Terry Pratchett - Temná strana slunce

„No, do lodi se to naložit nedalo, protože by se to prožralo trupem… Isaac? A co navrhl?“

Vyhlíželi otvorem ve stěně. Na trávníku před budovou se Samhediho lidé, mechanizmy a přístroje shlukli kolem zárodku černé díry. Stříbřitý lesk už zmizel. Vypadala jako bod ve vesmíru, který rval za optické nervy, a muži, pracující v její blízkosti, se museli vzpírat proti větru, který se hnal ze všech stran do jednoho místa a mizel.

Tři z nich manipulovali dlouhým válcem, až ho umístili tak, že stál na své základně přímo pod onou věcí. Válec byl pokryt hustými matrixovými závity.

„Tohle by mohlo být dost působivé,“ řekla Joan.

„Začínám ten nápad chápat,“ ozval se po chvilce Dom. „Dno válce je dokonale izolováno, matrixové pole se při styku s okraji omezí a vzduch začne proudit shora dovnitř. To znamená, že nad pouzdrem vznikne silný podtlak…“

Samhedi zarval do svistu větru jakýsi rozkaz. Věc — teď vypadala jako jedno jediné zlomyslné oko, které se upíralo na Doma — sklouzla do válce.

Vzápětí zazněl hluboký třesk. Byl to válec, který o dva kilometry výše dosáhl rychlosti jednoho machu. Věc vysála sama sebe ke hvězdám.

„Pěkné,“ zabručel Dom. „Co kdyby to narazilo do slunce? Ne, vy tam máte připravenou nějakou loď, která to zachytí, že? Ale co s tím pak?“

„Zapečetí se to a pošle do hlubokého vesmíru. Isaac navrhl, že nejbezpečnější by bylo najít nějakou pravou černou díru a odhodit to do ní. Jenže to tak trochu zavání pozváním k rozbití vesmíru, takže Hrsh-Hgn navrhl zrychlit to na poloviční rychlost světla. On věří, že se to bude vlastně zrychlovat samo díky meziplanetárnímu vodíku.“

„A skončí to tím, že to někomu na druhé straně všehomíra provrtá planetu,“ zasmušil se Dom. Pak se ale pokusil usmát.

Babička se natáhla a stiskla mu rameno.

„Vůbec si nepočínáš špatně, Dome, to musím přiznat.“

„Ani ty, babičko.“

„To je tím, že jsem přesvědčená adeptka Rozložení. Ale neboj se, až se rozhodnu vypnout, tak mě při tom neuvidíš.“

Dom se proti své vůli otřásl. Byl několikrát u toho, když se jeho přátelé po psychických výletech vypnuli. Jednalo se o ukázněnost a ovládání mysli, které se člověk mohl naučit jen v sadhimistických klačích. Jedinec pak mohl existovat celé dny a týdny, aniž se dal ovlivňovat svými pocity a emocemi. Jeden nebo dva lidé mu řekli, že je to úžasná věc — že zažívají pocit chladné intelektuální síly, schopnost postavit se čelem k problému a řešit ho bez toho zbytečného balastu rokokových ozdůbek, jakým jsou jejich city. Říkalo se jim Chladné hlavy. A pak jste se vypnuli, naskočil vám zpětný chod a v té chvíli jste byli rádi, když jste vedle sebe měli někoho, kdo má emoce a city v pořádku. Potřebovali jste ho k tomu, aby vás rozvinul z klubíčka, do kterého jste se při tom stočili — nejlépe krumpáčem — a uložil vás do postele. Většinou jste si přáli, aby to bylo s kulkou v hlavě.

„Jak dlouho už jsi Chladná hlava?“ zeptal se.

„Od snídaně. A taky větší část minulých čtyř měsíců. Ale na tom nezáleží. Ovládl jsi tu techniku také. A bez drog.“

„Tomu nevěř.“

„Jediná věc, které musíš uvěřit, je to, že já sama jsem tu druhou polovinu paměťové kostky nikdy neslyšela. On mluvil jen k tobě. Udělal to s myšlenkou —“

„— na šanci milión ku jedné. Já vím, je mnoho způsobů. Jestliže předvídal tohle všechno, mohl do kostky vložit zpožďovač. Takových fíglů je…“ dodal přesvědčivě.

„A co budeš dělat teď?“

Dom se napjal, když v jejím hlase zaslechl zvláštní podtóny.

„Jak to vypadá, musím najít svět Žoliků. Polovina starých paměťových kostek tvrdí, že něco takového nikdy nemohlo neexistovat.“

„To ti nemohu dovolit,“ zavrtěla hlavou Joan.

„Nebude to nebezpečné, pokud tu planetu nenajdu. Slyšela jsi předpověď.“

„Tvůj otec se mohl splést. Může tady být ještě jiná šance milión ku jedné, Dome. Někdo se tě přece snaží zabít! Tohle byl třetí pokus!“

Dom pomalu ustupoval, ale ona kráčela za ním.

„Jenže poprvé jsem skočil do močálů a vyplaval o čtyřicet kilometrů dál. Podruhé ze mě něco po výbuchu té věci uchovalo dost na rekonstrukci — to znamená, že se mě něco také pokouší zachránit! Chtěl bych zjistit kdo a proč.“

Udělal ještě jeden krok a nechal těsně před sebou zapadnout dveře. Pak se otočil a dal se na útěk.

„SADHIMISMUS: Panteisticko/konzervativní víra založená zcela promyšleně Arte Sadhimem, vládcem Země v letech 2001 — 2012. Zachované dokumenty naznačují, že všechna dogmata, základy víry a rituály sadhimismu stvořil za jeden den a jednu noc. Spojil v nich obětní rituály dokonale oproštěné od druidismu, okrajové, ale užitečné praktiky čarodějných kultů, některé části vúdú a příručku O přežití z výbavy pozemských vesmírných lodí. Jako víra funguje sadhimismus velmi dobře a dokonale slouží svému účelu. Ten spočíval v tom — a jedině v tom — umožnit okrajovému myšlení proniknout hluboko do mozku, zakotvit v něm a rozvinout si vlastní život, díky kterému by se lidé stali větší, než jejich stvořitel. Sadhim sám se stal obětí rituální vraždy. Pachateli byli členové skupiny, která se od jeho náboženství odtrhla; odpadlíci založili sektu s názvem Kvítka levé cesty a Sadhima zavraždili na svátek Dobrého pátku — v noci Dlouhých atamů…“

Dom ležel na posteli a četl si dlouhý nesouvislý dopis od Keji. Byla ráda, když se dozvěděla, že už je mu lépe; život na Laothu je docela příjemný a brzo se vypraví na oficiální návštěvu Země a taky viděla poprvé v životě sníh — a přikládá mrazící kostku, ve které je vloženo několik sněhových vloček — a drahý Ptarmigan jí postavil zahradu, kterou Dom prostě musí vidět…

Vešel Isaac, jehož dokonale naolejované nohy nevydávaly téměř žádný zvuk.

„Co je?“

„Po celém paláci jsou rozmístěny stráže, šéfe. Tu gekonovitou žábu nemůžu nik —“

„To je tvaristický [2] V té době už se vzhledem k okolnostem nehledělo na národnost a barvu pleti, takže se nedá mluvit o rasismu, zato se vyskytli někteří humanoidé, kterým se nelíbila fyzická podoba — tvar-jiných humanoidů. výraz, Issacu.“

„Omlouvám se, šéfe. Kuchař říká, že odešel z kopulí a přesunul se do buruku.“

Dom si připjal gravitační sandály. „Půjdeme se po něm podívat. Je to jediný humanoid v celém širém okolí, který vůbec něco ví o Žolicích. A pak si tak nějak představuju, že se vydáme hledat svět Žoliků.“

Robot nevzrušeně přikývl.

„No? Nezeptáš se mě proč?“

„To je vaše věc, šéfe.“

„Hmm. Zdá se, že mám naplnit jakési předpovědi. V posledním čase jsem je naplňoval velmi špatně. Doufám, že cestou najdem odpovědi na jednu dvě otázky, které mě zajímají. Víš o třetím pokusu o atentát, který na mě byl spáchán?“

„Zajisté, i o všech dalších.“

Dom ztuhl. Zvedl hlavu od batohu, do kterého si cpal náhradní oblečení, a pomalu se zeptal:

„Kolik bylo těch ostatních?“

Isaac tiše zabzučel a začal: „Celkem sedm. Nejdřív otrávené jídlo v nemocnici, meteorit — ten těsně minul elektrárnu — a dva útoky na aerolet, který vás sem přivezl. A další umělá černá díra. Ta se objevila v nemocnici. Ležel jste pořád ještě v hajanech.“