Arthur Clarke - Konec dětství

Nyní se zdálo, že se světlo pohybuje pomaleji, ale to bylo pouze díky perspektivě. Ve skutečnosti loď stále nabírala na rychlosti. Stopa lodi, řítící se ke hvězdám, se začínala zkracovat. Jan věděl, že tuto událost sleduje spousta dalekohledů na Zemi, protože vědci se pokoušejí odhalit tajemství pohonu lodí Vládců. Na toto téma už byla publikována spousta prací. Nemůže být pochyb o tom, že Vládci si je určitě s velkým zájmem přečetli.

Přízračné světlo pomalu mizelo. Už to byla jenom zanikající čára, směřující k srdci souhvězdí Carina. Tam někde byl domov Vládců, ale mohla to být kterákoliv z tisíce hvězd v oné části vesmíru. Její vzdálenost od slunečního systému se nedala určit.

Bylo po všem. Třebaže loď stěží začala svou pouť, pro lidského pozorovatele už nebylo viditelné vůbec nic. Ale v Janově mysli stále planula vzpomínka na její zářící dráhu. Planula jako pochodeň, která nikdy nemůže uhasnout, pokud on sám má ambice a touhy.

Večírek skončil. Téměř všichni hosté se vznesli vzhůru k obloze a nyní se vraceli do svých domovů, rozesetých po celém povrchu zeměkoule. Pár hostů ale zůstalo.

Jedním z nich byl Norman Dodsworth, básník, který se opil, ale byl natolik při smyslech, že raději šel ven, dřív než mohl udělat nějakou výtržnost. Ležel roztažený na trávníku a doufal, že ho brzy ráno vzbudí nějaká hyena. Z praktických důvodů se s ním už tedy nedalo počítat.

Dalšími zbylými hosty byli George a Jean. Nebyl to Georgeův nápad, on sám chtěl letět domů. Neschvaloval přátelství mezi Rupertem a Jean, i když ne z obvyklého důvodu. George byl pyšný na to, jaký má praktický a vyrovnaný charakter a považoval zájem, který v tomto věku vědy a rozumu svedl Ruperta a Jean dohromady nejenom za dětinský, ale také za dost nezdravý. To, že někdo stále ještě má, byť sebemenší, víru v nadpřirozeno, se mu zdálo nenormální a to, že zde nalezl Rashaveraka, otřáslo jeho vírou ve Vládce.

Nyní bylo zřejmé, že Rupert si naplánoval nějaké překvapení zřejmě s Jeaninou pomocí. George zachmuřeně rezignoval před jakýmkoliv nesmyslem, který měl přijít.

„Vyzkoušel jsem spoustu věcí, ale nakonec jsem se rozhodl pro tohle,“ řekl Rupert hrdě. „Velkým problémem je zde zmírnit tření, abychom dostali naprosto neomezenou svobodu pohybu. Starodávný naleštěný stůl a otáčení skleničkou taky nejsou špatné, ale já raději vsadil na modernější metodu. A tady je výsledek. Vezměte si židle — jsi si jistý tím, že se k nám nechceš připojit, Rashy?“

Zdálo se, že Vládce chvíli váhá. Pak zavrtěl hlavou (naučil se tenhle zvyk až tady na Zemi? napadlo George).

„Ne, děkuji,“ odpověděl. „Budu se raději jen dívat. Možná příště.“

„Nu, dobrá, máš ještě spoustu času změnit své rozhodnutí.“ Opravdu? pomyslel si George dívaje se pochmurně na hodinky. Rupert své přátele shromáždil kolem malého, ale masivního stolku, dokonale kruhového tvaru. Rupert zvedl jeho plastikový povrch a odkryl lesknoucí se záplavu těsně namačkaných kuliček. Nemohly spadnout, protože stolek měl mírně zvednutý okraj a George si marně lámal hlavu, k čemu tam asi jsou. Stovky odražených bodů světla vytvářely fascinující a hypnotický obraz a Georgeovi se zdálo, že z toho má mírnou závrať.

Když si všichni přisunuli židle ke stolku, Rupert sáhl dovnitř a vytáhl kotouč o průměru asi deset centimetrů. Položil jej na kuličky.

„Hotovo,“ řekl, „teď na něj položte ruce tak, aby se mohl volně pohybovat.“

George se na celé to zařízení díval s nedůvěrou. Všiml si, že po obvodu stolu jsou v pravidelných intervalech, i když ne za sebou, napsána písmena abecedy. Kromě toho tam byla čísla od jedné do devíti, roztroušená nahodile mezi písmeny a dvě políčka nesoucí nápisy „ANO“ a „NE“. Ta byla na protilehlých stranách stolu.

„Vypadá to tu jako někde u kartářky,“ zabručel. „Divím se, že v tomhle století ještě může někdo takové věci brát vážně.“ Když dal najevo tento svůj malý protest, který byl namířen jak proti Rupertovi, tak proti Jean, bylo mu o trochu líp. Rupert nepředstíral, že má o tenhle jev čistě vědecký zájem. Byl nezaujatý, ale nedůvěřivý. Zato Jean na druhé straně — o tu si George dělal trochu starosti. Zdálo se, že skutečně věří tomu, že existují takové věci jako telepatie či jasnovidectví.

Najednou si George uvědomil, že jeho poslední věta byla také kritickou narážkou na Rashaveraka. Nervózně se ohlédl, ale nezdálo se, že by tím Vládce byl nějak dotčen. To ale neznamenalo vůbec nic.

Všichni nyní zaujali své pozice. Podle směru hodinových ručiček u stolu seděli Rupert, Maia, Jan, Jean, George a Benny Shoenberger. Ruth Shoenbergerová seděla mimo kruh se zápisníkem v ruce. Zřejmě měla proti své účasti ve hře nějaké námitky, což bylo příčinou toho, že Benny pronášel sarkastické poznámky o lidech, kteří stále ještě berou Talmud vážně. Skutečně vypadala, že ráda poslouží jako zapisovatel.

„Nyní poslouchejte,“ začal Rupert, „pro dobro takových skeptiků jako George začneme hned teď. Ať už na tomhle je nebo není něco nadpřirozeného, funguje to. Já osobně si myslím, že to má čistě vědecké vysvětlení. Když položíme ruce na kotouč, snažíme se vyhnout tomu, abychom ovlivnili jeho pohyby, ale nemůžeme se vyhnout zapojení našeho podvědomí. Analyzoval jsem spoustu seancí a přišel jsem na to, že vždy někdo ve skupině věděl nebo se dohadoval — třebaže on sám o tom neměl ani potuchy. Avšak chtěl bych tento experiment provést za těchto — ehm — zvláštních okolností.

Ony Zvláštní okolnosti seděly a tiše je pozorovaly, určitě ne bez zájmu. George napadlo, co si o tom Rashaverak asi myslí. Připadá si stejně jako antropolog pozorující primitivní náboženský rituál? Celá atmosféra byla dost fantastická a George si připadal jako blázen, že se do něčeho takového vůbec pustil.

Jestliže se i ostatní cítili podobně pošetile, dokonale své pocity skrývali. Pouze Jean se červenala, byla rudá vzrušením, ale mohlo to být také vlivem alkoholu.

„Připraveni?“ zeptal se Rupert. „Dobrá, začneme.“ Udělal působivou pauzu a pak, aniž se na kohokoliv obracel, zvolal: „Je tu někdo?“

George cítil jak se kotouč pod jeho prsty slabě zachvěl. Nebylo to překvapující, když uvážil tlak, který na něj vyvíjí šest lidí. Začal opisovat malou osmičku a pak se vrátil doprostřed.

„Je tu někdo? opakoval Rupert. Mnohem konverzačnějším tónem pak dodal: „Někdy to trvá deset až patnáct minut, ale někdy — “

„Jú!“ vydechla Jean.

Kotouč se pohyboval. Začal se širokým obloukem houpat mezi políčky „ANO“ a „NE“. George jen s určitými potížemi potlačil zachechtání. Co by se dělo, kdyby odpověď byla „NE“, pomyslel si. Vzpomněl si na starého klauna: „Nikdo tu není, jenom my kuřátka, páně šediteli.“

Ale odpověď byla „ANO“. Pak se kotouč rychle vrátil doprostřed stolu. Jako by byl živý, vyčkávající další otázku. Navzdory svému vlastnímu přesvědčení to George začalo zajímat.

„Kdo jsi?“ zeptal se Rupert.

Teď nepochybně dojde na písmena. Kotouč se začal pohybovat napříč stolkem jako živá, citlivá věc a hláskoval jednotlivá písmena tak rychle, že George měl někdy problémy udržet na něm prsty. Mohl přísahat, že pohybu kotouče nijak nepomáhá. Rozhlédl se kolem, ale na obličejích svých přátel neviděl nic podezřelého. Byli stejně tak dychtiví a napjatí jako on sám.