Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Ještě je to pořád několik miliónů kilometrů daleko — musí to vrhat nepředstavitelně velký mimoprostorový stín. A dává si to na čas. Je to jehlan — u bohů, podívejte se na to!“

Mlčky a užasle zírali na obrazovku. Při maximálním zvětšení se na ní objevila pyramida, která se ve zdánlivě pomalých otáčkách posouvala vesmírem. Tu a tam se zableskla, jak se světlo odráželo od dokonale vyleštěných ploch. Nikdo si ji nemohl s ničím splést. Byla to věž Žoliků.

Dom doplul do pilotního sedadla a požádal slunečního psa, aby s nimi zaletěl blíž. Během několika minut byli od věže vzdáleni necelých pár kilometrů. Věž nehybně visela na pozadí hvězdného pole, které se otáčelo jako pomatené planetárium.

„ŽÚŽO platí milión standartů odměny za podrobnosti o každé nové věži,“ řekl Dom. „Chytíme ji.“

„Takhle datli chytíme,“ ušklíbl se Isaac. „Takovou hmotu a při takové rychlosti? To by byla práce přinejmenším pro dvacet slunečních psů.“

Správně.

„Dobrá, tak můžeme alespoň určit její kurs. Za takovou informaci je také odměna, i když menší. Můžeme si ji rozdělit na třetiny.“

Na čtvrtiny.

„Dobrá, na čtvrti —“

Dom zalapal po dechu. Něco ho sevřelo jako do kleští a snažilo se ho rozdrtit.

Najednou ucítil loď. Naprosto přesně vnímal složitou atomovou strukturu trupu. Malý deutériový reaktor v matrixovém počítači zářil jako čarodějná koule, kterou tady někdo zapomenul po Noci prasečí hlídky. Isaac se změnil ve spleť zářících pramínků, protékajících kolem sítě izolovaných vodičů, a celý jev doprovázel znepokojující pach kovem vylučovaného vodíku a elektřinou zahřívaných slitin a izolací. Mozek slunečního psa pulzoval temně purpurovou barvou a jen občas se jím mihla nedokončená světlejší myšlenka.

Kdesi za žolickou záhadou, za roztočenou věží, cítil další loď. Čekala na něj. Někdo věděl, že proletí touhle oblastí. Znovu ucítil pach kovem vylučovaného vodíku — pach robotického mozku.

Zapátral v myšlenkách slunečního psa. Pak se všechno zatřáslo, když se mozkové pole psa zpolarizovalo, a Věž na pozadí hvězd se okamžitě zmenšila. Na okamžik zachytil strašlivou nenávist vědomí ukrytého za stěnami té druhé lodi. Pak to zmizelo v záplavě statických výbojů, protože sluneční pes konečně znovu vplul do mimoprostoru.

A z Domova vědomí něco nenápadně ustoupilo. Zažil velmi kratičký pocit ztráty, křivdu nad nespravedlivým omezením, které mu dává k dispozici pouhých pět smyslů… Pak ucítil následky.

Neupadl na zem, protože v lodi momentálně nebylo „dole“. Užaslý zůstal viset ve vzduchu a naslouchal zmateným protestům slunečního psa. Hrsh-Hgn i Isaac na něj upírali tázavé pohledy. Pak k němu phnob natáhl jednu kostnatou ruku a velmi opatrně ho stáhl dolů na lůžko.

„Viděl jsem všechno,“ vyrazil ze sebe Dom. „Něco se dívalo přímo skrze mě a u té věže na mě čekal vrah, představte si, že…“

„Jisstě,“ zamumlal Hrsh-Hgn. „Ssamozřejmě.“

„Věřte mi!“

Jisstě.“

„Měl molekulární termopal!“ vykřikl Dom.

„Faktem je, že něco přinutilo slunečního psa, aby odsud vypadl, jako když mu za patama hoří,“ připustil Isaac. „To jsi byl ty?“

Dom zuřivě přisvědčoval a pak pomalu dodal: „Aspoň si to myslím. Ale — ale těsně předtím jsem viděl… Věřili byste, že jsem viděl pravděpodobnosti? Viděl jsem nás rozložené tím termopalem. Ale to se stalo v jiném vesmíru. V tomhle vesmíru se nám podařilo uniknout. U Chela, já to nedokážu popsat. Nemáme na to ta potřebná a správná slova!“

Dom vstoupil do komunikačního boxu a čekal celou minutu, než vyhlédl křišťálovou výplní dveří. V ústředním sále se pohybovaly dva tři tisíce lidí, ale zdálo se, že si ho nikdo nevšímá.

Před sebou měl stěnu z černého křišťálu, posetou bezpočtem skvrnek rudého světla. Uprostřed byl hladký měděný kruh, kolem něhož se světla téměř slévala. Kruh zabzučel a řekl: „Oznamte, za jakou záležitostí přijíždíte.“

Dom se uvolnil.

„Vy jste Banka?“ zeptal se.

„Ne, pane, já jsem Mluvčí, obyčejná, v zásadě velmi jednoduchá servomechanická pomocná jednotka.“

„Aha, dobrá. Pak prosím převeďte na celorasové konto slunečních psů sedmnáct standartů,“ řekl a neviditelná čidla bleskově prozkoumala vzorec jeho sítnice, hlasovou modulaci, spirálu DNA a zuby.

„Převod proveden.“

„Pak bych rád uvědomil Ústav žolických otázek, že jsem objevil Žolickou věž, popis a poloha dle následujících údajů.“

Vložil kopii lodního denníku do otvoru pod kovovým kruhem.

„Odměna bude vyplacena po ověření.“

Doma napadlo, zda si vrah, ukrytý ve stínu věže, dal tenhle objev také zaregistrovat. Věděl, že tam byl vrah. Někde v souhrnu všech pravděpodobností existoval vesmír, kde už byl Dom Sabalos touhle dobou mrtev. Samozřejmě, takových vesmírů bude mnoho. Podle p-matiky existoval pro každou pravděpodobnost přinejmenším jeden vesmír, a to i pro ty nepředstavitelné.

„Konec obchodního jednání?“ zeptal se kotouč.

Dom se zamračil. Byla to jeho první návštěva Banky, přestože banka byl úředně jeho kmotrem. Banka mu posílal pravidelná přání k oficiálním příležitostem, například k jeho prvním protitočským, tj, dvacátým osmým standardním narozeninám, i velmi zajímavé dárky, jako gravitační sandály, které měl právě na nohou. Dárky naznačovaly ohleduplnou osobnost. Pozdravné listy nenaznačovaly nic, snad jen to, že byly většinou podepsány Vysokostupňovou Creapií IV, oblíbeným zdobným písmem mnohorukých kaligrafů — amatérů. Potíž spočívala v tom, že Dom nevěděl, jak se spojit přímo s Bankou.