Arthur Clarke - Konec dětství

„Nemáme ani ten nejmenší úmysl chytat nějakou velrybu. Tahle nebude mít kůži v tom pravém slova smyslu. Asi by bylo sotva uskutečnitelné nabalit kolem kostry dvaceticentimetrovou vrstvu rybího tuku. Ne, celá ta věc bude vycpána umělou hmotou a pak jen vhodně pomalována. Až skončíme, nikdo nepozná rozdíl.“

V tom případě, pomyslel si Jan, by bylo rozumné, kdyby si Vládci pořídili fotografie a udělali si model v životní velikosti na jejich domovské planetě. Ale jejich zásobovací lodě se možná vracejí prázdné a taková maličkost jako dvacetimetrový vorvaň je pro ně zanedbatelná. Když má jeden k dispozici takovou moc a takové zdroje, přece se nebude zabývat nepatrnými výdaji…

Profesor Sullivan stál vedle svého díla s takovou hrdostí, jako by stál archeolog u nově objevených soch na Velikonočním ostrově. Byl hrdý na to, co stvořil, jenom mu bylo líto, že něco takového brzy zmizí z lidského pohledu navždy.

Scéna mohla být docela dobře dílem nějakého šíleného umělce v deliriu. A přece — byla to pouze bolestná kopie života. Příroda sama zde byla tvůrcem. Byla to scéna, kterou do doby zdokonalení podvodního televizního systému vidělo jen velmi málo lidí, během vzácných příležitostí, kdy jim znepřátelení obři znemožnili cestu na povrch. Tyto bitvy se odehrávaly v nekonečných hlubinách oceánů, kde vorvani měli svá loviště. A právě ona potrava se v tomto případě takto bránila být pozřena za živa.

Dlouhá, jako pila ozubená dolní čelist vorvaně byla rozevřená doširoka. Jeho hlava byla omotána sítí bílých masitých chapadel, jimiž obří sépie marně bojovala svůj zápas o život. Sinavé přísavky, z nichž každá měla přes dvacet centimetrů v průměru, značkovaly kůži vorvaně v místech, kde se na ni přisály. Z jednoho chapadla již zbyl jenom ohryzaný pahýl a nebylo pochyb o tom, kdo z této bitvy vyjde jako vítěz. Když se spolu utkají ve smrtelném zápase dva největší tvorové na Zemi, velryba vždy zvítězí. Přestože sépie má v hustém lese svých chapadel ohromnou sílu, její jedinou nadějí je to, že se jí podaří uprchnout, než ji trpělivé čelisti vorvaně rozžvýkají na kousky. Její obrovské oko, které mělo v průměru téměř půl metru, zíralo na nepřítele — ačkoliv bylo pravděpodobné, že v temnotách podmořských hlubin ani jeden z tvorů toho druhého pořádně nevidí.

Celá scéna byla přes třicet metrů dlouhá a obklopená hliníkovými nosníky, k nimž byla připevněna. Všechno bylo hotovo, připraveno pro potěšení Vládců. Sullivan doufal, že budou jednat rychle, to úzkostné očekávání už pro něj začalo být nepříjemné.

Někdo vyšel z kanceláře do slunečního světla. Sullivan rozeznal svého hlavního tajemníka a šel mu naproti. „Nazdar, Bille. Co se děje?“

Bill držel v ruce kus papíru z dálnopisu a vypadal velmi potěšené. „Mám dobré zprávy, profesore. Budeme poctěni významnou návštěvou. Sám Dohlížitel se chce přijít podívat na náš výtvor, než bude vyzvednut. Jenom pomyslete na tu publicitu, které se nám dostane! Hodně nám to pomůže, až budeme žádat o nový příspěvek. V něco takového jsem ani nedoufal.“

Profesor Sullivan ztěžka polkl. Nikdy neměl nic proti publicitě, ale zdálo se, že tentokrát je toho na něj příliš.

Karellen stál vedle hlavy velryby a prohlížel si její obrovskou tlamu a slonovinově bílé zuby. Sullivan, přemáhaje svou nervozitu, si v duchu říkal, co si Dohlížitel asi myslí. Jeho chování nebylo ani v nejmenším podezřelé, návštěva by se dala vysvětlit jako zcela normální. Ale Sullivan by byl velmi rád, kdyby už skončila.

„Na naší planetě nemáme tak velké tvory,“ řekl Karellen. „To byl důvod proč jsem vás požádal, abyste pro nás vytvořil tohle sousoší. Moji — ehm — přátelé budou fascinováni.“

,Já si zas myslel,“ odpověděl Sullivan, „že vzhledem k vaší nízké gravitaci u vás máte větší zvířata. Konec konců, jen se podívejte, jak jste vy velcí v porovnání s námi!“

„Ano, ale my nemáme oceány. A co se týče velikosti, pevnina nikdy nemůže soutěžit s mořem.“

To je skutečně pravda, pomyslel si Sullivan. A pokud on sám věděl, tohle byl dosud neodhalený fakt ze světa Vládců. Jana to bude určité taky zajímat.

V tomto okamžiku seděl mladý muž v úkrytu asi kilometr daleko a nervózně pozoroval návštěvu dalekohledem. Stále si v duchu opakoval, že není čeho se obávat. Žádná prohlídka velryby, ať už jakkoliv podrobná, nemohla odhalit jeho tajemství. Ale je možné, že Karellen má určité podezření a teď si s nimi zahrává.

Přesně to samé si myslel Sullivan v okamžiku, kdy se Dohlížitel díval dovnitř jeskyňovitého chřtánu.

„Ve vaší Bibli,“ řekl Karellen, „je pozoruhodný příběh hebrejského proroka, nějakého Jonáše, který byl pohlcen velrybou a tak dopraven bezpečně na pevninu poté, co ho vyhodili z lodi. Myslíte, že na té legendě může být něco pravdy?“

„Snad ano,“ odpověděl Sullivan opatrně, „protože existuje autentický případ velrybáře, kterého spolkla a pak vyvrhla velryba bez jakýchkoliv následků. Samozřejmě, kdyby byl uvnitř déle než několik sekund, udusil by se. A taky měl velké štěstí, že se vyhnul zubům. Je to téměř neuvěřitelný příběh, ale není úplně nemožný.“

„Velmi zajímavé,“ řekl Karellen. Stál tak ještě chvíli, prohlížel si ohromné čelisti a pak zaměřil svou pozornost na sépii. Sullivan doufal, že neslyšel jeho úlevné vydechnutí.

„Kdybych věděl, čím vším budu muset projít,“ řekl profesor Sullivan, „vyhodil bych vás hned, jak jste ke mně tenkrát přišel a ještě předtím, než jste mé začal pokoušet s tímhle šílenstvím.“

„Je mi to líto,“ odpověděl Jan, „ale už je to za námi.“

„Také doufám. V každém případě — hodně štěstí. Stále ještě máte asi šest hodin, abyste si to mohl v klidu rozmyslet.“

„Nepotřebuji je. Může mne zastavit jen Karellen sám. Díky za všechno, co jste pro mne udělal. Jestli se někdy dostanu zpět a napíšu o Vládcích knihu, věnuji ji vám.“

„No, to mi pomůže,“ odpověděl Sullivan mrzutě. „Budu už léta mrtev.“ Sullivan nebyl sentimentální, ale ke svému překvapení a mírnému ohromení zjistil, že se toho rozloučení bojí. Během těch šesti týdnů, co spolu kuli pikle, začal Jana mít rád. Kromě toho se obával, že napomáhá Janově velmi komplikované sebevraždě.

Držel žebřík, po němž Jan šplhal nahoru do obrovské tlamy, opatrně se vyhýbaje zubům. Ve světle baterky viděl, jak se Jan otočil, zamával mu a pak zmizel v jeskyňovitém otvoru. Bylo slyšet, jak se vzduchová komora otevírá, zavírá — a pak už bylo ticho.

V měsíčním světle, které ztuhlou bitevní scénu proměnilo v hrůzný přízrak z nočního snu, kráčel profesor Sullivan pomalu do své pracovny. Přemýšlel o tom, co udělal a kam to povede. On sám se to samozřejmě nikdy nedozví. Jan se po tomhle samém místě možná bude procházet znovu, poté, co věnoval ne víc než jen několik měsíců svého života cestě do domova Vládců a návratu na Zemi. Jestli se mu to povede, bude to na druhé straně nepřekročitelné bariéry Času. Pro něho to bude cesta do budoucnosti za osmdesát let.

Jan za sebou zavřel vnitřní dveře komory a světlo jeho baterky dopadlo na kovové stěny válce. Nedovolil si sebemenší vedlejší myšlenky, ale okamžitě začal s rutinním postupem, který si předem vypracoval. Všechny zásoby a nutné potřeby byly naloženy už před několika dny a Jan si nyní byl jist tím, že na nic nezapomněl.