Terry Pratchett - Temná strana slunce

Dom přerušil spojení a zabubnoval prsty na ovládací panel. Ve vypnuté obrazovce se odrážela jeho tvář.

Byla tmavě zelená, posetá skvrnami světlejší zeleně, protože tvarová paměť neregistrovala údaje o intenzitě barvy. V stabilně udržované teplotě lodi chodil Dom nahý. V očích se mu stále ještě objevovaly vzpomínky na prožitou bolest, ale už myslel na muže se zlatým límcem, na toho člověka s úsměvem, který Doma strašil ve snech.

„Nikdo si ho nevšimne,“ řekl nakonec nahlas. „Je to jen obyčejná tvář v davu. Pokouší se mě zabít.“

Váhavé zvedl Korodorův dar. Už s ním několikrát cvičil, prošel s paměťovým mečem celý program a teď se zájmem pozoroval, jak se atomy reprogramují. Pohyb… a držel v ruce jehlový meč… krátký nůž… střelnou zbraň, která si sama tvořila střelivo tak, že vyssávala a mrazila vodu z ovzduší a takto vzniklou kulku dokázala prohnat ocelovým lodním pláštěm… jinou zbraň — termopal…

„Nevím, jak mě babička našla až tady,“ řekl po chvilce. „I když na druhou stranu je to logické místo. Zato já vím, kam míří Opilá teď.“

„Protitoč?“

„K Pásu. Ona tu informaci z Hrsh-Hgna určitě dostala. Dovedu si docela dobře představit, jak mu vyhrožuje repatriací na Phnobis.“

„To mi nepřipadá jako nějaká výhrůžka, šéfe.“

„Phnobovi ale ano. Jakmile by ho vrátili zpět na Phnobis, V krátkém čase by se stal obětí obřadního tsuri, i kdyby se snažil sebevíc. Ne, bude mluvit.“

Isaac vklouzl na pilotní sedadlo.

„Můžete se vrátit zpět na Protitoč. Vaše babička, co se vás týče, má jistě na srdci jen to nejlepší.“

„Musím pokračovat v cestě. Nedovedu to vysvětlit, ale vím, že prostě nemám na vybranou. Rozumíš mi?“

„Ne, šéfe. Takže na Pás? Doplnil jsem kalibraci mimoprostorového počítače. Mělo by to fungovat.“

„Doufám, že to není jen tvoje zbožná víra.“

Potěžkal v ruce paměťový meč. Jestli na něj na Páse někdo čeká…

Světélkující stěny. Duchařské, napůl rozmazané vidiny. Miniaturní hvězdy, tísnivý pocit lodi v mimoprostoru. A další vidiny.

„U Chela, co bylo tohle?“

„Vypadalo to jako dinosaurus, šéfe. Pruhovaný.“

Podvědomě si sáhl na obojek na krku, ale na jeho tváři nebylo vidět zlost. Zlost rozptylovala myšlenky a snižovala schopnosti a proto žil ve stavu uměle udržovaného klidu. Ale občas přemýšlel o tom — beze zlosti, ale chladně a velmi cílevědomě — co by udělal, kdyby se mu podařilo zbavit se obojku.

Co všechno by udělal s Asmanem. A s tím zneužitým géniem, který vymyslel obojkové okruhy.

Dveře se otevřely.

Asman zvedl hlavu a ztuhnul. Dlouhá místnost za ním na krátkou vteřinu utichla. Bývalo to tak pokaždé. Pak Asman namířil zbraň…

Asman namířil zbraň a ukázal na tři kostky v kalíšku. Jeho zbraň byl termopal, který měl všechny bezpečnostní pojistky odstraněny a spoušť vyladěnou na nejslabší dotyk. Věděl, že v případě nouze bude Asman střílet instinktivně.

Hodil tři šestky.

„Znovu.“ Hodil tři šestky.

„Znovu?“ zeptal se tiše. Asman se slabě usmál, vstal a zakýval rukou.

„Promiň,“ řekl. „Víš, jak to chodí.“

„Jednoho dne udělám chybu. Přemýšlel jste o tom?“

„Waysi, v ten den, kdy uděláš chybu, už nebudeš Ways, a víš dobře, že budu okamžitě střílet, protože to nebudeš ty, ale podvodník.“

Asman obešel stůl a poklepal ho po rameni.

„Zatím ti to jde skvěle,“ řekl.

„Jak jinak?“

Ways jednou viděl svůj technický popis. Byl na poloviční cestě inspekční šachtou, která se v době, kdy nebyla v užívání, zaplavovala plynným chlórem. Měl nelegálně získat čísi osobní data, k nimž nebyl úředně povolen přístup. Nikdy se neunavoval tím, aby si pamatoval přesný účel své návštěvy — byl to prostě jeden z mnoha úkolů, které se k němu dostaly prostřednictvím Asmanovy kanceláře — ale zatímco se zahřívala malá inspekční obrazovka, objevily se na ní mimo jiných náhodných konfigurací i jeho vlastní technické parametry a popis. Navzdory chlórové mlze si je okamžitě zapamatoval.

V hrubých rysech to byla standardní výbava robota páté třídy, ovšem doplněná důležitými vylepšeními, která obsahovala například skryté zbraně, spojovací techniku a vzhled. Postavit robota — humanoida bylo několikrát složitější, než postavit tu nejdokonalejší pátou třídu. Zahrnovalo to totiž mimo jiné složité mechanizmy slzných kanálků, zařízení pro růst vousů a mnoho dalších. Pokud byl takový robot navíc určen ke špionážním účelům a počítalo se s tím, že se může setkat s jakoukoliv eventualitou, byla jeho výbava doplněna škálou těch nejpodivnějších zařízení…

Ale většina Waysových doplňků se týkala vybavení v oblasti matematiky pravděpodobnosti. Nějakou dobu mu trvalo, než pochopil proč. Roboti páté třídy se úředně řadili k humanoidům. Byli navrženi a vybudováni, aby mohli být vším, čím mohli být lidé, a Ways byl navržen tak, aby měl štěstí.

Asman ho vedl k nástěnné malbě, pokrývající celou stěnu velké nízké místnosti. Sám prostor byl anonymní, stejně jako muži sedící u přístrojů. Mohlo to být bezpečnostní centrum kteréhokoliv ze světů řízených správní radou. Ways si byl jistý, že se místnost nachází v podzemí, cítil, jak se kolem něj a nad ním prostírají jednotlivé izolační vrstvy. Jenže v kvalitě vzduchu i v osvětlení bylo něco, co spolu se sebejistým způsobem, jakým se Asman — rodilý pozemšťan — pohyboval, dávalo tušit, v podzemí které planety se nacházejí.

Nástěnná malba představovala spleť jasně zářících barevných linek, kroužků a čtverců popsaných symboly p-matiky, a kresba se mu před očima v některých místech pomalu měnila.

„Zatím jsi byl skvělý,“ opakoval Asman. „Pustil ses na cestu podle té správné rovnice.“

„Co se toho týká, jak si mám být jistý? Prostě se ho jen pokouším zabít, stejně jako ti ostatní. Chcete, abych to znovu zkusil na Pásu?“

„Ne, váš další bod setkání bude…“ Asman se podíval na propletené linky… „Ano, neuvidíte se dříve, než navštíví toho creapa. Pro tohle období máme univerzální plán, který zahrnuje všechny nepředvídatelné události. Je to všechno v rovnicích. Budeme se jim držet v patách. Pak stačí ještě jeden útok, až se dostane na Laoth, a budeme ve vesmíru Žoliků.“

Ways pomalu zamrkal. „Je tohle informace, kterou potřebuju znát?“

Asman mu pohled oplatil. „Co tím myslíš?“

„Podívejte,“ začal Ways a sedl si. „Vy jste mě udělal. Tedy přesněji řečeno ne vy, konkrétně, ale někdo na Laothu, nebo na Lunaru. Udělali mě. Jsem robot.“

„To ovšem není nic, co by se počítalo ve tvůj neprospěch. Kdybychom byli creapiiové, vypěstovali bychom creapa s potřebnými vlastnostmi v nějaké nádrži. Jenže člověka vyrobit nemůžeš, takže ty jsi…“

„To chápu, ale já jsem robot, i když velmi specializovaný. Mám všechno od nehtů na nohou po podpažní potní žlázy, ale to jsou všechno jen napodobeniny. Proč by mělo záležet na tom, co roboti ví?“

„No, to máš vlastně pravdu. Poslyš, zajímá tě to?“ Bylo vidět, že Asmana se zmocňuje netrpělivost.

„Jistě. Proč nezemře, když ho zabiju?“

„Vesmír se mění.“

Střelte někoho docela zblízka, zasáhněte ho tak, že váš paprsek rozloží každou molekulu organického původu od hlavy k patě. V tomto případě všechno směřuje k jedinému neměnnému výsledku — monomolekulární mlha, na podlaze několik zdrhovadel a kovových drobností a slabý zápach spáleniny. Jenže je tady ještě pořád alternativní možnost. Termopal vypadne ze synchronního pole. Nebo podlehnete klamu, že jste stiskl spoušť, a přitom jste to neudělal. V rámci proměnného vesmíru neexistuje něco jako neochvějná jistota, je jen místní tišina v divokém proudu nahodilostí. Stává se to málokdy, ale když vyhodíte minci, může někdy spadnout na hranu, nebo taky nespadne vůbec.