Terry Pratchett - Temná strana slunce

Zabručela něco nesrozumitelného a umlkla.

„Mohu tedy pokračovat?“

Ozvala se další krátká ozvěna hudby. „Tohle je odvozená věc. Oh, ano, pokračujte. Naše předpovědi jsou velmi spolehlivé, že ano? Nemám zrovna největší radost, že musíme vmontovat nálož do toho jeho domácího mazlíčka — já sám mám několik koček, které mám velmi rád — ale musíme být praktičtí. Pokračujte. Předpokládám, že od vás dostanu vyčerpávající zprávu.“

Asman náhle mezi dunami osaměl.

Dom se probudil. Chvilku se jen tak volně vznášel a pořádal si myšlenky. Pak se jednou nohou odstrčil a pomalu přeplul kabinu.

Den už dospěl na tuhle část Pásu, přestože večerní rozhraní postupovalo před jeho očima po povrchu planety a Pruh na Pásu byl vidět celý.

Byla to pět tisíc kilometrů široká rovníková oblast, která obepínala tlustý svět jako korzet. I odsud seshora se zdálo, že se Pás hýbe tak rychle, že náhodný pozorovatel měl nutkání napínat uši, aby zaslechl bzukot nebo svist, který při tom vydává. Planeta byla obrovská. Pruh bylo šedohnědé horské pásmo, jediný horský masiv dlouhý čtyřicet tisíc kilometrů, lemovaný po obou stranách modrozelenými pruhy savan. Savany byly ohraničeny dvěma tmavomodrými skvrnami moři, které dosahovaly až ke zploštělým pólům a bílým polárním čepičkám.

„Je to vysvětlitelné s použitím teorie o posunu kontinentů, vysoké rotaci a prastaré vulkanické činnosti, šéfe,“ ozval se Isaac a pozvedl hlavu od lodního kuchaře. „Nebo vás to nezajímá?“

„Musí to být pekelný život, tam dole,“ zamyslel se Dom. „S tím, jak to slunce napaluje po obloze a tak dál.“

„Sluneční psi to mají rádi.“

Dom přikývl. Byl to jejich svět. Vyvinuli se na Baklažánu, ale před šesti sty lety za něj dostali velmi pěknou sumu v hotovosti a domovské právo na Pás jako náhradu. Sluneční psi byli příjemní, ale velmi nebezpeční, když se s nimi někdo setkal v období Kladení. Zatím Domovy teleskopické pátrače neobjevily nic jiného než skupinky slunečních štěňat, které se daly pozorovat z vesmíru pouhým okem jako velké skvrny na konci šestnáct tisíc kilometrů dlouhého pásu, spaseného napříč modrozelenou savanou.

Na planetě se nacházely i dva úzké pásy bažin a v horách modré stužky řek. Bylo tam také jedno malé jezero. Po nějakém osídlení nebylo ani stopy.

Dom si prošel údaje, které měl o tomto podivném světě k dispozici. Společnost pro ochranu divokého života, financovaná creapii, měla na planetě malou stanici obsluhovanou roboty, jako součást smlouvy, která ovšem současně zakazovala jakákoliv nepovolená přistání. Vedení Společnosti říkalo, že původním předpsovským obyvatelem planety byl tvor nazývaný Chatogastr, i když planeta měla jen velmi skromné rostlinstvo a vůbec žádný živočišný život. Rostliny navíc nevykazovaly ani ten poslední náznak inteligence. Pás prostě neměl žádnou vlastní vyšší formu života a proto si ho také sluneční psi vybrali. Všeobecně se říkalo, že Chatogastra si psi vymysleli, že to byla součást jejich legend. V poslední době na Pásu nikdo nepřistál. Velmi výjimečně se tam uchýlila některá loď s poruchou, ale stanice robotů byla na takové případy připravená a vybavená. Děkujeme za váš zájem.

Ti sluneční psi, se kterými se Domovi podařilo navázat spojení, odmítli o daném tématu mluvit. Kolem planety jich ostatně kroužila celkem slušná řádka.

Jak se Pás otáčel pod lodí, dostali se znovu do rádiového pole Opilé nekonečnem. Zvuková jednotka zapraskala a ozval se Joanin hlas.

„Pořád ještě nechceš přistát, Dome? Měj rozum. Myslím, že jsi se v tom všem zachoval velmi hloupě.“

Její hlas mu zněl někde v pozadí, protože Dom znovu zaměřil teleskopické oko a upřel pohled na planetu.

Ze vzdálenosti několika tisíc kilometrů se Opilá jevila jako plochá, kovově lesklá skvrna na konci dlouhého stínu, který, Dom zaklel, se mu zkracoval před očima. Stála uprostřed nekonečné travnaté pláně pokrývající část světadílu, zhruba na poloviční cestě mezi horským pásem a mořem a jen asi patnáct kilometrů od osamělého jezírka. Tu a tam se žluté sluneční světlo v těsném sousedství lodi odrazilo od něčeho lesklého. Roboti.

„Vždyť už jsi tam nahoře celé hodiny. Stejně budeš muset brzo přistát a já náhodou vím, že už teď nemáš dost paliva, abys odsud odstartoval. Dej si říct. Já přece nejsem tvůj nepřítel. Prosím, vrať se se mnou zpátky na Protitoč. Nedokážeš si představit, v jakém jsi nebezpečí.“

Dom se snad posté zadíval na ukazatel stavu paliva. Měla pravdu.

V zoufalství se chopil planetárního průvodce, který našel v lodní knihovně O skok napřed, mezi inspirujícími knihami o ekonomice.

„Je to jen velmi skromně vybavený svět, i když z vesmíru velmi krásný,“ četl. „Je to nejbližší podoba, jakou docílí kámen, když se rozhodne podobat se plynnému obrovi. Pás byl objeven a popsán creapii BC 5 356, ale nakonec jej získali sluneční psi jako líheň a místo k výchově svých štěňat. Nepovolené přistání je zakázáno, s výjimkou případů nouze. A ani naléhavá přistání by neměla být podniknuta v pozdním orbitálním jaru.“

To je jasné, pomyslel si Dom. Byl by se skoro vsadil, že tam dole je teď pozdní orbitální jaro. Jenže tam dole byl i Hrsh-Hgn a také neexistující bytost nazývaná Chatogastr.

„Dobrá,“ obrátil se nakonec k Isaacovi, „my uděláme tohle…“

„Přistávají, madam.“

Joan přeběhla řídící kabinu a jediným pohybem shodila robota z velitelského křesla.

Obrazovka jí ukázala tenkou linku nad planetou. Pomalu se ohýbala dolů a zanedlouho ukázaly obrazovky O skok napřed, která se hnala nad plání a s imponující dovedností kopíroval terén.

„To je jen takové vzpurné gesto. Sabalos až do morku kostí,“ usmála se pyšně Joan. „Není žádná hanba vzdát se, když už jiná možnost nezbývá.“

Malá loď prolétla kolem a přistála necelé dva kilometry od Opilé, přičemž poplašila skupinu slunečních štěňat, která se s hlasitým kňučením rozběhla na všechny strany.

„Osmičko a Trojko, běžte tam a přiveďte ho.“

Dva z robotů stojících kolem lodi opustili kruh a vydali se na cestu travou, sahající jim až po kolena.

„Tak to bychom měli,“ řekla Joan spokojeně. Otočila sedadlo a poslala sloužícího do zásobárny pro džbán trpkého epifýzského vína. Jediný další cestující v kabině na ni upřel truchlivý pohled.

Na Phnobisu byla tři pohlaví, ale mezi phnoby existovalo ještě další dělení — na ty, kteří žijí na Phnobisu, a na ty, kteří tam nežijí. Ty dvě skupiny byly nezaměnitelné. Neexistovaly zpáteční jízdenky. Phnobská víra byla neoblomná a říkala, že vesmír končí v souvislé přikrývce mračen obklopující planetu, a phnobové, kteří se vraceli, velmi kazili obchod.

To byl jeden z důvodů, proč vznikala na ostatních světech velká, umělými mračny stíněná buruku.

„Tak se zdá, že tě nakonec přece jen nebudu muset vrátit.“ „Za tuhle dobrou zprávu vám mnohokrát děkuji.“ Hrsh-Hgn udělal znechucený obličej a začal si masírovat protáhlý hubený hrudník. „Vaši roboti jssou dosst ssuroví, madam.“

„Použili jen o trošku více síly, než bylo nezbytně nutné, to jsem si naprosto jistá.“ Naklonila se kupředu. „Řekni mi — je to jen pro ukojení mé vlastní zvědavosti — co se přesně stane phnobům, kteří se vrátí?“