Terry Pratchett - Temná strana slunce

Domova budoucnost byla na následujících sedmadvacet dnů jistá.

„No, to už je aspoň něco, z čeho se dá vycházet,“ řekl Dom. „A co kdybyste mi o celé té věci řekli něco víc?“

„KAŽDÉ OBYDLENÉ TĚLESO V NAŠÍ DOMOVSKÉ BUBLINĚ BYLO PEČLIVĚ PROZKOUMÁNO. CHTĚL BYCH TĚ UPOZORNIT, ŽE NEJLEPŠÍM MÍSTEM PRO VAŠE PÁTRANÍ JE TVÁ VLASTNÍ HLAVA. ALE V KAŽDÉM PŘÍPADĚ JEŠTĚ MŮŽETE NAVŠTÍVIT TOHO, KTERÝ ŽIJE NA PÁSU. JE STARÝ. SE ŽOLIKY SE SETKAL.“

„Ale vždyť Pás je neobydlený, jen občas se tam objevují sluneční psi — bylo přece dokázáno, že tam se nikdy nemůže vyvinout žádná vyšší životní forma.“

„UŽ JSEM ŘEKL PŘÍLIŠ MNOHO.“

„Dobrá. Budeš se nějak zabývat otázkou toho, kdo mě chce zavraždit?“

Banka se na chvilku odmlčel. „ANO.“

„Připočti mi to na můj osobní účet.“

„TO UDĚLÁM. ŠKODA, ŽE JSTE SE TADY NEOBJEVILI DŘÍVE. BYL TADY MUŽ, KTERÝ JE NEJVĚTŠÍM SPECIALISTOU NA ŽOLIKY A NEJPRONIKAVĚJŠÍM MOZKEM CELÉ GALAXIE.“

Atmosféra byla najednou mnohem přátelštější. Dom se uvolnil. Ale i tak byl přesvědčený, že Banka jim něco skrývá.

„Já si myslel, že nejpronikavější mozek celé galaxie jsi ty,“ naklonil Dom hlavu ke straně.

„TO JE VŠEOBECNĚ ROZŠÍŘENÝ OMYL. BOHUŽEL, NEJSEM O NIC CHYTŘEJŠÍ, NEŽ PRŮMĚRNÉ INTELIGENTNÍ CREAP, NEBO LIDSKÝ GÉNIUS. MOJE ROZMĚRY MI POSKYTUJÍ PROSTOR PRO — ŘEKNĚME — ŠÍŘKU INTELIGENCE SPÍŠE NEŽ PRO JEJÍ VÝŠKU. MLUVIL JSEM O CHARLESU SUB-LUNAROVI.“

„,Básník, polyhistorik a rytíř štěstěny,“ citoval Dom. „Byl to snad ten muž, kterého jsem viděl v hotelové jídelně? Tvář samou jizvu a doprovázel ho stařičký robot první třídy?“

„NIKOMU NEDOVOLÍ, ABY ZVEŘEJNIL JEHO PODOBU,“ odpověděl Banka a v jeho hlase zazněl náznak smíchu.

„Hmmm. Už mi to všechno začíná pomalu docházet. Řekl bych, že naše setkání nebyla náhoda. Poznal mě, jak se zdálo. Vypadal, jako kdyby byl velice spokojený sám se sebou, takže…“

„DOME, PROTOŽE JSI MŮJ KMOTŘENEC, POSKYTNU TI JEDNU INFORMACI. PRÁVĚ V TOMTO OKAMŽIKU DORAZILA NA OBĚŽNOU DRÁHU KOLEM MĚ LOĎ S TVOJÍ BABIČKOU A ŽÁDÁ O POVOLENÍ K PŘISTÁNÍ.“

Obrazovka vedle robota se rozsvítila a Dom spatřil známou siluetu vesmírné lodi Opilá nekonečnem — osobní jachty své babičky.

„PRÁVĚ MĚ OSLOVILA JAKO — CITUJI — ‚BŮHVÍČÍM PROLEZLOU HROMADU KAMENÍ‘.“

„Nejsem si jistý, že bych se s ní právě v téhle chvíli chtěl setkat,“ řekl Dom.

„Ani já ne, česstné sslovo!“

„NO, MOHLO BY TO BÝT ZAJÍMAVÉ.“ V kamenné stěně se odsunul panel. „TO JE INSPEKČNÍ ŠACHTA, MŮŽETE ODEJÍT TUDY. KAM SE VYDÁTE, AŽ MĚ OPUSTÍTE?“

„Poletíme na Pás, za Tím, který je starý.“

„TAK STARÝ, JAKO HORY, TAK STARÝ, JAKO…“ Banka se odmlčel. Bylo naprosté ticho, ale Dom měl neodbytný dojem, že se Banka směje, „…JAKO MOŘE. BĚŽTE!“

Vezměte si creapiie.

Představte si je jako Žoliky. To byla velmi stará teorie.

Creapiiové byli stará rasa a navíc velmi přizpůsobivá. Doslova.

Kdysi existoval jenom jeden jediný druh creapiiů — křemičitokysličití creapiiové nízkého stupně, žijící jako divoši v roztavených fosforečných sirnících na malé planetě. Jejich svět se otáčel kolem ohňů jednoho z Opchiuchů 70. V té době byla o sedmdesát světelných let dál planeta, na jejímž povrchu seděla jedna z nadprůměrně inteligentních opic a opájela se možnostmi, které jí skýtal její nejnovější objev — tlučení dvěma kameny o sebe.

Creapiiové byli laskaví, trpěliví a nesmírně zvědaví. Byli také až patologicky skromní. Když se vydali do vesmíru, přizpůsobili se tak, aby vyhovovali situaci.

Půl milionu genových manipulací a radikálních molekulárních přestaveb přivedlo na svět creapiie středního stupně, založené na spojení křemičitouhličitém, velmi dynamický druh, žijící šťastně v teplotách kolem 500°. Brzo potom se varnám podařilo stabilizovat složité hliníkokřemičité polymery Vysokého stupně, ty, které se občas na svých vorech prohánějí po povrchu chladnějších sluncí.

Byli tady ovšem ještě další, bórné a bórnaté poddruhy. Kdekoliv slunce zahřálo kámen na bod tání cínu, objevil se creap, aby se hřál v dobrodiní jeho tepla.

Creapiiové měli dlouhou historii. Vyhledávali kontakty stejně jako jiní, studenokrevnější tvorové vyhledávají hru. Ve svém jednání byli slušní, zdvořilí a čestní. Snášeli se s každým. Žili ve žhavém prostředí, ale neměli žádné pohlaví.

Domovi se Hrsh-Hgnova teorie líbila.

V galaxii existuje mnoho dvojhvězd. Často to bývají velmi nevyrovnané páry, jedna malá, hustá a citlivá k účinkům zářeni, druhá obrovská a rudá. I na rudých obrech občas bývá den. A na té polokouli, kam právě nedopadá svit malé jasné hvězdy, bývá noc. Tma? Temnota se může na slunci jevit jen jako kontrast mezi větším a menším světlem.

A Žolici měli žít právě na takovém slunci. Oni… musí vypadat jako creapiiové s pancéřovanou pokožkou. Jejich velké vory, balancující na hladině výhní, budou jistě něčím chráněny. Než creapiiové objevili matrixovou energii, jejich plavidla létala a plula na spodní tah rezavějícího železa, ale Žolici by museli být mnohem nápaditější… rasa, která dokázala vytvořit Řetězové hvězdy, je určitě mnohem nápaditější.

Energie — to není žádný problém. Zdroj energie by měli pochopitelné velmi blízko…, jenže to všechno byla jenom teorie.

Vezměte si lidi. Žolici přestali budovat své podivné artefakty dávno předtím, než se objevil první člověk, ten vzdálený bratranec opic. Jenže kdo vlastně ví, kde se člověk vzal? A lidé se přizpůsobili buď díky okolnostem, ale častokrát i sami od sebe. Měli za sebou tisíc let kolonizace. Přesídlenci na Protitoči teď už měli například uhlově černou pleť, žádné ochlupení, vypěstovanou odolnost vůdci rakovině kůže a oči přizpůsobené vyšší intenzitě ultrafialového záření. Čiročirou náhodou z nich byla také polovina leváků. Na Nové zemi byli lidé malí, podsadití a měli dvě srdce. Epifýzané se podobali spíše phnobům než ostatním lidem. Lidé na Pravé Galštině žili v neustálé válce. Baklažánci byli jednoduše řečeno podivní netýkaví vegetariáni, měli zelené zuby a rohy. Většina ostatních civilizací připouštěla, že lidé jsou rasou, která je schopná budovat památníky o velikosti celých planet. A nebyla snad většina nejlepších odborníků na Žoliky lidmi?

Lžičníci mohli být také Žoliky. Na studených světech bylo nalezeno stejné množství artefaktů jako na horkých a na vzdálených oběžných drahách nabýval výraz „temná strana slunce“ nový význam. Stranovětřané, tarquíni, vývojové větve searďanů… ti všichni mohli být Žoliky.

Někde byl svět Žoliků. Byl legendou tak dlouho, že o jeho existenci nikdo nepochyboval. A na něm se ukrývala tajemství Věží, strojů vyrábějících Řetězové hvězdy, ložisek, která beze zbytku odstraňují tření, a odpověď na otázky o smyslu vesmíru.

Malá bodová světla nad ústím vedlejších chodeb osvětlovala hlavní tunel bledým světlem. Dom spěchající kupředu oběhl malého robota na kolečkách, který kontroloval spojovací panel.

Vyběhli do většího prostoru a Hrsh-Hgn zíral na šedivý obrys stroje, který se jim tyčil vysoko nad hlavami. Strčil do Doma a ukázal nahoru.