Arthur Clarke - Konec dětství

Na Rashaverakovi nebylo nic antropomorfního. Když Vládce viděli nevzdělaní vystrašení divoši v dávné minulosti, mohli se jim z dálky zdát jako lidé s křídly a tak asi vznikl tradiční portrét Ďábla. Zblízka, se ale tento dojem ztrácel. Specifickou zvláštností byly jejich malé rohy (k čemu asi slouží? divil se George), ale jejich tělo nebylo ani lidské, ani nepřipomínalo žádné zvíře žijící na Zemi. Nebyli to ani savci, ani hmyz, ani plazi. Nebylo ani jisté, zda jsou obratlovci! Možná, že je jejich tvrdý povrch vyztužen zvenčí.

Rashaverakova křídla byla složená, takže si je George nemohl prohlédnout, ale jeho ocas, připomínající kus opancéřované hadice, ležel úhledně stočen vedle něj. Slavný ozubec ani nevypadal jako hrot šípu, ale spíš jako velký, plochý drahokam. Snad sloužil ke stejnému účelu jako ptačí ocasní pera — k udržování stability při letu. Z několika málo faktů a domněnek vědci usoudili, že Vládci přišli ze světa s velmi nízkou gravitací a velmi hustou atmosférou.

Ze skrytého reproduktoru najednou uslyšeli Rupertův hlas: „Jean, Georgi! Kde se schováváte. Pojďte k nám dolů. Lidé se začínají bavit.“

„Já bych asi měl jít taky,“ řekl Rashaverak odkládaje knihu na polici. Bylo to pro něj velmi snadné, nemusel se vůbec zvednout z podlahy a George si poprvé všiml, že má dva protilehlé palce a mezi nimi pět prstů. George si pomyslel, že matematický systém založený na čtrnáctce by ho asi moc nebavil.

Rashaverak, když se postavil na nohy, poskytoval impozantní podívanou, třebaže se musel shýbat, aby se neuhodil o strop. Bylo zřejmé, že toto je jeden z důvodů, proč se tak málo setkávají s lidmi.

Během poslední hodiny se dostavilo několik dalších hostů a místnost teď byla zcela plná. Rashaverakův příchod situaci ještě trochu zkomplikoval, protože všichni, kteří byli v přilehlých místnostech, běželi do velké haly, aby si jej mohli prohlédnout. Rupert byl touto senzací viditelně potěšen.

„Pojď sem k nám, Rashy a seznam se s mými přáteli,“ volal na něj. „Posaď se na divan — abys nemusel otloukat strop.“

Rashaverak, s ocasem přehozeným přes rameno, se pohyboval místností jako ledoborec razící si cestu ledovou plání. Když se posadil vedle Ruperta, místnost se najednou zdála být o hodně větší a George si úlevně vydechl.

„Měl jsem pomalu klaustrofobii, když stál vedle nás. Zajímalo by mne, jak k němu Rupert přišel. Vypadá to. že to bude docela zajímavý večírek.“

„Taky je zvláštní, jak ho Rupert na veřejnosti oslovuje. Ale asi mu to nevadí. Je to všechno velice zvláštní.“

„Vsadím se, že mu to vadí. Problém je v tom, že Rupert se až příliš rád chlubí a kromě toho nemá žádný takt. A to mi připomíná to, jak ses s ním bavila!“

„Jak?“

„No, například — jak dlouho jste tady? Jak vycházíte s Dohlížitelem Karellenem? Líbí se Vám na Zemi? Opravdu, drahoušku! Takhle přece nemůžeš s Vládci mluvit!“

„Ale proč ne? Je na čase, aby s tím někdo začal!“ Než se jejich rozhovor zvrhl v hádku, byli vyrušeni Shoenbergerovými a napětí rychle opadlo. Děvčata odešla jedním směrem povídat si o paní Boyceové a muži šli na opačnou stranu a povídali si o tom samém, i když z jiného hlediska. Benny Shoenberger, který patřil k Georgeovým nejstarším přátelům, o ní věděl spoustu informací.

„Prosím tě, nikomu o tom neříkej. Ruth to neví, ale byl jsem to já, kdo ji představil Rupertovi.“

„Myslím si,“ poznamenal George závistivě, „že pro Ruperta je příliš dobrá. Ale třeba to nebude trvat dlouho. Brzy ho bude mít plné zuby.“ Tato myšlenka mu docela zvedla náladu.

„Nevěř tomu! Je nejenom krásná, ale taky chytrá. Je už načase, aby si Ruperta vzal někdo do práce. Myslím, že ona je zrovna ta pravá.“

Oba — Rupert i Maia — nyní seděli vedle Rashaveraka a přijímali hosty. Na Rupertových večírcích se lidé nikdy nebavili společně, ale vždy se vytvořila spousta nezávislých skupinek, bavících se na různá témata. Nyní byli ovšem všichni shromážděni v centru atrakce. George Maiu trochu litoval. Tenhle večer měl patřit jí. Rashaverak ji ale částečně zastínil.

„Poslyš,“ řekl George a ozobával obložený chlebíček, „jak se ten zatracený Rupert dostal k tomu Vládci? O něčem takovém jsem nikdy neslyšel — ale zdá se, že pro něj je to docela normální. Když nás zval, o ničem takovém se ani nezmínil.“

Benny pokrčil rameny.

„To je jen jedno z jeho dalších překvapení. Bude lepší když se ho zeptáš sám. Ale není to poprvé, co se to stalo. Karellen byl přece na večírcích v Bílém domě, v Buckinghamském paláci a — “

„Jenže to je něco jiného! Rupert je přece úplně obyčejný člověk.“

„A možná, že Rashaverak je taky jenom obyčejný Vládce. Ale radši se zeptej přímo jich.“

„To taky udělám,“ řekl George, „hned jak budu mít příležitost mluvit s Rupertem o samotě.“

„No, to budeš muset čekat hezky dlouho.“

Benny měl pravdu, ale večírek vrcholil a on byl trpělivý. Mírná strnulost, kterou Rashaverakův příchod vrhl na celou společnost, už zmizela. Část hostů byla sice stále ještě shromážděna kolem Vládce, ale už se začaly vytvářet i jiné skupinky a vcelku se všichni chovali úplně normálně. Například Sullivan popisoval těm, které to zajímalo, svůj poslední podmořský výzkum.

„Zatím si nejsme jisti,“ povídal, „do jaké velikosti dorůstají. Nedaleko naší základny je kaňon, kde žijí opravdoví obři. Jednou jsem takovou viděl a řekl bych, že její chapadla měla rozpětí třicet metrů. Příští týden tam jedu znovu. Měl by někdo zájem o nové domácí zvířátko?“

Pro některé z žen to bylo odporné.

„Fuj,“ vydechla postrašeně jedna. „Naskakuje mi husí kůže, jen na to pomyslím! Vy jste asi hodně statečný.“ Sullivan vypadal docela překvapeně.

„O tom jsem nikdy nepřemýšlel,“ řekl. „Samozřejmě, vždy musím podniknout určitá opatření, ale nikdy jsem nebyl ve skutečném nebezpečí. Sépie vědí, že mne nemohou sežrat a pokud k nim nejdu moc blízko, vůbec si mne nevšímají. Většina vodních živočichů vás nechá na pokoji, když je nevyrušujete.“

„Ale stejně, dřív nebo později budete muset před nějakou, která si zamane, že jste k jídlu, hezky rychle utíkat,“ řekl někdo jiný.

„Ano,“ odpověděl Sullivan, „i to se občas stává. Ale já bych jim neublížil, konec konců, rád získávám nové přátele. Obvykle nastavím plnou rychlost a v okamžiku jsem pryč. A když zrovna nemám náladu hrát si s nimi nebo jsem příliš zaneprázdněn, mohu jim pustit do těla pár stovek voltů. To je patřičně uklidní a přestanou mne obtěžovat.“

George si pomyslel, s kolika takovými zajímavými lidmi se už na Rupertových večírcích setkal. Hostitelovy literární zájmy byly úzce zaměřené, ovšem přátele měl nejrozmanitější. Aniž by musel otočit hlavu, George slyšel slavného filmového režiséra, méně slavného básníka, matematika, dva herce, jaderného inženýra, strážce zvěře, nakladatele zpravodajského týdeníku, statistika ze Světové banky, houslového virtuosa, profesora archeologie a astrofyzika. Nebyl tam nikdo jiný z Georgeovy vlastní profese, scénografie. Měl svou práci rád, v tomto věku poprvé v lidské historii nikdo nedělal to, co by se mu nelíbilo.

Nakonec se mu podařilo chytit Ruperta v kuchyni, kde experimentoval s nápoji. Bylo mu líto, že ho musí přinutit sestoupit na zem, když měl v očích takový zasněný vzdálený pohled, ale když nebylo vyhnutí, George dovedl být neodbytný.