Terry Pratchett - Temná strana slunce

Služebník sloupu tiše zasyčel. „Půda buruku byla znesvěcena.“ Dom přikývl. Buruku bylo pokryto do několika centimetrů phnobickou půdou, která byla k tomuto účelu zvláště dopravena z domovské planety.

„Dovezeme novou a nahradíme ji.“

Chvíli se dohadovali. Pak Dom ukončil rozhovor příslušnou grimasou úcty a řekl: „Jen přepravní taxy nás budou stát několik set tisíc standartů.“

„Můžete sám, za správní radu, odsouhlasit takové výdaje?“

„K tomuto rozhodnutí nepotřebuji souhlas správní rady. Veškeré účty budou hrazeny ze soukromého účtu rodiny Sabalosovy.“ Opřel se v křesle a náhle pocítil nesmírnou únavu.

„Máme tady ještě další problém,“ ozval se Isaac ze svého sedadla. „Jako třeba kam letíme? A jak se tam dostanem?“

„Hrshi?“

Phnob si přetřel prstem nos. „Mysslím, že pro začátek bude nejlepší První ssirijský banka. Podle pověsstí byl sstvořen Žoliky.“

„Oh. Vidíš, to jsem nikdy neslyšel. A přitom je to můj kmotr.“

„No, co já vím, tak to není pravda. On je přinejmenším tři biliony let sstarý, alesspoň podle toho, co ssi pamatuje.“

Isaac tiše hvízdl. Na dálkovém radaru se objevil jakýsi objekt, který se cílevědomě přibližoval k lodi.

„Je to sluneční pes, který by rád udělal obchod,“ řekl Dom. „Tady máme naši dopravu na Sirius.“

„Mě z toho vynechte,“ zavřeštěl najednou phnob. „Já nikdy na žádném z těch zvířat cesstovat nebudu! Já ssi mysslel, že tahle loď je vybavená pro mimoprosstorový přessun!“

„Ona skutečně měla mimoprostorový urychlovač,“ odpověděl Isaac nezúčastněně, Jenže ten pravděpodobně fungoval bezchybně za dnů Domova pradědečka, ale jeho kalibrace už je dávno beznadějně rozladěná. Stojíš o to, skončit uvnitř hvězdy? Pomysli na tu ztrátu pro meziplanetární písemnictví.“

„No tak dobrá. Ale zássadně proti tomu protesstuju.“

O dvacet minut později zastínil hvězdy na jedné straně lodi stín. Sluneční pes se zastavil několik set metrů od jachty a pomalu se otáčel na slunci — obrovská kosočtverečná záře, pulzující jako naváděcí signál.

Isaac upřel oči na obrazovku.

„Má oranžové, purpurové a žluté značení, šéfe, s černým pruhem ve žluté.“

Dom si s úlevou oddechl. Ne všichni sluneční psi byli přátelští nebo dost chytří na to, aby si uvědomili, co by se stalo, kdyby se zapomněli a malou loď polkli.

„To bude ten, který si říká Abramelin-lincoln-lomítko-Enobarbus-lomítko-50.3Enobarbus-McMirmidon, řekl. „Vím, že je v pořádku. Poslouží nám jako tahač.“

Do jeho hlavy pronikla nikým nepozvaná myšlenka.

Zdravím, kosmonaute. Možná, že bys potřeboval dopravu.

„Vezmi nás na Prvního sirijského banku.“

Cena za cestu: Sedmnáct standartů.

Loď se lehce zakývala, když se sluneční pes natáhl a obklopil ji pseudopolem. Obrovské polozvíře se pak pomalu otočilo, aby směřovalo hlavou, přesněji řečeno tou částí těla, která by mohla být hlavou, k jasné modré hvězdě.

„To je sslabě řečeno nedůsstojné,“ zasténal Hrsh-Hgn. „Dát sse vézt na pssu jako nějaký náklad.“

Připravte se.

„To bys byl raději, aby nás tady chytla babička? S tím, jakou má právě teď náladu?“

Pozor!

„Frsss!“

„No tak, postav se k tomu čelem, jako skutečný kosmopolita.“

Teď!

Neviditelná ruka utrhla Hle-Proč z temného nebe a vrhla ho přímo proti nim. Padali do slunce. Pak začali padat kolem slunce. Proletěli nad okrajem rozostřeného moře modrého plamene, které se tříštilo na útesech vesmíru a jehož řev se měnil uvnitř pseudopole v temný hukot, a zamířili k zářícímu nezakřivenému obzoru.

Hvězdy za nimi se protáhly díky Dopplerově efektu. Sluneční pes se vyřítil do vesmírné temnoty a zpíval si.

Kabinu naplnilo bezdeché ticho.

„Fíi,“ řekl Dom.

„Urgss!“

Isaac se podíval na vzorový panel a ztlumil lodní světla. V temnotě teď zářily jen hvězdy před nim a jejich barva se měnila z modré na bílou.

„Připravte se na to, že se z nás vzápětí stanou relativistické nemožnosti…“ zazpíval Isaac.

Iluze.

Dom věděl o věcech, které se objevují v mimoprostoru. Většina osobních lodí proto mívala odstíněný trup a jednu nestíněnou chodbu pro nevyléčitelně zvědavé…

Stěnou lodi, která světélkovala matnou oranží, proběhl bílý jelen. Mezi rohy mu zářila zlatá korunka. Dom ucítil nakyslý zápach jeho strachu, viděl potem pokryté boky — ale také to, že se kopyta zvířete ztrácejí v podlaze. Jelen se pak najednou vzpamatoval, proskočil autovarem a zmizel.

Pak se objevil lovec na černém koni, který se prodral stěnou řídícího centra jako vysokým kapradím. Byl celý v bílém, jen přes ramena měl přehozený šarlatový plášť pošitý zlatými zvonečky a tvář pod bílými vlasy zcuchanými větrem, který Dom samozřejmě necítil, byla bledá a zachmuřená. Jezdec se na okamžik zahleděl přímo na Doma, jeho oči zableskly jako stříbrná zrcadla a v obranném gestu pozvedl ruku. Pak jezdec i kůň zmizeli.

„U Chela! Vypadal jako skutečný!“

Isaac se ušklíbl. „On taky jistě někde skutečný je.“

„Hmm. Říká se, že mimoprostor je místo, kde se protínají všechny vesmíry. Mám pocit, že nás vycítil.“

„Jen jako ducha větru, nic víc.“

Dom se nejistě postavil. Stěny kabiny stále ještě vypadaly, jako kdyby byly vyrobeny z měsíčního svitu druhé jakosti.

„A tady máme jev, o kterém už jsem slyšel.“

Rudá koule o velikosti mužské pěsti proletěla bez nejmenšího odporu okny. Fascinovaně pozoroval, jak prošla autovarem, částí svazku hlavních komunikačních kabelů a malým tělíčkem Iga, který se ve spánku nejistě zavrtěl. Koule pak zmizela někde v oblasti hlavního počítače.

To bylo meziprostorové vydání hvězdy, pravděpodobně BD+67930. Tyto jevy byly naprosto neškodné, i když rudý obr nebo vybuchující bílý trpaslík mohly při průchodu vaším tělem představovat poměrně divokou podívanou.

Dom zaslechl jakési podivné zvuky a ohlédl se. Hrsh-Hgn, stočený do fetální polohy, byl zaklíněn pod autovarem. Trvalo skoro hodinu, než se jim podařilo přemluvit ho, aby s provinilým mrkáním vylezl.

„My phnobové nejssme tak odolní jako vy —“ začal se omlouvat. „Mimoprosstor náss děssí. Je to oblasst nejisstoty. Co kdybychom najednou přesstali exisstovat?“

„Zatím to vypadá, že jsi tady přítomný jak fyzicky, tak psychicky.“

Phnob s přihlouplým výrazem přisvědčil. Isaac zavřel panel, který umožňoval přístup do nitra autovaru.

„Je to model 706, fakticky kvalitka,“ oznámil pak spokojeně. „Jenže nikde nemůžu najít tištěný seznam menu.“

Dom přikývl. „Já si myslím, že pradědeček předpokládal, že Jeden skok bude loď pro jediného cestujícího. Věřil bych, že menu je vestavěné do autovaru.“

„Tak to je jiná. Měl tak naspěch, jak prchal před svými věřiteli, že neměl čas se ani pořádně — promiňte, šéfe, tohle jsem asi trochu přehnal.“

„To je v pořádku. Byl to tak trochu pirát. Jenže podle rodinné historie to byl taky přísný sadhimista. Jednoduchost byla tenkrát první ctností. Obávám se, že od té mašiny nemůžeme čekat nic chutnějšího, než chleba, možná ještě tak rybu.“

Autovar využíval jednoduchého procesu techniky molekulárního množení, aby zduplikoval pokrmy, které byly v jeho menu uložené v podobě rovnic pravděpodobnosti. Ten, který byl na palubě O skok napřed, po zapojení nejdříve chrchlavě zabublal, pak několik minut tiše a hluboce bzučel a ze základního otvoru vysunul stolní desku. Nakonec se otevřel další, větší otvor a objevilo se jídlo.