Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Víš, co to je?“ zasykl.

„Má to matrixový motor,“ přikývl Dom. „Velké je to jako válečná loď. Banka přece má své vlastní lodě, ne?“

„Já si myslím, že nemá.“

Se slabým zaskřípěním před nimi zastavil robot na kolečkách. Natáhl k nim vypolštářovanou ruku a pokusil se je zcela bezvýsledně odstrčit z cesty. Obešli ho a pospíchali dál.

Tunel ústil do obrovského prostoru hlavní haly. Byla plná návštěvníků, jako obyčejně. Vchod na parkoviště lodí byl na opačné straně.

Rozdělili se. Dom kličkoval mezi skupinkami a rozhlížel se, zda někde neuvidí nějakého protitočského robota. Hrsh-Hgn kráčel vzpřímeně a pleskal chodidly v náznaku toho, co se mezi phnoby považovalo za spiklenecký krok.

Dom byl zhruba v polovině haly, když zahlédl, jak dovnitř vchází Joan, doprovázená po obou stranách třemi bezpečnostními roboty. Její zjev byl takový, že vedle ní vypadali jako trpaslíci. Měla velmi odhodlaný výraz.

Rychle se přikrčil a v tom okamžiku ucítil na rameni čísi ruku. Bleskově se otočil.

Muž se usmíval, jenže úsměv na té tváři vypadal velmi podivně.

Dom viděl těžký zlatý náhrdelník a modré roucho a kývl na pozdrav. Pokusil se ustoupit, ale ruka ho nepouštěla. Muž byl zřejmě společenský.

„Prosím, jen žádný strach.“ Dom se pod tím stiskem zakroutil. Něco se zamíhalo a ruka z jeho ramene prudce odletěla, protože se do jednoho z prstů zabořily malé, ale ostré Igovy zuby. Muž nevykřikl, přestože mu tvář zbledla. Dom ustoupil a padl přímo do objetí jednoho z robotů.

Bez jediného zaváhání vyrazil ke stropu. Podle všech zákonů a nařízení bylo létání v prostorách Banky zakázáno. Doufal jenom, že se do toho Banka nebude míchat.

Sandály byly stavěny pro jednoho, i když na druhé straně byly schopny pracovat i v místech se silnou přitažlivostí. Zdola ho zmateně pozorovali dva roboti a Dom si všiml, že další dva právě zatlačují do kouta Hrsh-Hgna.

Ten svislý let působil až maličko strašidelně. Hukot davu zeslábl a Dom slyšel jen hluboký bzukot samotného Banky. Podíval se do robotových mnohoplošných očí, ve kterých se odrážely korony zdobící okolní pilíře.

„Ty jsi dvojka, že?“ zeptal se.

„Správně, pane,“ odpověděl robot.

„A jsi vybavený nějakým programem zahrnujícím tvou osobní bezpečnost?“

„Ne, pane.“ Robot vrhl pohled k zemi, ležící hluboko pod nimi. „Bohužel.“

Dom srazil podpatky k sobě a převrátil se do střemhlavého letu. Deset metrů nad zemí let prudce vybral a cítil, jak mu praská košile a robotův stisk povoluje. Robot pokračoval dlouhým obloukem, který ukončil nárazem do jednoho z lesklých pilířů. Zablesklo se a k zemi se snesl déšť horkých kapek.

Dva další roboti se začali zvedat od země na antigravitačních opascích. Dom rychle vyrazil vzhůru a při tom pozoroval, jak se vzdálená střecha přibližuje. Byla poseta černými tečkami. Teprve když se přiblížil, zjistil, že jsou to otvory.

Pod střechou bylo velmi teplo. Vzduch se s hukotem hnal do otvorů a Dom s ním, protože nemohl dělat nic jiného. Plul v proudu teplého vzduchu, který s ním kýval a unášel ho s sebou tunelem.

A přímo nad peklem.

Chvilku se ještě dokázal dívat dolů, než ho zachytil pekelný vítr.

Proud vzduchu ho vmetl do skoro patnáct set metrů široké ventilační šachty. Pod jeho nohama se stěny šachty sbíhaly v nekonečnu, kilometr za kilometrem, a teprve za dlouhou chvíli se daleko na jejím konci objevilo něco jako ohnivé oko. Šachtou se neslo hluboké dunění. Znělo jako hukot nějakých vzdálených obřích motorů. A horko bylo hmatatelné a strašlivé, bušilo do Doma jako kladivo. Proud vzduchu ho unášel stejně snadno jako list a udělil mu rychlost kulky.

Vyletěl z ústí šachty přímo ke hvězdám. Balancoval na proudu rozpáleného vzduchu jako míček na proudu vody. Všude kolem byla noc. V jednom směru — tady totiž „nahoře“ a „dole“ ztrácelo význam — se rozpínala pavučina chladně třpytných hvězd. V druhém byla jen jediná — zlé rudé oko s bílou zorničkou.

Zdálo se, že se oko vzdaluje. Všude kolem Doma se vznášela pára z antigravitačních sandálů. Pak ho zachytilo něco jiného, něco, co číhalo za okruhem světla. Jen tak mimochodem, mezi návaly bolesti, se zamyslel nad tím, že ho to zachytilo téměř příjemně, zmrazilo mu dech v hrdle a na puchýři pokryté kůži vytvořilo ledové krystaly.

Protitočané jsou velmi hbití. Mezi rybáři přijdou neohrabaní a pomalí brzo o život a něco z vlastností většiny postupem času přešlo i do krve členů rodin správní rady. A tak Dom přistál na nohy a padl obličejem do sněhu.

Věděl, co je to sníh. Keja mu poslala několik zmrazených sněhových vloček z chladné oblasti Laothu a kromě toho se poněkud podobal slabé námraze, která občas — v těch nejkrutějších zimách — nakrátko pokrývala oba póly jeho vlastní planety. Jenže Keja mu neřekla, že ho může být tolik.

Na Protitoči byl svátek Prasečí hlídky, který se shodou okolností podle sadhimistického kalendáře kryl se svátkem Malých bohů. To obvykle znamenalo mnohem větší shromáždění klače, někdy dokonce to, že se několik klačských shromáždění spojilo ke společným oslavám, ale o půlnoci se všechna shromáždění rozešla, aby úsvit nového dne mohl sledovat každý z členů zvlášť. Jenže jak s pochmurnou jistotou tvrdili staří sadhimisté, člověk na den Prasečí hlídky nikdy nemohl být tak docela sám. Za prvního úsvitu se možná z některých lidí stanou básníci, proroci, nebo dokonce získají nějaké nové nadání, třeba schopnost hrát na palcovou flétnu. A jeden či dva zešílí.

Zem pod ním byla teplá.

Chvíli trvalo, než si Dom uvědomil, že leží ve vlažné vodě. Zůstával roztažený ve velké kaluži, ze které stoupala pára. Za jejími okraji začínaly sněhové závěje.

Slyšel vzdálený řev vzduchu. Něco proletělo napříč nebem a na okamžik zastínilo hvězdy. Za sebou nechávalo nadzvukový třesk. Pak se věc otočila v malém oblouku, napůl popírajícím jak přitažlivost, tak setrvačnost, pomalu se vrátila a dokonalým manévrem se snesla na okraj jezírka. Bohužel to nefungovalo. Voda totiž začínala znovu mrznout. Loď se na nejistém podkladě opile zakývala, vznesla se znovu do vzduchu a vrátila se o několik minut později, tentokrát velmi pomalu.

Poklop se otevřel a v něm se objevil Isaac.

„Tak co, zmizíme už odsud konečně, nebo ne?“ vykřikl.

„Mátovou sodu, šéfe?“

Dom si vzal sklenici, ve které tiše zvonil led. Na stěnách se tvořila jinovatka. Chutnalo to, jako když skočíte do závěje.

Na pažích, na nohou a na zátylku měl novou zelenou kůži, tam, kde se nyny znovu přizpůsobilo tvarové paměti jeho těla.

Isaac stiskl paměťový knoflík lodní dílny a nasunul na gravitační sandály podrážky. Pak je hodil přes místnost Domovi.

„Udělal se v nich v tom vedru kraťas,“ oznámil mu lakonicky. „Teď by měly být v pořádku.“

Dom se díval na povrch Banky, ozářený svitem hvězd. Teplé jezírko už kompletně zamrzlo. Jeho povrch vytvářel ve sněhu něco jako lesklé oko. Měl skutečně štěstí. Na té osvětlené straně Banky voda ve stínu vřela. Vyladil si na lodním spojovacím zařízení Banku.

Hrsh-Hgna naložili na palubu Opilé, cíl neznámý. Banka nevěděl nic o muži se zlatým náhrdelníkem ani o osudu malého Iga. To Banka zahřál svůj povrch a poslal za Domem Isaaca, protože — protože úmrtí na Bance byla velmi výjimečná a banka nenáviděl následná vyšetřování.