Terry Pratchett - Temná strana slunce

Malba zachycovala tucet nebo přibližně podobné množství ras, shromážděných v podřízených postojích kolem trůnu, na němž seděl člověk. Byl zcela jasně lidský, i když hubený jako epifýzec, měl na sobě oblek harlekýna a čepici s rolničkami. Usmíval se. Za ním zářilo slunce, jednu polokouli mělo ve stínu, zatímco druhá se z tohoto úhlu jevila jen jako tenký půlměsíc.

„Je nějaký zvláštní důvod, proč by se měl Žolik podobat člověku?“ zeptal se Ways. Nabral si plnou hrst hmoty z kouřící mísy, zkušeným pohybem ji uhnětl a polkl najednou.

„Ani ne. ‚Žolik‘ je čistě lidský překlad. Když chcete jednoho z nich vypodobnit v reprezentativní podobě, musí být lidský, nebo alespoň humanoidní,“ vysvětloval Asman. Usmál se na Wayse koutkem úst. „A zbytek symboliky se vám zamlouvá?“

„Žolik jako Pán stvoření? To by odpovídalo domněnkám, že v těchhle končinách vesmíru tak trochu pomohli životu na svět. Na jeho výrazu je něco, co napovídá, že to nebylo z čistě lidumilných pohnutek. Rasy vhodné jako otroci?“

„Možná. Lidství — a myslím lidi toho druhu, který sahá tak někam k Lunaru — si nemůže dovolit setkat se s Žoliky, ať už je to kdokoliv. Mají na nás alespoň pět miliónů let náskok. A co je důležitější, měli celou galaxii jen pro sebe. Nemuseli se učit, jak mají vyjít s těmi či oněmi. Proto je hledáme, nemůžeme připustit, aby nás našli první.“

„Předpokládáte tedy, že stále ještě žijí?“

„A co by je mohlo vyhubit? Jaký druh bohů — nebo ďáblů — se z nich zatím stal? Myslím si, že se ukrývají. A vyčkávají.“

„Co se stane se mnou?“ zeptal se tiše Ways. Asman se zatvářil poplašeně, ale pak rychle nasadil neutrální výraz.

„Chceš opustit Ústav?“

Ways se dotkl prstem zlatého obojku. „Tohle je jediná věc, která mě svazuje. Ano, chtěl bych opustit Ústav. Vím, kolik jsem stál. Výhoda toho být robotem spočívá mimo jiné i v tom, že kolem neexistují žádné velké nezodpovězené otázky. Znám svou cenu, vím, proč jsem byl stvořen. Zaplatím do posledního pikostandartu. Můžete si ale ponechat všechny ty lidské ozdoby, já je potřebovat nebudu.“

Najednou se vznesl od stolu saltem dozadu, rozbil židli a už při dopadu skrčil nohy tak, aby byl připraven k dalšímu skoku. Ten ho přenesl přes vedlejší stůl a do cesty běžícímu muži, který se zastavil na místě, zatímco Waysovy kovové ruce mu svíraly zápěstí, dost silně na to, aby to ošklivě bolelo. Malý osobní termopal dopadl na koberec, který se s odporem zazmítal.

Robotova ruka vyletěla rtuťovitým pohybem a mužova krku se dotkl jeden prst. Útočník se okamžitě a bez jediného zvuku sesul k zemi. Ways se omluvně uklonil hostu z Celé Galštiny, který vyděšeně zíral na své zničené jídlo, a vydal se nazpět k Asmanovu stolu.

„Omlouvám se,“ řekl ředitel. „Atentátníci jsou určitým rizikem mého povolání.“

„Byl příliš hlučný, když zaměřoval termopal,“ řekl Ways. „Doufám, že vám poslali povinné ohlášení?“

„Ale ano, měl na to tři dny a běžnou smlouvu se společností Univerzální Smrt. Jenže tady jsem to opravdu nečekal, vedení podniku má v tomto směru své smlouvy. Myslím, že podají formální stížnost.“

„Říkala smlouva, kdo za ním stojí?“

„Ne, byl to starý formulář na zakázku provedenou historickou střelnou, nebo novější energetickou zbraní. Myslím si ale, že za tím byl jeden z mých… no, to je můj problém. Díky.“

Do jídelny vešli taktně dva příslušníci bezpečnostní gardy a odstranili tělo. Ways prohlédl místnost. Dva nižší úředníci z pozemské Rady si stěžovali hlavnímu vrchnímu, ale mimozemští hosté se už uklidnili. Někteří z nich si pravděpodobně dokonce mysleli, že celá událost byla součástí podnikového představení. Během oslav Hladoteleté vystupovali na Celé Galštině tanečníci, kteří… Ways uzavřel mozková spojení této nechtěné informaci a vrhl pohled na dva obědvající, napůl ukryté za luxusním porostem dřímající trnohrotky z Baklažánu. Jedním z dvojice byl velký muž se zjizveným obličejem v jednoduchých, ale velmi dobře vypracovaných šatech, druhým stařičký odřený sloužící robot. Během celého zmatku, který vznikl kolem vražedného pokusu, ani jeden z nich nezvedl hlavu. Hráli jakousi podivnou hru s malými roboty na velké šachovnici.

Ways se obrátil k Asmanovi.

„Odjedu,“ řekl. „Je dohodnuto, že po téhle poslední aféře své styky s Úřadem podle sedmnáctého podzákona robotiky přeruším. Děkuji vám za oběd. Byl velmi energetický. Dobrou noc.“

Když robot odešel, Asman se usadil do židle a upřel zamyšlený pohled na protější stěnu. Ve vniřním uchu mu tiše zabzučelo a ozval se známý hlas. Dva známé hlasy. Tedy až na to, že to nebyly skutečné hlasy, ale zvuk, který se vyhnul pracným sluchovým cestám a vstoupil přímo do jeho myšlenek.

„Zajímavé.“

„Zajímavé možná, ale já navrhuji, abyste ho okamžitě rozebrali,“ prohlásil další hlas.

Asman si pomyslel: „Pane prezidente, kolik je vás přítomno?“

„Jen já a lady Ladkinová. Tohle se nedá v žádném případě považovat za oficiální schůzi Rady. Pozorovali jsme s velkým zájmem, jak se to celé vyvíjí, i když, abych tak řekl, bez jednomyslného závěru,“ ozval se zase první hlas.

Asman mávl na vrchního, vyšel ven do tmy a zamířil po pískem vysypané cestičce zpět k Ústavu.

„Ways se s tím vyrovná,“ pomyslel si.

Hlas lady Ladkinové byl nedůtklivý. „Proč se vlastně musíme tím robotem vůbec zabývat? Znám několik lidí, u kterých se vyskytuje potřebná kombinace oddanosti a mentálního poškození.“

„Madam, když pomineme předpověď, že k tomuto účelu použijeme robota jako je Ways,“ pospíšil si, než ho stačila znovu přerušit, „dokázal, že je v podobných vražedných útocích nedostižný. On má na svědomí tu pohromu v radě Nové Země, například. Lorde Pane, vyslechnete mě?“

„Pokračujte,“ zaduněl mu v hlavě prezidentův hlas. „V tomto okamžiku se účastním dotykového koncertu na Třetím oku. Nemá to jiskru.“

„Můj pane, madam, zorganizoval jsem dnešní večer přesně podle vašeho přání a to i za cenu určitého rizika — nebezpečí, které hrozilo mně samému. Útočník mohl uspět. V US věděli, co od nich chci, ale stejně jsem musel podepsat revers a bylo vidět, že na to poslali svého nejlepšího muže. Vy přirozeně víte, že toho robota monitorujeme. Samozřejmě, že nenávidí Ústav a do určité míry sympatizuje se Sabalosem —“

„Stejně jako já,“ řekl Pan a tentokrát Asman zachytil vzdálenou ozvěnu orchestru, „Myslím, že jsem se s ním dokonce jednou setkal. Jeho babička a já jsme bývali velmi dobří přátelé. Ona už teď musí být stará, velmi stará. Příjemná a hezká žena. Ach. právě jsme vyslechli Půlnoční zvony.“

„Musíme toho chlapce brát jako nástroj, pane,“ pomyslel si Asman trpělivě a pomalu procházel mezi dunami. „Ways ho lituje, ale myslím, že jsem k vaší spokojenosti a nad veškerou pochybnost dokázal, že nemá na vybranou a musí se k nám chovat loajálně. Jak ostatně sám řekl, je jenom robot, a i robot páté třídy se dá postavit s určitými přednostními okruhy.“

„Ten obojek…“ začala lady Ladkinová.

„Ten se zaktivuje v tom velmi nepravděpodobném případě, že by se Ways pokusil vydat jinou než žádoucí cestou,“ odpověděl Asman hladce.