Terry Pratchett - Temná strana slunce

„Ani jeden nevyšel —“

„Nic jiného než čiročiré štěstí, šéfe. To jídlo v nemocnici — myslím, že vy jste se ho ani nedotkl, zato jeden z kuchařů ano. Co se týká toho meteoritu —“

„Zvláštní pokusy. Taky dost neohrabané.“ Dom se na chvíli zamyslel a přidal si do zavazadla paměťový meč, který dostal od Korodora. Když se obracel k odchodu, padl mu pohled na růžovou kostku ve stojanu paměťových kostek. Hrsh-Hgnovy teorie o Žolicích. Přihodil do zavazadla ještě tu.

„Tady nejsem v bezpečí, to je naprosto jisté. Zmizíme teď, dokud je tma.“

„Jestli se pokusíte odletět, usmažíte se. Samhedi obklopil všechny zdi silovým polem. Můžeme zkusit docela obyčejně vyjít ven dveřmi. Budete mi ale muset přikázat, abych použil nezbytnou sílu.“

„Dobrá,“ přikývl Dom.

„V plném znění, prosím. Jestliže mě do toho poději namočí, bude to všechno v mých registračních zařízeních. Nemůžou rozebrat robota za to, že poslouchal příkazy. Jedenáctý robotický zákon, odstavec C, viz uvedené,“ trval robot pevně na svém.

„Dobrá, tak ti tedy přikazuju, abys mě odsud dostal ven a při tom samozřejmě nepoužil větší sílu, než je nezbytně nutné.“

Robot přešel ke dveřím a zavolal příslušníka ochranky, který stál na stráži o kus dál v chodbě. Pak ho jediným úderem omráčil.

„To nebylo špatné,“ pochválil sám sebe. „Dost na ztrátu vědomí, ale málo na rozbití hlavy. Tak, šéfe, bič a pryč.“

Buruku bylo postaveno na okraji města, v místech, kde suchá zem začala klesat k močálům. Vypadalo jako porost hub pod šedivou kopulí. Každá houba bylo složité obydlí podobné hradišti, spletenému ze sítí a rákosu. Některé z nich byly mnohem větší než běžné lidské geokopule. Šedá kopule byla tvořena nízkofrekvenčním silovým polem, dost silným na to, aby udrželo vzduch uvnitř dostatečně vlhký a nehybný. Kromě toho bylo polarizováno, takže světlo, které jím procházelo, vytvářelo uvnitř šero a prostor pod kopulí připomínal matně osvětlenou jeskyni. Vzduch uvnitř byl vlahý, lepkavý a páchl rozkladem. Dom měl pocit, že kdyby se ze všech sil nadechl, vybujela by mu v plicích plíseň. To bylo místo, které deset tisíc phnobů nazývalo domovem.

Směrem ke středu kolonie se podivné domy shlukovaly k sobě v houbových trsech, protínaných ulicemi a uličkami, a tu a tam z nich vyrážely věže a veřejné budovy podobné spíš výtvorům přírody než dílu myslících tvorů. I když už bylo po půlnoci, byla většina obchodů ještě otevřena. Prodávaly se v nich hlavně špatně usušené houby, ryby a starší paměťové kostky. Z některých větších budov, naduřelých jako zkvašené dýně, se linuly útržky strašidelné hudby chlong. Všude kolem Doma se ulicemi pohybovaly davy phnobů.

V čistě lidském prostředí působil osamělý phnob buď maličko uboze, nebo nechutně, od velkých vypuklých očí až po čvachtavé pleskání nohou na podlaze. Tady, ve svých hradištích, se pohybovali podobní duchům, sebejistí a děsiví. Většina z alfa-samečků měla u pasu dlouhé oboustranně broušené dýky a každý návštěvník, který měl jen trochu sklony k tvarismu, musel po nějaké chvíli zákonitě skončit tak, že se městem pohyboval jen se zády pevně přitisknutými k uklidňující zdi.

V jednom místě, když kolem projížděl obrovský proutěný zásobovací vůz, se museli vmáčknout do nejhustšího davu. Vozidlo páchlo; bylo poháněno keramickým motorem na rybí tuk.

Vzduch byl plný sykotu, šustotu a ševelení — zvuků phnobské řeči. Dom měl buruku velice rád. Phnobové měli životní styl, který se zásadně lišil od pečlivě stylizované střídmosti a odříkání vládnoucí sadhimistické rodiny.

Dom našel Hrsh-Hgna sedícího ve společenské jasce, kde hrál tstame. Phnob zvedl hlavu, podíval se na oba příchozí a mávnutím ruky je požádal o ticho.

Dom si sedl na kamenné sedátko a trpělivě čekal. Hrsh-Hgnův protihráč byl mladý alfa-sameček, který na Doma vrhl lhostejný pohled a obrátil se nazpět k hrací ploše.

Figurky tstame byly hrubé a měly špatnou koordinaci, ale od veřejně půjčované sady se nic jiného nedalo čekat. I tak je však jejich ovladači řídili po herní ploše s určitou neohrabanou elegancí.

Rudí pěšáci vykopali v jednom rohu plochy hluboký obranný zákop. Bílí zkusili stejnou taktiku, ale pak pěšáci s prací přestali a shlukli se kolem jednoho z rudých rytířů, který je znepokojoval svými nájezdy. Jak Dom přihlížel, rudý Svatý šaman zasáhl svou berlopíkou smrtící spínač bílého Revizora a v nastalém zmatku se mu podařilo vehnat několik pěšáků do křížové palby věží. Král podnikl velmi odvážný pokus o útěk, ale byl sražen k zemi překrásnou robinsonádou prvního ze skupiny pěšáků — pronásledovatelů.

Hrsh-Hgnův protivník si sundal z hlavy helmu a po tom, co pronesl několik pochvalných frází v phnobštině, se tiše odklátil pryč. Domův učitel se obrátil.

„Chtěl bych, abys mi pomohl najít svět Žoliků,“ řekl Dom.

Vysvětlil, o co jde.

Phnob mu pozorně naslouchal. V jedné chvíli skočil Domovi do řeči. „Velice by mě zajímalo, jak sse ti podařilo uniknout černé díře, která zabila Korodora.“

„Ano, a Iga,“ přisvědčil Dom.

„Ale ne, tak to není…“ Hrsh-Hgn se natáhl kamsi za sebe a zvedl řídkou klec. Uvnitř vzrušeně zašuměl Ig.

„Našel jssem ho v křovinách na okraji trávníku. Byl sstrašlivě otřessen. Mussel ti nějak v posslední chvíli ssesskočit z ramene.“

„A ty ses o něj celou tu dobu staral — to je úžasný výkon — na tebe.“

Hrsh-Hgn pokrčil rameny. „Nikdo jiný by to neudělal. Rybáři jssou, co se Igů týče, hrozně pověrčiví. Říkají, že jssou to duše mrtvých kamarádů.“

Močálový tvoreček se blaženě obtočil Domovi kolem krku.

„Poletíš se mnou… s námi?“

„Jisstě, mysslím, že ano. Přijímám batter.“

„Nikdy jsem nezjistil, co vlastně tohle slovo přesně znamená.“

„Označuje nevyhnutelné děje, kterým váss, lidi, těší říkat ossud. Kdy máš v plánu vyrazit? Netvař sse tak tajemně.“

„No, v nejbližší době bych měl ještě dostat lekce, které se týkají mých povinností jako prezidenta. Jako můj vychovatel jsi do toho byl celý žhavý, co si pamatuju.“

Phnob se usmál, zapnul helmu a obrátil se k hrací ploše. Tstamové figurky vstaly, seřadily se do dvou dokonale vyrovnaných zástupů a začaly sestupovat po schodišti, které se otevřelo na jednom z neutrálních čtverců. Své momentálně raněné a mrtvé si odnášely s sebou.

„To není v tomto okamžiku zdaleka to nejdůležitější,“ řekl. „Jako obyčejná žába,“ vrhl přísný pohled na Isaaca, „navrhuji, aby ssess vypravil předpovězenou cesstou. Kromě toho jako někdo, kdo má určitou pověsst co do znalossti Žoliků a amatérsský pravděpodobnosstní matematik, cítím o celou tu věc upřímný zájem. Řekni mi, chceš to všechno podniknout proto, že někdo kdyssi viděl, že sse to v budoucnossti sstane, nebo to někdo kdyssi viděl, protože ty sse teď ssnažíš jednat podle předpovědi?“

„Copak já vím?“ odpověděl mu Dom. „Vím ale o jedné lodi —“

„Pane prezidente!“

Najednou ho zaplavila směsice dojmů. Nízká místnost okamžitě ztichla, jako když se vypne hudební kostka, a ve vzduchu se rozhostilo ticho, které doslova křičelo a viselo v místnosti, podobné hustému závoji. Hráči sklonění k hracím plochám se nehýbali, ale bylo vidět, jak jsou napjatí.