Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Lodě mussí přisstát ve ssvaté oblassti. Ti phnobové, kteří ssesstoupí z výšin, jssou obětováni nožem, alesspoň to sse říká. To nemá logiku. Já possílal celou ssvou mzdu na ssvaté fondy, jak víte. No ale tak to bývá. Jak říká sstaré rčení — Frsskss Sshhss Ghss Ghnng-ghngss.“

Joan zvedla obočí. „Skutečně? Hrsskss-gng, drahý příteli, a to mnohá.“

Hrsh-Hgn se studem zasedal. „Promiňte, madam, neuvědomil jssem ssi, že mluvíte…“ Podíval se na ni s novým respektem.

„Nemluvím. Jenže jsou určitá slova, která se člověk naučí už při letmém setkání s jazykem. Pro samičku humanoidů pozemského původu je to ve skutečnosti poklona, pokud tě mohu uklidnit.“

Obrátila se nazpět k obrazovce.

Roboti číslo Osm a Tři se blížili k lodi, ze které se ozýval zpěv protitočské balady „Myslíš snad, že ze sebe nechám dělat blbce?“, kterou někdo dost nedokonale doprovázel na palcové varhany. Když se přiblížili k lodi, vyděsili další sluneční štěně, které se rozběhlo pryč.

Průlez byl otevřený. Trojka vstoupil dovnitř.

Tam narazil na Isaaca, který ho přátelsky pozoroval.

„Jak vidím, člověk tady není,“ zabzučel Trojka.

„Správně,“ přikývl Isaac.

Trojka ho ostražitě pozoroval. Nakonec zachrastil kovovým hlasem: „Jsem robot třetí třídy. Žádám vás, abyste zůstal na svém místě, dokud nedostanu nové příkazy.“

„Na druhé straně já jsem robot páté třídy, s přídavnými podokruhy lidského Pátka,“ oznámil mu Isaac mile.

Trojkovi se rozblikalo levé oko. Isaac zvedl montážní klíč.

„Uvědomuji si možnost časově řazených úkonů, které zahrnují násilí,“ řekl Trojka. Ustoupil o krok. „Vyjadřuji svůj názor, že bych byl raději, kdybychom mohli úkony časově řadit tak, abychom se násilí vyhnuli.“

V otvoru průlezu se objevila hlava Osmičky, který dodal: „I já vyjadřuji názor, že bych dal přednost tomu, kdybychom mohli úkony časově řadit tak, abychom se vyhnuli násilí.“

Isaac klíč zamyšleně potěžkal. „Na roboty třetí třídy jste velmi chápaví. Jsme tady jen my tři a ani jeden z nás není nekovový robot humanoidního typu. Máte v úmyslu mě obtěžovat?“

„Máme příkaz doprovodit obsah této lodi k naší paní,“ odpověděl Trojka, který po očku pozoroval klíč.

„Můžete neuposlechnout.“

„Neuposlechnout může robot páté třídy. Třída čtyři může neuposlechnout za určitých okolností. My nejsme roboti páté, ani čtvrté třídy. Je to politováníhodná skutečnost.“

„Pak vás musím dočasně vypojit,“ oznámil jim Isaac pevně.

„I když jste mnohem inteligentnější než já, musím vám klást odpor,“ odpověděl Trojka a nejistě přešlápl.

„Násilná akce začne při číslovce tři,“ řekl Isaac. „Jedna. Dvě.“

Klíč zazvonil na Trojkově aktivačním tlačítku. „Tři,“ řekl Isaac a obrátil se k Osmičce, který zíral na svého padlého druha s výrazem úžasu.

„Uvědomuji si průběh časově nelogicky řazených údajů, které vyústily v násilí,“ prohlásil.

Isaac ho udeřil.

Nějakou chvíli mu trvalo, než si demontoval obličejový panel a arodynamické obložení těla a přemístil si na hruď velkou plastikovou trojku. Pak se vydal k druhé lodi, s triumfálním pocitem někoho, kdo slyší vzdálený zvuk polnice.

Bez jakýchkoliv potíží se dostal až do lodní kajuty. Joan zvedla hlavu.

„Dali jste si na čas,“ řekla. „Kde jsou? A kde je Osmička?“

„Na palubě lodi došlo k řadě událostí, jejichž chronologické řazení vyústilo v násilí,“ odpověděl jí Isaac. Jediným pohybem zvedl Hrsh-Hgna ze sedadla, hodil si ho přes rameno a dal se na útěk. Divokým smykem prolétl vstupním otvorem těsně předtím, než kryt se sykotem zapadl.

Na zemi před lodí postavil phnoba na zem a ukázal k východu. „Utíkej. Je tam jezero. Za chvilku tě dohoním,“ dodal. „V tomto okamžiku si uvědomuji možnost velkého množství nelogicky řazených násilných akcí.“

Na zesílený Joanin příkaz se dvacet strážných robotů otočilo jako jeden a rozběhlo se k němu.

Neustoupil ani o krok a to jim dělalo starosti. Prvnímu, který k němu dorazil, Isaac řekl: „Jste všichni roboti třetí třídy?“

Robot číslo Dvanáct odpověděl: „Někteří z nás jsou roboti druhé třídy, ale většina z nás jsou roboti třetí třídy. Já sám jsem robot třetí třídy.“

Isaac se podíval k nebi. Cítil se velmi šťastný. Věděl ovšem, že to není správné.

„Oprava,“ řekl. „Od této chvíle jste všichni sedící vodní pernatci rodu Scipidae.“

Dvanáctka chvíli mlčel. „Já jsem robot třetí třídy,“ prohlásil dost nejistě.

„Oprava,“ zavrtěl Isaac hlavou. „Opakuji, od této chvíle jste sedící kachny. Teď napočítám do tří…“

Vykročil kupředu a jeho atomové srdce zpívalo lyrický hymnus nadřazené inteligence.

Dom vyskočil z klesající jachty dřív, než se dostala do zorného pole přístrojů Opilé a několikrát se otočil ve vzdušné vlně za její zádí, než ho sandály ustálily ve svislé poloze. Klesal, dokud nebyl jen necelé dva metry nad travnatou plání, a rychlým klouzavým letem vyrazil k východu.

Zhruba deset minut se houpal nad zeleným povrchem hustého pažitu, který byl, kromě několika druhů plevelů, lišejníků a mořských řas, jediným rostlinným zástupcem na planetě. Na Pásu zůstala příroda jen u několika málo vyzkoušených druhových linií.

Několikrát minul skupinky slunečních štěňat, velkých neohrabaných stvoření, která se snášela z vesmíru a klouzala nad světadílem jako mračna. Tu a tam se od skupiny oddělil některý větší jedinec, nezdravě bledý jako všichni sluneční psi v pubertě, sedl si na svůj objemný zadek a žalostným pohledem zíral k nebi. Většina z nich páchla zkvašenou sladkou travou.

Když je Dom míjel, jedno ze štěňat ze sebe vydalo unavené zakničení, udělalo na svých pahýlovitých nohách pár neohrabaných kroků a pak znovu zaujalo svou roztouženou pozici.

Slunce 82 Erandini rychle stoupalo k poledni.

Stanice robotů byla na vzdálenějším břehu jezera, pravděpodobně proto, že jezero bylo jedním z mála orientačních bodů Pásu. Dom se rozhodl, že to zkusí tam. Chatogastr někde být musel.

Na okamžik se zastavil, napil se vody a snědl studené stehno jakéhosi nelétajícího ptáka, pozornost lodního autovaru. Vzduch byl teplý a jarní. Neustávající zvuk žvýkání, provázející skupinu slunečních štěňat, která si vypásala svou cestu kolem světa, poskytoval příjemnou zvukovou kulisu.

Vzduch před Domem zasyčel. Objevila se malá kovová koule, kus před ním se zastavila a zůstala viset na svých antigravech. Chvíli Doma pozorovala a pak se z ní vysunula ústa.

„Předpokládám, že patříte k pohyblivé inteligenci typu B, řekla koule. „Podle předpovědi dojde k Popraskotu v této oblasti během deseti minut. Oblečte si ochranný oděv, nebo vyhledejte podzemní úkryt!“

Pak se zvedla o něco výš a vrhla se k severu, přičemž ze sebe neustále vyrážela hlasité výkřiky. „Popraskot! Popraskot! Varujte se vajec!“

„Hej!“ vykřikl Dom. Koule se vrátila.

„Co je?“

„Nerozumím.“

Kouli chvilku trvalo, než jeho informaci strávila. „Jsem mozek první třídy,“ oznámila mu nakonec. „Vyhledám zdroj příslušných informací.“

Znovu zvýšila rychlost. Její cestu značily neustále se vzdalující výkřiky: „Varujte se vajec!“