Terry Pratchett - Temná strana slunce

Několik minut na něj nevěřícně zírali. Dom natáhl ruku a téměř ustrašeně zvedl kousek karamelizovaného ovoce.

Hrsh-Hgn si odkašlal. „Je to vývojově velmi ssložitý pták, tepelně a jinak upravený, pokrytý ztuhlým medem,“ zamumlal. „Je to Crupiérova labuť ss medovou polevou. Ty bílé hromádky — to assi bude šlehačka.“

Dom nadzvedl poklop na jedné ze stříbrných mis.

„Nějaké jídlo z mořských mlžů zapečených s — no chutná to jako vejce.“

Isaac zvedl pohár z broušeného skla a vyprázdnil jeho obsah jediným douškem.

„Old Owercoat,“ zabručel spokojeně. „Originál. Dvě sklenice tohohle materiálu a půjdou vám plameny i z uší. Poletíte do nebe. I bez křídel.“

Zírali na něj. Odložil pohár.

„Vy jste ještě nikdy neviděli pít robota?“ zeptal se se zájmem.

„No — my jsme jen přemýšleli…“ Dom se rozpačitě zarazil.

„…kam sse to assi poděje?“

„My, nové modely třídy pět, dokážeme získat energii z kalorického obsahu organické hmoty.“ Zvedl ruku ke svému hrudnímu panelu. „Jestli vás to zajímá, můžu vám —“

„Ne, my ti věříme,“ zarazil ho Dom. Znovu se podíval na stůl. „Neříkal jsem předtím něco o ctnostech a jednoduchosti? Mám dojem, že sníst tohle by bylo proti sadhimistickým zákonům.“

„Nevyplýtváš“ citoval Hrsh-Hgn. „Vidím, že jsou čassy, kdy je nejen povinnosstí, ale i radosstí nasslouchat hlassu Jediného přikázání.“

O deset minut později se ozval Dom: „Hrsh-Hgne, tenhle zatracený džem chutná po rybách.“

„To není džem, ale kaviár.“

„Kaviár? To mě vždycky zajímalo. Na Protitoči ho smějí jíst jen chudí. Ti už jsou na něj asi zvyklí.“

O dalších dvacet minut později autovar strávil zbytek jídel. Ig pomalu se pomalu vznášel kabinou a spokojeně ohlodával rybí hlavu. Napříč obrazovkou nepříliš rychle proplul spálený vrak malé hvězdy a zmizel. Dom ho zamyšleně pozoroval.

„Jestliže je První sirijský banka největším vesmírným expertem na Žoliky, proč nikdy nenašel svět Žoliků?“

„Předpokládám, že ssi to nepředsstavuješ tak, že by ssess začal potulovat vessmírem, při tom, co vymezují Rocheho limity? Věc velikossti Banky by pravděpodobně narušila rovnováhu průměrného sslunečního ssystému. A co sse týče pátrání prosstřednictvím dosstupných dat, třeba ssvět Žoliků našel. Proč ne? Na druhé sstraně, proč by o tom měl říkat nám, pouhopouhým zárodkům civilizace?“

„Mohli bychom mu dobře zaplatit.“

„My? My? My phnobové? My lidé? Můžeme předpokládat, že rassa, která objeví ssvět Žoliků, nessmírně získá. Proč by to měl Banka podporovat?“

„Ale vždyť on se provozuje jako banka. Za své služby si účtuje jistou cenu.“

„Protože sse rozhodl to tak dělat. Inteligentní tvor mussí něco dělat, když ssi chce ukrátit nudu tří bilionů let. Má kolem ssebe rád lidi.“

„Chceš tím snad říct, že by se mu nelíbilo, kdyby někdo objevil svět Žoliků, protože by tím mohla být ohrožena existence jeho sama?“

„Možná. Jenže to všechno jsou stejně jenom dohady.“

A dali se do hovoru o světě Žoliků.

Tři rasy chodily vzpřímeně jako člověk. Jednou z nich byli lidé. Vyšší než lidé, i když všeobecně křehčí, byli phnobové. Mnohem menší než člověk, ale tvarovaní spíše krychloidně, takže vypadali jako šimpanzové, kteří se vyvinuli v prostředí s několikanásobně vyšší přitažlivostí, byli droskové.

Phnobové měli tři pohlaví. Měli také atrofovaný druhý mozek. Vyvinuli se na světě, kde nebyl k dispozici jediný kov, který by se dal získat jednoduchým technologickým postupem. V intelektuálních záležitostech byli nepřekonatelní. Ve světě, kde je většina vyšších živočichů přizpůsobena životu v trisexuálním systému, je k přežití zapotřebí opravdu dokonalého a rychlého mozku.

Droskové se vyskytovali jen ve dvou pohlavích. Na jejich drsném, nepřátelském světě to dávalo smysl. Mladí samečkové se zhruba v jedné třetině života měnili v zralé, cílevědomé samičky. Jejich společenský systém byl velmi složitý, ale to stále ještě nebylo nic proti tomu, jak složitý byl jejich systém náboženský. Byla to fanatická víra, která zahrnovala dvouhvězdu a tři obrovské měsíce jejich planetárního systému. Droskové byli kanibalové — to byla součást jejich víry. Droskové považovali za velmi složité uvažovat v číslech vyšších než sedm. Droskové také s naprostou pravidelností jednou za čas vybudovali civilizaci technického věku, pak ji velmi pečlivě rozebrali a vrátili se nazpět k divošství.

Ve srovnání se všemi ostatními dvaapadesáti známými rasami byli droskové, phnobové a lidé jako bratři. Některé vzdálenější rasy, jako například lžičníci, kteří žili na svých malých ledových světech, je vůbec nerozlišovali. Mnoho dalších je nedokázalo považovat za formu života — dejme tomu takoví tarquíni, kteří žili v horních vrstvách některých prvohvězd.

Několik ras mělo naprosto odlišnou koncepci života.

Creapiiové žili ve vnitřních vrstvách největších plynných obrů, někdy také na povrchu chladnějších sluncí, ale dokázali diskutovat s člověkem o filozofii stejně snadno, jako probírat s tarquíny nepřeložitelná slova a technické výrazy. Pak tady byli sluneční psi — pouhý koncentrát života — odvozující své znalosti vesmíru z informací, které našli v mozcích svých zákazníků. První sirijský banka byl třídou sám pro sebe, jako ostatně vždycky. Několik ras — například podové, abychom jmenovali alespoň jednu — připadali cizí a podivní dokonce i lžičníkům a tarquínům.

Všechny ty rasy však měly společnou jednu věc. Všechny byly mladší než pět milionů let a všechny pocházely z mezihvězdného prostoru, jehož hranice byly vymezeny koulí o průměru menším než dvě stě světelných let, jejíž střed ležel na Wolfu 429. Nejdříve to objevili creapiiové a proto také byli první, kdo prozkoumal jedinou Wolfovu oběžnici.

Našli na ní věž Žoliků, monomolekulární stavbu ojíněnou vrstvou zmrzlého metanu, která čněla temná a osamělá pod bezvzdušným nebem. Našli věc, které se později začalo jednoduše říkat Střed vesmíru.

Creapiiové se odvážili daleko. Našli další věže a další artefakty, které zbyly po Žolicích, jako Kruhové hvězdy, Pás a také vnitřní planety prvohvězdy V. Při tom čirou náhodou také objevili Zemi a vyměnili s lidmi funkční matrixový motor za osídlovací právo na Merkur. Creapiiové začínali mít dojem, že je obklopuje jakási kosmická záhada a už dávno došli k názoru, že se na ni musí podívat z více stran.

O sedmdesát standartních let později spojený phnobsko-lidský tým rozluštil Curiform C — jediný z pěti zachovaných žolických rukopisů. Byly v něm náznaky mluvící o velké civilizaci, i když jen přibližné, a obsahoval i jednu poému, pravděpodobně první ve vesmíru vůbec.

Geologické nálezy naznačovaly, že stáří věží se pohybuje od osmi do pěti miliónů let. Byly ve vesmíru rozmístěny přibližně ve stejných světelných vzdálenostech, přijímaly a pohlcovaly veškerou energii a samy žádnou nevylučovaly.

Creapiiové sami o sobě věděli, že se vyvinuli z nepříliš inteligentních mloků asi před čtyřmi milióny let, což se zjistilo z vyschlých hliníkopolysilikátových pozůstatků, které našli na své planetě — oběžnici slunce 70 Ophiuchis A. Žádnou starší rasu ve vesmíru neznali.