Terry Pratchett - Temná strana slunce

Dom se za ní chvilku díval a pak pokrčil rameny. Ostražité se rozhlédl kolem a od pasu vytáhl paměťový meč. Většina ze slunečních štěňat, přesněji řečeno všechna kromě těch na nebi, se pohodlně rozvalovala v zelené trávě a přežvykovala. Scéna působila neobyčejně idylicky.

O půl světa dál, nad lesklou vrstvou ovzduší, začal Popraskot. Na oběžné dráze se shromáždili sluneční psi. Nakladli vejce. Inkubační doba teď přicházela do své poslední fáze.

První vejce se s řevem řítilo přehřátým vzduchem a přední oblina skořápky za sebou nechávala žhavou stopu. Nakonec na špičatém konci popraskala a otevřel se první padák. Jen o zlomky vteřiny později kolem prvního vejce vykvetly na všech stranách další kopule bílých membrán.

První vejce dopadlo na zem, kde mělo setrvat následujících deset let, sto šedesát kilometrů severně od Doma. Přehřátá skořápka vybuchla a rozpadla se na tisíc kusů, které požaly trávu na mnoho metrů kolem…

Druhé dopadlo na západ od jezera. Skořápka explodovala jako puma a do ruda rozžhavené úlomky zasypaly skupinu štěňat, která teď ležela díky prastarému vrozenému instinktu v bezpečné poloze — hlavou směrem od dopadu vejce — a mohutnými, polštářům podobnými předními tlapami si přikrývala hlavu.

Zpoza jednoho z nich se ozvala phnobská kletba.

Dom obrovskými skoky kličkoval po pastvinách. Všude kolem něj svištěly kusy skořápek. Na jednom rameni, v místě, kde ho škrábl letící střep, měl dlouhou popáleninu, a jen díky neuvěřitelnému štěstí mu úlomek neuťal hlavu.

Zem mu najednou najednou zmizela pod nohama a hluboko dole se objevila hladina jezera. Bylo nejen obrovské, ale také chladné a pravděpodobně bezpečné. Popohnal sandály a přímo z letu se otočil tak, aby padal střemhlav do vody. Letěl z velké výšky a potopil se velmi hluboko. Otočil se v záplavě bublin a vyrazil k hladině. V uších mu zvonilo. Jenže se nevynořoval, ale dál klesal.

S úžasem a nedůvěrou ucítil, že došlápl na dno jezera. S vypoulenýma očima vnímal, jak se mu voda kolem nohou zahřívá, když se ho sandály pokoušely neúspěšně zvednout ode dna vzhůru. Dech mu došel, plíce praskaly a nakonec se nadechl vody.

Byl v hloubce několika metrů. Dýchal vodu. Nadechl se znovu a pokoušel se o tom nepřemýšlet.

Voda je obohacena velkým množstvím kyslíku. Neutopíš se v ní.

Zírala, na něj velká stříbrná ryba, která vzápětí máchla ocasem a zmizela. Kolem nohou mu proběhlo něco jako desetinohý krab.

Neboj se.

Byl to zvuk. Něco na něj mluvilo.

„Takže ty musíš být Chatogastr.“ Dom upřel pohled do kalné vody. „Hledali nějaké vodní stvoření, ale hledali jen v mořích. Nevidím tě.“

Jsem tady. Uvažuješ ve špatných pojmech.

Voda zazářila hvězdami. Pomrkávaly nahoře, dole, na všech stranách. Stále cítil, jak mu kolem nohou víří voda, ale všechny ostatní smysly mu říkaly, že stojí a dýchá v mezihvězdném prostoru. V hlubokém vesmíru. Ve středu hvězdné mlhoviny.

Ne, to je střed galaxie.

„To je jen iluze.“

Ne, to je paměť. Dívej se.

Ve středu galaxie, kde se hvězdy jedna druhé dotýkají rameny a mezihvězdné vzdálenosti se měří ve světelných týdnech, se črtala jedna planeta, která tonula v divoké záři tisíců sluncí. Byla z vody.

Její střed se nazýval Voda IV, třetí nejpodivnější látka ve vesmíru, a její povrch vřel. Dom pozoroval, jak se mu v mozku s nezadržitelnou úporností vznikajících krystalů tvoří fakta.

Po několik tisíc let planeta poletovala vesmírným nebem po těch nejneuvěřitelnějších oběžných drahách, zářící duha z páry, kterou tlak fotonů vytvaroval do podoby obrovského zjevení. Pak vybuchla.

Dom se přistihl, jak se vyděšeně krčí. Záplava bublajících kapek vody, celé moře vody vyletělo z epicentra exploze a proletělo kolem něj, zahaleno oblakem páry na cestě k okraji galaxie.

A věděl s jakousi dokonalou jistotou, že ten horký vlhký svět dal vznik životu. Byl to svět, který nevěděl vůbec nic o Žolicích. V horké vodě se spojily naprosto nepravděpodobné složky, vytvořily naprosto nemyslitelné molekuly a…

„Ty jsi jezero,“ řekl Dom.

To je ono. Jak se má můj starý přítel Banka?

„Ještě před několika dny se měl dobře,“ odpověděl Dom. „Hm, vyhýbáš se veřejnosti?“

Ale vůbec ne, jen mám rád své soukromí. Banka byl jediná životní forma, která byla v celém širém okolním vesmíru, když jsem sem dorazil. Sluneční psi mě znají, vědí o mně. Jenže já jim pomáhám, starám se o jejich štěňata a oni o mně mlčí.

„Staráš se o jejich štěňata? Ty musíš být telepat.“

Ne v tom smyslu, jak to chápeš ty. Ale většina živých organismů se skládá převážně z vody a já jsem celý voda. Pijí mě a já se stávám jejich součástí — tak jako jsem součástí tebe. Osmóza, rozumíš? Doufám, že se tě to nedotklo?

„V žádném případě,“ zavrtěl Dom hlavou. Vykopl ze dna jezera oblak zvířeného bahna a pokoušel se přesvědčit, že se mu to všechno nezdá.

Před osmi našimi dny za mnou přišel posel od Banky. Banka je kámen, já voda. Vládne mezi námi porozumění.

Dom se usmál. „Neexistuje nějaká pověst o inteligentním slunci, které žije někde směrem ke galaktickému severu?“ zeptal se.

Ano, ale není to jen pověst, je to pravda. On je velice zvláštní. Právě začínáme s pátráním po inteligentním plynovém mraku, abychom doplnili kvartet živlů. No, Banka mi prostě oznámil, že mi posílá osobu, která by mi měla pomoci s rozšiřovacím programem.

„O tom nemluvil — mně řekl, že bys mi mohl pomoci najít svět Žoliků,“ podivil se Dom.

Možná, že dokážeme pomoci jeden druhému.

„Co víš o Žolicích?“

Nic. Vědomosti nejsou moje oblast působnosti. Já se zabývám…

Pro tu věc neexistoval přesný výraz. Chatogastr se to pokusil vysvětlit a Domovou hlavou proletěla řada představ. Intuice byl příliš hrubý výraz; bylo v tom něco z vědomostí listu, který ví, jak roste strom, něco hřejivého, snivého, tajemného…

Mohl bych se probrat tvou pamětí? Potřeboval bych to. Děkuji. Zažiješ možná pocit podobný snu, ale tvé vědomí zanechám v tom stavu, v kterém bych si je přál najít.

O něco později Jezero řekl: Všeobecně řečeno, neexistuje temná strana slunce. Začněme s věžemi Žoliků. Jejich pláště jsou pravděpodobně tvořeny jednou jedinou molekulou. Přesné použití a schopnosti věží neznáme, i když víme, že pohlcují veškerou okolní energii a žádnou nevydávají. Myslím, že bych ti měl říci, že pro jejich existenci neexistuje žádný rozumný důvod, rozhodně ne rozumnější, než pro existenci člověka, například.

Zdálo by se, že vrah, který tě sleduje, má za úkol zabránit ti v objevení světa Žoliků. Jenže na druhé straně možná jenom urychluje tvé pátrání tím, že tě nutí vydat se cestami, po kterých bys za obvyklých okolností nešel.

Vezměme v úvahy samotné Žoliky. Není pochyb o tom, že skutečně žili. Zůstaly po nich různé artefakty, z nichž největší jsou Řetězové hvězdy, které dokazují, že měli nejen sílu, ale i odvahu. Opustili střed vesmíru, který byl na Vlkovi, což naznačuje, že pochopili vnitřní význam Jednoty. Opustili Zítřejší vrstvu Třetího oka, což, jak věřím, znamená, že začali experimentovat s cestami časem. Nicméně ve všech předpokladech je základní omyl, když se domníváme, že obraz Žoliků vznikne souhrnem všech jejich výtvorů. Vždyť to mohly být pouhé hračky, obraz jejich mládí. Astronomická zjištění naznačují, že pokud se vůbec vyvinuli na nějakém světě, může být ten svět dnes už dávno mrtvý. Skutečnost, že svět Žoliků zatím nebyl nalezen v naší“ životní bublině“, mě vůbec nepřesvědčil, že by byl někde ukryt. Já věřím, že tady není. Většině myslících tvorů by mělo být jasné, že „temná strana slunce“ je spíše myšlenka než místo.