha, nekladl žádné otázky, ani se nedivil nad odpověďmi. Zdálo se, že studuje pohyb kotouče jako by to byl pouze zajímavý fyzikální jev.

Rupert se násilím probral z letargie, do níž upadl. „Tak, poslední otázku a necháme toho,“ řekl, „a co ty, Jane? Zatím ses neptal vůbec na nic?“

Kupodivu, Jan vůbec nezaváhal. Zdálo se, že si svou otázku vybral už dávno předtím a jen čekal na svou příležitost. Podíval se na mohutné tělo Rashaveraka a pak zvolal pevným, rozhodným hlasem:

„Která hvězda je sluncem Vládců?“

Rupert hvízdl údivem. Maia a Benny nereagovali vůbec. Jean zavřela oči a zdálo se, že spí. Rashaverak se naklonil kupředu a pozoroval kotouč přes Rupertovo rameno.

A kotouč se začal pohybovat.

Když se opět vrátil na své místo do středu, chvíli bylo ticho. Pak se Ruth zmateným hlasem zeptala:

„Co to znamená NGS 549672?“

Nikdo jí neodpověděl, protože ve stejném okamžiku George rozčileně vykřikl:

„Pomozte mi někdo s Jean. Obávám se, že omdlela!“

„Ten člověk Boyce,“ řekl Karellen, „pověz mi o něm něco.“

Dohlížitel samozřejmě nepoužil tato slova a myšlenky, které ve skutečnosti vyjádřil, byly mnohem dokonalejší. Lidský pozorovatel by slyšel krátký výbuch rychle modulovaných zvuků, něco jako vysoce rychlostní Morseův přístroj v akci. Třebaže bylo pořízeno mnoho nahrávek s řečí Vládců, nepodařilo se ji rozluštit, protože byla velmi složitá. A i kdyby se někomu podařilo naučit se jednotlivé články jejich jazyka, nikdy by nemohl Vládcům v jejich normální konverzaci stačit, protože mluvili velmi rychle.

Dohlížitel pro Zemi stál zády k Rashaverakovi a pozoroval úchvatné panorama Velkého kaňonu, do jehož deset kilometrů vzdálených terasovitých stěn se plnou silou opíralo slunce. Dolů do hlubin kaňonu se plazil malý osobní vláček a Karellen si pomyslel, kolik lidských bytostí se stále ještě chytá jakékoliv příležitosti vyžívat se v primitivním chování. Kdyby chtěli, mohli by přece dna kaňonu dosáhnout v nepatrném zlomku času a v mnohem větším pohodlí. A oni se přesto raději nechají vláčet přes kameny v tom podivném vozítku a po kolejích, které jsou pravděpodobně stejně nebezpečné, jak nebezpečně vypadají.

Karellen učinil sotva postřehnutelný pohyb rukou. Impozantní panorama zmizelo z obrazovky a zanechalo po sobě pouze šedavou prázdnotu neproniknutelné hloubky. Opět na něj dolehla realita jeho úřadu a jeho postavení Dohlížitele.

„Rupert Boyce je trochu zvláštní charakter,“ odpověděl Rashaverak. „Jeho profesí je dohlížet na zvěř v jedné důležité sekci Hlavní africké rezervace. Je docela výkonný a o svou práci se zajímá. Má na starosti oblast o rozloze několika tisíc čtverečních kilometrů, proto jsme mu zapůjčili jedno z našich patnácti přenosových zařízení, samozřejmě s náležitými pojistkami. Je to shodou okolností jediné s plným projekčním vybavením. Nechali jsme mu jej, protože je prý může velmi vhodně využít.“

„Jaké byly jeho argumenty?“

„Chtěl se ukázat různým divokým zvířatům, aby si na něj zvykla, takže až mezi nimi bude skutečně fyzicky přítomný, nenapadnou ho. Docela se to osvědčilo u zvířat, která spoléhají spíš na zrak než na čich. Kromě toho jsme měli k zapůjčení přístroje i další důvod.“

„Je ochotnější ke spolupráci?“

„Přesně tak. Původně jsem se s ním zkontaktoval proto, že má jednu z nejlepších světových knihoven týkajících se parapsychologie a podobných jevů. Zdvořile, ale rozhodně je odmítl půjčit mimo dům, takže mi nezbývalo nic jiného než ho navštívit. Do dneška jsem přečetl asi polovinu jeho knihovny. Je to opravdu zkouška odvahy.“