Terry Pratchett - Temná strana slunce

Trio hudebníků přestalo hrát chlong. Ig vykvíkl.

Ve dveřích stál Samhedi a po každém boku měl jednoho z nižších bezpečnostních důstojníků. A ti byli ozbrojeni. Dom si vybavil Korodorovu radu, kterou mu tento jinak nesdílný muž dal v jednom ze vzácných okamžiků, kdy se trochu rozpovídal. Tenkrát řekl, že jen tupý člověk, nebo takový, který postrádá jakoukoliv představivost, může do buruku vstoupit s palnou zbraní. Korodore také vlastnil standartní dvoučepelný nůž a to byla jediná zbraň, kterou při svých vzácných návštěvách v buruku nosil.

„Přišli jsme vás doprovodit domů, pane prezidente.“

Dom k nim přistoupil a řekl slušně, velmi slušně: „Vy jste byl na Nové Zemi zástupcem velitele ochrany, že?“

„To je pravda.“

„A kdo vám řekl, abyste do buruku šli s termopaly?“

Samhedi polkl naprázdno a vrhl koutkem oka pohled na strážné. Zdálo se, že místnosti narostly uši.

„Váš předchůdce by něco takového nikdy neudělal. Tím byste mohl vyvolat tvaristický konflikt. Teď si ty věci odepněte a hoďte je na zem.“

„Mám rozkaz dopravit vás bezpečně domů —“ začal Samhedi.

„Od mé babičky? Ta nemá žádnou pravomoc. Jaký zákon porušuji? Zato vy porušujete phnobský zvyk —“

Zahnal toho muže příliš daleko. Samhedi popuzeně zavrčel.

Jaké zvyky můžou tyhle oslizlé žáby mít?“

Pronesl to špatnou phnobštinou. Phnobové začali jeden po druhém vstávat a v šeru se jim v rukou zableskly tsurijské nože.

Alfa-sameček, který předtím hrál tstame s Hrsh-Hgnem, přiskočil k Samhedimu a krátkým hodem zabodl do země mezi nimi svůj nůž. Samhedi se podíval na Doma.

„To je výzva,“ vysvětlil mu klidně Dom.

„To mi vyhovuje.“ Náčelník ochranky zvedl termopal tak, že mířil phnobovi přímo do tváře. Phnob se na něj klidně díval a jen občas se mu pomalu pohnula oční víčka.

Samhedi vystřelil. Byl to výboj o nízké intenzitě, který jen omračoval. Phnob padl na záda jako podťatý strom.

„A to je moje —“

Dom zmizel. Odněkud přiletěl nůž, vyrazil Samhedimu termopal z ruky a vzal s sebou i dva prsty. Náčelník vytřeštil oči na zmrzačenou ruku a pak se rozhlédl po okruhu mlčících tváří s vypouklýma očima…

Isaac jim právě oběma pomáhal vylézt malým zadním okénkem, když hluk v jasce za nimi děsivě zesílil. Podařilo se jim přeběhnout ulici přímo přede dvěma otevřenými vozy plnými bezpečnostních gardistů.

„Ten pitomý žabožrout,“ zasyčel Dom. „U Chela, ten tupý a omezený žabožrout!“

„Inteligence je prvotním předpokladem přežití všech inteligentních bytosstí, proto je jen v pořádku, že ti, kteří ji posstrádají, budou vyhubeni,“ prohlásil Hrsh-Hgn filozofieky.

„Kam teď, šéfe?“ zeptal se Isaac. „Tady to začíná vypadat jako v irské hospodě na svátek Zavražděného Patrika po půlnoci.“

„Můj pradědeček provozoval občas obchody, které byly poněkud méně poctivé. Na kosmodromu po něm zbyla soukromá jachta. Je tam neustále připravená pro případ, že by se některý vysoce postavený Sabalos dostal do situace, kdy by byl nucen u— u—“

„Uletět na neplánovanou dovolenou?“ nadhodil Hrsh-Hgn.

Vesmír se rozdělil do dvou částí oddělených pěticentimetrovou skořepinou monomolekulární oceli. Na jedné straně byl interiér luxusní jachty O skok napřed , až rozmařile přepychový pro jednoho cestujícího, ale dosti těsný pro tři, z nichž jeden byl navíc kovový a druhý páchnul bahnitou vodou. Na druhé straně se nacházel zbytek vesmíru, který se skládal téměř ze samého nic se stopou vodíku. Občas se tam mihla obydlená planeta patřící k lidsko-creapiijskému společenství.

Někde tam byla Nová Země, bohatá na kovové rudy a pružně technologická. Třetí oko, pokrytá pralesem od tundry až k rovníkovým mangrovovým močálům, kde ve větvích stromů strašidelně kvílel vítr a jejíž humanoidní obyvatelé, ještě mnohem podivnější než phnobové, mezi sebou hovořili mozky a očima. Na Baklažánu žili zuřiví a bojovní vegetariáni a nic jiného jim nezbývalo. Na světě drosků, jehož jméno by se dalo do lidské řeči převést zhruba zvukem Quadukquakukkuaquekekekquak, se humanoidní návštěvníci rozpačitě přebírali v děsivě známé stravě a byli vděční za to, že droskové měli skutečně dokonalé vychování a nedovolili si vrhat na hosty nic jiného než hladové pohledy. Pak tady byl Laoth, kde jediné živoucí bytosti byli lidé — a přece po nebi poletovali ptáci a vody byly plné ryb…

Na každém světě, který byl dost teplý, aby se na něm veškerá voda neustále vařila, se shlukovaly podřády creapiiů. Ve skličující prázdnotě vesmíru pluli sluneční psi a zástupci další rasy jménem podové. Pak tady byl První sirijský banka…

„To je šestnáctá,“ oznámil Isaac.

„Ten vessmír, ve kterém žijeme, je vrcholně nedůvěryhodný,“ poznamenal Hrsh-Hgn.

Ig, s jistotou někoho, kdo žije ve stavu beztíže celý život, právě proplouval kolem stěny a v tlamce svíral ještě menší kroutící se tělo. To vzdáleně připomínalo kobylku a bylo vybaveno i celkem dokonalou kopií hmyzího mozku, ale především elektronickýma ušima, kterým se nevyrovnal sluch žádného obyvatele hmyzí říše.

Dom se na okamžik obrátil od obrazovky. „Jak vidím, starý Korodore tuhle loď štěnicemi doslova zamořil,“ ušklíbl se. „Rozhlídněte se i po stropě, jestli tady nejsou nějací špendlohlavové.“

Z oběžné dráhy vypadal Protitoč obrovský a šedomodrý a sem tam nad ním plavaly bělavé řasy obláčků. Čára slunečního svitu se právě blížila k Tau City. Nad městem visel závoj černého dýmu.

Řídící kabina byla malá a přeplněná lokty. Isaac seděl shrbený na pilotním sedadle. Najednou zvedl hlavu.

„Mám na příjmu vaši babičku, šéfe. Jste doma?“

„Je rozčilená?“

„Ne, velmi chladná a odměřená.“

„U Chela, to je ještě horší.“ Zapnul interkom.

„Nemám mnoho, co bych ti řekla, Dome, kromě toho, že bych ti chtěla připomenout závazky a povinnosti, které máš ke své planetě. To pro tebe vůbec nic neznamená? Můžeš přijít o život.“

Dom se zhluboka nadechl.

„To se mně mohlo stát i na Protitoči. Tady alespoň vím, že se musím spolehnout sám na sebe a ne na nějakou falešnou a neefektivní ochranku.“

„Hlupáku! Ty se jen snažíš využít situace, aby ses mohl vydat na nějaké nesmyslné pátrání. A bohužel ti musím říci, že tady dole hrozí propuknutí tvaristické války. Půl oddílu bezpečnostní gardy bylo zmasakrováno v buruku. Buruku v Tau City hoří —“

„Samhedi tam přišel se svými muži a všichni byli vyzbrojeni termopaly. Víš sama dobře, že silové zbraně jsou proti phnobským zákonům.“

Nastala odmlka. Dom se podíval na obrazovku. Mrak nad Tau City zhoustl. Jak planetu pozoroval, kus na západ od města náhle vzplál oslnivý sloup. Sluneční světlo ozářilo věž Žoliků.

„To bylo… hloupé,“ řekla pomalu Joan. „Ale i tak, důstojníci Správní rady mají nárok na určitý respekt. Vyhlašuji stav nouze. Během jedné hodiny tě vyzvedne naše loď.“

Dom přerušil spojení a obrátil se k Hrsh-Hgnovi.

„Nemůžeš se spojit s vůdcem všech buruků? Myslím, že se mu říká Služebník sloupu, že?“

„Nevíš, co po mně žádáš. Ale ssnad bych to mohl —“

Během tří minut zíral Dom na obrazovku, kde se objevila postava malého štíhlého phnoba s ozdobnou stříbrnou obručí kolem krku. Žena? Phnobové byli, co se týkalo jejich pohlaví, velmi tajnůstkářští. „V zájmu správní rady,“ začal Dom. „Co bychom mohli udělat, abychom napravili tuto nesmírnou křivdu?“